Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Pravá duchovní stezka není ničím jiným než návratem do našeho původního, božského stavu, což se děje disciplínou mysli a meditací, která je disciplínou vědomí. Disciplínou mysli a vědomí rozvíjíme v sobě pokleslé božské principy, Šivu a Šakti, božské vědomí a božskou mysl, a tím obnovujeme své původní božství. Samozřejmě, že do tohoto vývoje patří i vývoj božské lásky. Meditací, která vede k Bohu, je ovšem pouze ta, která má Boha za svůj cíl v některém z jeho aspektů, a nikoliv libovolné soustředění. Koncentrace na bod na zdi či na plamen svíčky je v nejlepším případě pouze průpravným cvičením k ovládnutí mysli a nic víc. Ani od prostého soustředění na čakramy, zejména na dolní, nelze očekávat víc, než je pod jejich vládou, pokud takové soustředění není součástí postupu na stezce hadí síly. Meditací na Boha dosahujeme Boha, jeho božského vědomí, a jsme-li dostatečně otevření jeho vlivu, počíná v nás působit jednak očistně, jednak nám propůjčuje své kvality. 

Jiří Vacek

Největší síla a moc, jaká existuje, je síla a moc vědomí. Platí plně a bez výjimek: kam jde pozornost vědomí, tam jde i jeho síla a moc, kterou všemu pozorovanému poskytuje existenci až vědomý život. Platí samozřejmě i opak: od čeho vědomí svou pozornost odvrací, to ztrácí jeho sílu a proto i existenci včetně vědomého života. Tomuto zákonu je podřízeno vše: předměty, bytosti i všechny ostatní síly mysli. To je nejvyšší a nejmocnější zákon, jaký existuje. I samo stvoření vesmíru začíná obrácením pozornosti vědomí ke stvořitelskému činu: Bůh stvořitel, aby mohl tvořit, musí se stát nejprve pozorovatelem, obrátit pozornost k představě tvoření i k jeho uskutečňování. Každá vědomá bytost, ať tento zákon zná či nikoliv, jím řídí svůj život a plně mu podléhá. Nevědomost o síle vědomí nejen před neblahými následky působení tohoto zákona nechrání, ale přímo je vytváří: vedeme-li svou pozornost vědomě či nevědomě, důsledky jsou vždy dány jejím zaměřením.

Jiří Vacek

Žákův vztah k mistrovi by se měl odvíjet na základě pravdy, že žák bez pomoci mistra nemá naději sám poznání Já dosáhnout. Chce-li osvícení, musí tuto pravdu bezpodmínečně přijmout a ve vztahu k mistrovi se jí řídit. Nemá jinou možnost, chce-li uspět. Veškeré pokusy se této pravdě nějak vyhnout nebo ji obejít, jsou marné a navíc jsou známkou vážné vnitřní žákovy překážky – nedostatku pokory. Mistr je od toho, aby vedl a učil, žák se má nechat vést a učit. Je na mistrovi, aby vytýkal žákům chyby a ne na žácích, aby na mistrovi hledali nedostatky. Dodržování těchto zásad by měla být samozřejmostí, aby mistr vůbec mohl působit. Veškeré pokusy o nějakou rovnost, postoj „budu čerpat pomoc mistra, ale budu si dělat, co chci", je nezbytné odmítnout. Žák musí přijmout podmínky mistra nebo odejít jinam.

Jiří Vacek

Chceme-li dostat raketu na oběžnou dráhu kolem Země, musí odstartovat určitou minimální rychlostí. To je prvá kosmická rychlost. Pokud tomu tak není, raketa buď neodstartuje vůbec, nebo pouze poskočí a dopadne zpět na zem jako kámen vržený do vzduchu. Má-li raketa úplně opustit dosah přitažlivé síly Země a odletět do vesmíru, musí rovněž odstartovat určitou minimální rychlostí, která je vyšší než prvá kosmická rychlost. Pokud jí nedosáhne, v nejlepším případě se stane umělou oběžnicí Země. Z toho není výjimek...

