Řešení pádu od Boha
Jiří Vacek
Současný stav člověka je stavem pádu. Ztratil spojení s jediným pravým a trvalým dobrem, s Bohem a v důsledku toho byl zákonitostí veškerého projevu zařazen do nebožského světa.
Jeho stav je výsledkem sil, které sám vytvořil. Ty jsou příčinou, jejímž následkem je stav, ve kterém se nachází. Zdůrazněme, že jej z ráje, z božského stavu nevypudil Bůh, ale on sám silami, které vytvořil. Biblickou „Adamovu poslušnost Bohu“ chápejme nikoliv podle litery, ale v správném duchu. Adam, člověk, porušil pravidla božského života, a proto jej ztratil působením sil, které sám vytvořil.
Tento stav není nevratný, je možné jej změnit, ale výhradně za těchto podmínek
1) Přestaneme vytvářet síly, které nás udržují v oddělenosti od Boha a v područí zla
2) Vytvoříme dostatek sil, abychom se s Bohem opět spojili.
Řečí zákona akce a reakce: musíme vytvořit takové příčiny, aby jejich následky rušily síly, které nás udržují v odloučenosti od Boha. Tomu se na stezce říká očista. Podstatně je záležitostí silovou. Sama o sobě nestačí. Očista je nezbytná, ale sama k dosažení Boha nevede.
Proto musíme vytvořit takové příčiny neboli síly, jejichž následky nás k Bohu přivádějí, což je hlavně soustředění na Boha.
Toto je princip návratu k Bohu, neboli každé duchovní stezky, má-li být účinná. Je úsilím, které ruší síly nepřátelské Bohu, které nás mu vzdalují, a vytváříme síly, které nás k Bohu přivádějí. V jaké míře se nám zdaří v nás rozpustit působící Bohu nepřátelské síly a vytvořit síly, které nás přivádějí k Bohu, v takové míře na stezce pokračujeme a uspějeme.
Tato praxe se opírá o vědomé využívání zákonů, které vládnou veškerému projevu, světům božským, nebožským i pekelným a také každé stezce, každému duchovnímu životu.
Na prvém místě využíváme na stezce působení zákona akce a reakce. Děje se tak vědomým a cíleným využíváním moci pozornosti vědomí a tvořivé moci mysli.
Jinak řečeno: soustřeďujeme neustále pozornost vědomí na Boha a myslíme, cítíme tak, aby vytvořené proudy síly mysli směřovaly neustále k Bohu.
Každý duchovní postup, cvičení, meditace, pokud mají vytvářet síly směřující k Bohu, musí bezpodmínečně tento požadavek splňovat.
Například opakování božího jména nepůsobí samo o sobě, silou slova, ale jen tehdy, je-li provázeno soustředěním pozornosti vědomí na Boha a je-li prováděno s láskou a s touhou po Bohu. Mechanické opakování mantry, ve kterém nejsme na Boha soustředěni a netoužíme po něm, je zcela neúčinné. Veškeré závodění, kdo za den dokáže vícekrát opakovat mantru, je z tohoto pohledu pochybné. Cílem není počet, ale hluboké soustředění na Boha provázené touhou a láskou.
Stezka je záležitostí sil, které dokážeme vytvořit, zaměřených k Bohu. To jsou příčiny, jejichž následky nás přibližují k Bohu. Kdo tyto síly nevyvolá a současně nerozpouští sklony směřující od Boha, pak se k Bohu nejen neblíží, ale stále jen vzdaluje. Veškerá tvrzení o zbytečnosti úsilí, že není oč usilovat, jsou jen projevy sil, které jsou Bohu nepřátelské. To platí i tehdy, pocházejí-li i od uznávaných učitelů. Ti jsou v tomto případě ovládáni Bohu nepřátelskou nevědomostí a škodí těm, kteří jim důvěrně naslouchají.
Duchovní stezka je úsilím od začátku až po plné dosažení Boha. Ale i pak musíme naprosto zachovávat zákony veškerého života v projevu, abychom znovu nepadli. Tvrzením, že když se jednou k Bohu vrátíme, již nemůžeme padnout, nevěřím.
V tomto světě naše stezka a proto i naše úsilí nikdy nekončí a každé přesvědčení: „dosáhl jsem cíle, nemusím již usilovat“, je již pádem.