...Nyní k našim kosmickým problémům. Země představuje zemi, naši hmotnou sféru. Raketa je mystik či jogín a rychlostí, kterou startuje z oblasti hmoty do oblasti ducha – rakety míří do nebe – je síla jeho úsilí. Prvá kosmická rychlost je minimální úsilí, které je nutné, aby se žák vymanil z vlivu našeho hmotného světa, a tedy hlavně hmotného těla, a vstoupil do oblasti ducha, na nebe. I zde však zůstává ve vlivu zemské přitažlivosti, která jej ovládá, i když nikoliv tak pevně, jako když zůstává na Zemi, tedy když plně podléhá hmotným vlivům a žádostem. K úplnému vysvobození z přitažlivosti Země dochází pouze tehdy, dosáhne-li žák ve svém duchovním úsilí minimálně druhé kosmické, ovšem duchovní rychlosti. Pak opouští nadobro zemský vliv, dosahuje vysvobození.

Jiří Vacek

Bůh je stále a právě teď všude a ve všem a vše je v Bohu a mimo Boha nic neexistuje. Všechny světy tvoří vazba vědomí Já jsem a jeho tvořivé moci neboli jsou vazbou neprojeveného, neviditelného božství a projevených tvarů, které jsou pohybem božské síly. Nevědomé, od Boha odpadlé bytosti „vidí“ – vnímají z Boha pouze jeho polovinu, jeho stvořenou část. Tuto pravdu nesmíme pustit ze zřetele, pokud chceme správně vlastnosti světa pochopit. Svět není jen projev, ale i neprojev, bez kterého nemůže existovat. Neprojev, vědomí, je prvotní příčinou projevu. Pokud tuto pravdu neznáme, propadáme nutně více či méně materialismu a klamu existence světa mimo Boha a nezávisle na něm. Naším cílem je znovu nabýt schopnost uvědomovat si neprojevené božství, které je vědomím Já jsem. Toto získáváme nejprve pro sebe a v sobě, ve svém nitru. Teprve poznáním Boha, vědomí Já jsem jako základu naší bytosti, jako našeho pravého Já, získáváme možnost uvědomovat si toto božské v celém projevu i v každém předmětu a bytosti zvlášť.

Jiří Vacek

V té míře, v jaké se nám daří trvale – nikoliv jednorázově obracet pozornost vědomí k Bohu a rozpouštět síly zla směřující do ega a nebožského světa, navazujeme skutečné, ale neviditelné spojení s Bohem. Po tomto spoji, který musíme neustále udržovat a posilovat, k nám proudí moc boží a začíná v nás své božské dílo a to je milost. Jejím mocným projevem je mistr. Možnost pobývat s ním pohromadě a hlavně s ním společně meditovat, je obrovskou a nedocenitelnou pomocí a milostí. Získání mistra je vždy také výsledkem našeho úsilí i čistoty charakteru, ale nikoliv naší zásluhou. Také nikoliv my volíme mistra, ale mistr si vybírá nás podle naší karmy i současného úsilí. Jakákoliv milost není nahodilá, ale zákonitá a je zcela na nás, zda ji získáme nebo nikoliv.

Jiří Vacek

Na ego a hmotný svět zaměřený člověk neustále vytváří pozorností vědomí a tvořivými silami mysli síly, které jeho zapletení v nich a proto i nesvobodu neustále zvětšují. Pro světského člověka pád od Boha do hmoty nekončí zrodem v nebožském světě, ale neustále pokračuje právě pro neustálé vytváření nespásných sil, více nepřátelských vysvobození. Nestojí na místě, ale neustále padá. Jeho stav se nepřetržitě zhoršuje každým okamžikem světského života. Pokud dokonce „přitaká zlu,“ jeho nepříznivá karma, v jejímž důsledku bude trpět, hrozivě vzrůstá. Nastoupíme-li stezku, zdaleka proto nezačínáme od nuly, ale dokonce v mínusu úměrně celkové velikosti zla a nebožských sil, které jsme za svého života vytvořili. Musíme nejprve tuto doslova neustálou výrobu nespásných sil začít zmenšovat směrem k nule, aby se naše spásné úsilí, jeho účinek mohl vůbec projevit. Proto na začátku stezky se vůbec k Bohu neblížíme, ale pouze brzdíme svým úsilím, je-li správné, svůj pád. O přibližování se k Bohu můžeme mluvit pouze tehdy, když se nám podaří náš pád zastavit a začneme-li na pomyslné ose mezi královstvím nebeským a nebožským stoupat.

Jiří Vacek

Často se nám říká, že máme v druhých vidět Boha. Rada na prvý pohled se zdá být dobrá, při troše zamyšlení ale sporná. Vidět v našich bližních Boha neznamená, že máme být slepí k jejich nedostatkům nebo dokonce ke zlu, kterému propadají. Jejich těla, ale ani mysli nejsou Bohem ani se nenacházejí v božském stavu. Požadavek rozlišování, vivéky, platí stále a plně jak pro ně tak pro nás. Bůh je všude, proto je i v našich bližních. Není však ani jejich tělem ani myšlenkami a činy, ale smysly nepostřehnutelným Duchem. Zaměňovat tohoto Ducha, Boha, za tělo a mysl, je vždy nesprávné, ať tak činíme u sebe nebo v případě našich bližních či dokonce věcí. Stůl rozhodně není Bohem, i když od něho není oddělen. Přesně vzato, jelikož je Bůh Duch a nikdo jej neviděl, není v druhých možné vůbec Boha vidět. Kdo něco takového učí, měl by vždy vysvětlit, co vlastně „viděním Boha“ míní.

Jiří Vacek

Celý projev, vše stvořené od světů pekelných až do světů božských je vazbou všepronikajícího základu a tím je vědomí Já jsem a hmotného utváření, které je dílem tvořivé moci vědomí, šakti. Všechny světy jsou výsledkem tohoto božského působení, ale pozor: proto ještě nejsou božské. Jako i dobrá vláda musí stavět vězení, kam zavírá zločince, tak i Bůh vytváří světy pekelné. Tvrzení, že náš svět je božský, protože jej stvořil Bůh, je velkou a zavádějící nevědomostí. To, že vše co existuje, je jedna jediná Skutečnost, neznamená, že cokoliv stvořeného je božské nebo dokonce Bůh. Vrah ani pařez nejsou v Bohu, nenacházejí se v božském stavu. V rámci projevu se každá stvořená bytost zařazuje do takového světa, do jakého patří a to jak svou v minulosti vytvořenou karmou, tak současným stavem svého charakteru a vědomí. Proto má každý přesně to, co mu patří. Všechna tvrzení o nespravedlivosti jsou jen výplodem nevědomosti a nic víc.

Jiří Vacek

Vědomí je Bůh, noumenon. Je proto i nejmocnější silou. Kam se svou pozorností zaměří, s tím se spojuje, to oživuje a posiluje. Tento děj může probíhat s plným vědomím toho, co se odehrává nebo nevědomě. V obou případech se síla vědomí uplatní vždy. To, k čemu vědomí přivrátíme, s tím se spojujeme, posilujeme. S jakou silou a po jakou dobu pozornost vědomí něčemu věnujeme, a zda tak činíme vědomě nebo nikoliv, rozhoduje o výsledném účinku moci vědomí. Její nevědomé použití končí ztotožněním s tělem a s myslí a plným ponořením do zevního světa tvarů. Ty pak prožíváme jako jedinou skutečnost. Tak vzniklo ego a jeho nebožský svět, to je stav pádu. Je hlavně udržován nesprávně a nevědomě vedenou pozorností vědomí a podporováním nesprávným způsobem myšlení, cítění a usuzování, které vyplývají z našich zkušeností ve stavu pádu. Jediná možná a účinná náprava tohoto nebožského stavu nesvobody a utrpení, je možná uvědoměním si rozhodující moci vědomí a jejím namířením správným směrem, tj. obrácením pozornosti zpět k Bohu.

Jiří Vacek

Současný stav člověka je stavem pádu. Ztratil spojení s jediným pravým a trvalým dobrem, s Bohem a v důsledku toho byl zákonitostí veškerého projevu zařazen do nebožského světa. Jeho stav je výsledkem sil, které sám vytvořil. Ty jsou příčinou, jejímž následkem je stav, ve kterém se nachází. Zdůrazněme, že jej z ráje, z božského stavu nevypudil Bůh, ale on sám silami, které vytvořil. Biblickou „Adamovu poslušnost Bohu“ chápejme nikoliv podle litery, ale v správném duchu. Adam, člověk, porušil pravidla božského života, a proto jej ztratil působením sil, které sám vytvořil.

Jiří Vacek

Vědomí Já jsem je Bůh i láska.

Miluj sama sebe ve vědomí Já jsem; v té lásce miluješ Boha.

Milovat svého bližního jako sebe samého znamená uvědomovat si jednotu, která spojuje nás všechny a v souladu s ní jednat.

Ve vědomí Já jsem milujeme sebe, Boha i druhé, protože vědomí Já jsem je základem všeho a všech.

Láska, která ubližuje, není pravá.

Nemoudrá láska není žádná láska.

Jiří Vacek

Ať pozoruješ cokoliv, vždy na prvém místě zůstávej ve vědomí sama sebe.

Neustále bdí nad svým vědomím a neztrácej vědomí sama sebe, ať se zabýváš čímkoliv.

Ať si uvědomuješ, pozoruješ cokoliv, nikdy nepřestávej být sebe si vědomým pozorujícím vědomí.

Odejmi pozornost vědomí všemu, co můžeš pozorovat a obrať ji na samo pozorující vědomí.

Poznej se ve vědomí obrácením pozornosti na vše si uvědomující a pozorující vědomí.

Jiří Vacek

Návrat k Bohu a vysvobození ze světa je návratem do původního božského stavu vědomí i mysli.

Základ praxe: být si neustále vědom sám sebe v sebe si vědomém vědomí i jako pozorovatele, který není ničím, co pozoruje.

Nesvoboda je nevědomé pohlcení vědomí světem, tělem a myslí.

Vysvobození je vysvobozením vědomí z nevědomého pohlcení v uvědomovaném světě, těle a mysli.

Čemu věnuje vědomí pozornost, to vytváří, posiluje, oživuje až do úplného ztotožnění.

Od čeho vědomí pozornost odtahuje, to zeslabuje až do úplného rozpuštění.

Jiří Vacek

Věnujeme-li veškerou pozornost světu, jedinou skutečností je svět.

Věnujeme-li veškerou pozornost vědomí, jedinou skutečností je vědomí.

Skutečnost je tam, kde je síla vědomí.

Kde je vědomí, tam je i skutečnost.

Vědomí je skutečnost, skutečnost je vědomí.

Jedinou skutečností je vědomí.

Jiří Vacek

Klíč ke správnému životu ve světě spočívá v plném pochopení a uplatnění zákonů, které mu vládnou.

Žádoucích účinků je možno docílit pouze v souladu s těmito zákony.

Vědomí je bez přestání činné, jeho nečinnost je jen nevědomým klamem. Neustále si něco uvědomuje a tím uvědomované vytváří, oživuje a propůjčuje mu své bytí.

Svět, tělo i mysl existují, protože si je uvědomuji a nikoliv proto, že existují.

Projev je tvořen součinností moci vědomí a tvořivé síly jediné Skutečnosti.

Jiří Vacek

Stvoření začíná přivrácením pozornosti vědomí, je udržováno pozorností vědomí a končí odvrácením pozornosti vědomí.

Bez pozornosti vědomí nic pozorovaného neexistuje ani nemůže existovat.

Vědomí, které pozoruje svět, je i jeho prvotní příčinou.

Bez pozorovatele není pozorování ani pozorované.

Vědomí pozorovatele je prvotní a absolutní, pozorované je druhotné a relativně podmíněné.

Pozornost vědomí vždy předchází tvoření.

Jiří Vacek

V celém projevu, ve všech světech božských i nebožských, v životě zevním i vnitřním pracuje jedna jediná zákonitost. Její znalost a dodržování umožňuje život božský. Její neznalostí a nedodržováním se odsuzujeme k životu nebožskému. Vědět, znát je dobrem i povinností; nevědět, neznat je zlem, nezodpovědností a proviněním proti sobě. Nejvyšším zákonem, silou mocí i skutečností je vědomí samo. Nejvyšší moc i zákon je samo vědomí. Ono udílí i odnímá vědomí a bytí veškerému stvoření. Bez vědomí a mimo vědomí nic neexistuje. Samo namíření pozornosti vědomí je nejmocnější příčinou a přináší nejmocnější následky.

Jiří Vacek

Nejdříve musím vědět, co nejsem, abych mohl poznat, co jsem.

Nejsem nic, co mohu pozorovat, ale vědomí, které vše pozoruje.

Jsme opravdu stále Já, ale ve stavu ztotožnění s ne-já.

Rozpustíme-li totožnost s ne-já, to, co zbyde, ryzí vědomí sama sebe, jsme my – Já.

Poznání Já se dosahuje jeho rozlišením od ne-já a uvědoměním si toho, co jsem – Já.

To, co se ztotožňuje s ne-já, je Já.

Jiří Vacek

Pravé poznání je uvědomování si sama sebe.

Poznat Já znamená být Já.

Pravé poznání je sebe si vědomé bytí.

Jediná jistota: jsem a vím, že jsem to já, kdo jsem.

Jsem tím, čím vím, poznávám, že jsem: sebe si vědomým vědomím.

Jsem ten, který ví, že jsem.

Jiří Vacek

Kdo si uvědomuje svět? Já, ryzí vědomí já jsem.

Kdo si uvědomuje tělo? Já, ryzí vědomí Já jsem.

Kdo se uvědomuje v těle? Já, ryzí vědomí Já jsem.

Kdo existuje i v zapomnění těla, jako je spánek? Já, vědomí Já jsem.

Kdo si uvědomuje činnost mysli? Já, vědomí Já jsem.

Kdo si uvědomuje nečinnost mysli? Já, vědomí Já jsem.

Jiří Vacek

Existuje pouze jedna jediná absolutní Skutečnost nezávislá na čase a prostoru.

Je sebe si vědomým vědomím, bytím, láskou, tvořivou silou, energií a inteligencí.

Existuje mimo čas i prostor jako neprojev i projevení v čase a v prostoru.

Absolutní vědomí propůjčuje vědomí i život stvořeným bytostem.

Absolutní bytí propůjčuje bytí všemu stvořenému.

Stvoření začíná přivrácením vědomí ke stvořenému a končí jeho odvrácením.

Jiří Vacek

Zásadní omyl mnoha buddhistů spočívá v nevědomosti o tom, že vědomí je noumenon, absolutno, existence existující sama o sobě bez podmínění čímkoliv jiným. Je oním Buddhovým nezrozeným. Navíc si pletou vědomí, neměnný, absolutní princip s vědomím něčeho neboli s uvědomováním. Vědomí něčeho není samo vědomí, ale jeho uvědomovací činnost. Vědomí těla je uvědoměním si těla vědomím, které je zde stále a které si někdy tělo uvědomuje, jindy nikoliv. Co vzniká, trvá a zaniká, je uvědomování si těla vědomím a nikoliv vědomí samo. Toto platí o všech uvědomovaných předmětech, včetně výtvorů naší mysli. Tvrdit, že vědomí vzniká s uvědoměním si předmětu, znamená tvrdit, že předměty vytvářejí vědomí. To je přesně materialismus

Jiří Vacek

Zákon oživující moci vědomí platí i pro samo vědomí Já jsem. Pokud vědomí nevěnujeme pozornost, tak si je neuvědomujeme. I když na ně obrátíme pozornost, není jedno s jakou silou tak činíme a jak dlouho tak činíme. Slabé a krátké soustředění na vědomí Já jsem přináší jeho slabé, nevýrazné zkušenosti. Právě pro tuto slabost uvědomovaného Já často pochybujeme, zda je to ono nebo nikoliv. Řešení zda zkušenost je pravá či nikoliv, nevězí v mysli, ale v usilovné átmavičáře. Čím mocněji a čím déle se v Já a jako Já uvědomujeme, tím silnější a trvalejší se jeho zkušenost stává.

Jiří Vacek

Já, vědomí Já jsem, je věčná všudypřítomnost boží. Já je zde vždy a stále. Je věčným všudypřítomným okamžikem. Není ničím cizím, ale námi samými. Je naším životem. Nejen jsme Já, ale žijeme Já. To, co uděluje život našemu tělu a mysli, bez čeho nemohou existovat je ryzí, sebe si vědomá existence. Každý nejen ví, ale přímo pociťuje, že existuje. To, co si je vědomo, že existuje, je vědomí, naše pravé Já. Z pohledu vlastní sebe si vědomé existence není proto třeba naše pravé Já hledat. Postačí si uvědomovat tento pocit, lépe vědomí vlastní existence: Jsem, existuji a vím, uvědomuji si, že existuji a vím, že jsem to Já, kdo existuje a nikoliv někdo jiný.

Jiří Vacek

Kdekoliv a kdykoliv je něco pozorovatelného včetně ničeho, prázdna, je vždy přítomen pozorovatel, my sami. Bez pozorovatele není pozorování a pozorované. Pozorovatelem jsme my sami, vědomí, kterým vše pozorujeme. Každé pozorování je činností vědomí, kterou vede pozornost. Je proto uvědomováním. Pozornost vědomí proto rozhoduje vše. Bez přivrácení pozornosti není uvědomování a nic nemůže vstoupit do vědomí a být uvědomováno. Bez vědomí, bez jeho pozornosti, proto nic neexistuje. Vše co existuje, existuje jen proto, že se nachází ve vědomí a je jím uvědomováno. Ovládání pozornosti vědomí je proto základem všeho, protože rozhoduje o všem. Vědomé řízení pozornosti vědomí rozhoduje vše. Čemu pozornost vědomí věnujeme, to si uvědomujeme a posilujeme. Čemu pozornost vědomí nevěnujeme, to si přestáváme uvědomovat, a proto to slábne. Řízení pozornosti vědomí je základem vědomého využívání tvořivé moci mysli. Pomocí řízení pozornosti vědomí a tvořivé moci mysli lze v rámci zákonitosti, která vládne veškerému stvoření docílit vše. Zdůrazněme: v rámci zákonů, které projevu vládnou.

Jiří Vacek

Základem stezky je vědomé řízení pozornosti vědomí a činnosti naší mysli. Jeho podstatu tvoří spočívání v sebe si vědomém pozorujícím vědomí a vivéka, rozlišování. Praxe spočívá v trvalém rozlišování ryzího vědomí od všeho pozorovatelného s pochopením: nic předmětného, co pozoruji, nejsem Já. Já jsem sebe si vědomé, vše pozorující vědomí.

Jiří Vacek

Na úhelný kámen neboli svorník, který nese celou klenbu stvoření, jak nás varuje Ježíš, se často zapomíná. Pak dochází k názorům, které jsou ve svých samých základech nesprávné. Ježíšovi „stavitelé“, kteří tento kámen „zavrhli“, jsou právě oni stavitelé nepravých filosofií. I prosté zjištění změn vyžaduje přítomnost něčeho, co se samo nemění a změny pozoruje. Pravda, že se vše mění, platí pouze pro věci pozorovatelné, ale nikoliv pro samotného pozorovatele. Pozorovatel, pozorující vědomí, je onen kámen úhelný, který stavitelé podle Ježíše zavrhli, ač nese klenbu všeho stvořeného

Jiří Vacek

Všechny dovednosti, schopnosti, umění, činnosti, které používáme, se používáním upevňují, rozvíjejí a zdokonalují. Platí i pravý opak: co nepoužíváme, tak se zeslabuje, zakrňuje, až dokonce zmizí. Pravidlo platí ve všech oblastech: tělesné, duševní i duchovní. Například zvířata, která zvolila způsob života ve tmě, těm zrak zakrňuje. Někteří jeskynní mloci například nevidí vůbec. I v oblasti duševní naše schopnost myslet zakrní, když se přestáváme namáhat s myšlením. To samé platí o paměti. Když ji necvičíme, slábne. Jestliže naše duševní schopnosti ve stáří ochabují, je to převážně proto, že je nepoužíváme a nikoliv stářím těla. V duchovní oblasti jsme ztratili schopnost být si vědomi sebe, svého vědomí já jsem, protože jsme mu přestali věnovat pozornost a namířili jsme ji výhradně do ne-já. do světa, těla a mysli. Proto je tak obtížné se jako vědomí uvědomit, protože jsme tak nečinili, ale naopak jsme věnovali pozornost výhradně světu a egu.

Jiří Vacek

I když je poslední Skutečnost všudypřítomná, z hlediska omezeného jedince je jejím sídlem duchovní centrum, které se nalézá na pravé straně hrudi uvnitř našeho těla ve vzdálenosti šířek dvou palců od středu hrudi, tj. asi 4 cm vpravo ve výši prsních bradavek, tj. na opačné straně než srdce fyzické. Ramana Maháriši často zdůrazňuje, že srdce je nejen centrem Jáství, ale i Jástvím samým. Je zdrojem, ze kterého vzniká ego jednotlivce, jeho mysl i svět a ve kterém opět zanikají. V Srdci přebýváme ve spánku beze snů i v samádhi a zde se z něj také probouzíme. Srdce je i sídlem uzlu ega, kde se neomezené Jáství stává omezeným na tělo a mysl. Patrně proto považuje Ramana Maháriši koncentraci na duchovní Srdce za rovnocennou s átmavičárou, ač to vlastně pravé sebedotazování není.