Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Žákův vztah k mistrovi by se měl odvíjet na základě pravdy, že žák bez pomoci mistra nemá naději sám poznání Já dosáhnout. Chce-li osvícení, musí tuto pravdu bezpodmínečně přijmout a ve vztahu k mistrovi se jí řídit. Nemá jinou možnost, chce-li uspět. Veškeré pokusy se této pravdě nějak vyhnout nebo ji obejít, jsou marné a navíc jsou známkou vážné vnitřní žákovy překážky – nedostatku pokory.

Mistr je od toho, aby vedl a učil, žák se má nechat vést a učit. Je na mistrovi, aby vytýkal žákům chyby a ne na žácích, aby na mistrovi hledali nedostatky. Dodržování těchto zásad by měla být samozřejmostí, aby mistr vůbec mohl působit. Veškeré pokusy o nějakou rovnost, postoj „budu čerpat pomoc mistra, ale budu si dělat, co chci", je nezbytné odmítnout. Žák musí přijmout podmínky mistra nebo odejít jinam.

Názor, že mistr je nám povinen poskytnout veškerou pomoc, že na ni máme právo, je nesprávný. Žák nemá nárok vůbec na nic a je pouze dobrou vůlí mistra, pokud pomáhá a jak pomáhá. Pokud žák pomoc přijímá, přijímá s ní i povinnost se radami mistra řídit a oplácet mu pomoc ze všech svých sil. Představa, že lze mistrovi nějak oplatit zevně, co nám poskytuje vnitřně, je známkou žákovy nevědomosti a nepěkného vztahu k mistrovi.

Jestliže se nám radí, abychom ve svých bližních viděli Boha, pak se tato rada určitě vztahuje i na osobu mistra. Na něho dvojnásob. Mistr v těle není osobou, není tělem ani myslí, ale vědomím Já jsem, které je v něm odhaleno a z něho září. Proto Ramana Maháriši říká: „Mistr je Bůh.“

S tímto vnitřním postojem máme k mistrovi přistupovat.

Někteří hledající, puzeni svými vnitřními silami zla, činí pravý opak. Nejen se neřídí radou vidět v každém Boha, ale nalézají v osobě mistra pravý opak. Názorný případ, jak naše zlo zatemňuje náš rozum. Zaměňují mistrova Ducha, vědomí Já jsem, za tělo, které je jeho nositelem, a navíc jsou na sebe pro to náležitě pyšní, jak jsou chytří a nezávislí. Pravda je, že je jejich zlé sklony vodí jako loutky na provázku.

Touto slepotou trpí i lidé, u kterých by ji nikdo nehledal. Petr Klíma se celý život zabýval jógou a mystikou, výborně jim rozuměl, napsal a vydal dvě hodnotné knihy, dopisoval si s Ramanašramem již v třicátých letech, uctíval Mahárišiho a přece nemohl připustit, že by prostý holič Jára Kočí mohl mít poznání Já. Málem se mu mne podařilo od setkání s ním odradit. Tím bych utrpěl obrovskou škodu.

Petr Klíma se stal obětí vlastních představ o své duchovní výši, které byly dokonce částečně oprávněné. Jeho případ je velmi poučný: ani celoživotní praxe nechrání před velkými omyly. Zanedbaná očista spolu s duchovní pýchou již zahubila mnohý duchovní život.

Vždy platí, že náš vztah k mistrově osobě je obrazem našeho vztahu k Bohu. Zrcadlí jej naprosto věrně, a co vše je možné v tomto zrcadle vidět, je často doslova úděsné. Mistr skutečně a do písmene za nás pokládá svůj božský život a zachraňuje nás ze spárů zla, nevědomosti a nekonečného koloběhu zrodů v nesvobodě a utrpení a mnozí se doslova bojí, aby se náhodou zevně „nepředali“ nebo si myslí, že jsou s mistrem vyrovnaní, že mu nic „nedluží.“

Tento svět je bojištěm, ve kterém spolu bojují síly zla se silami dobra, které směřují k Bohu. Lidé, žijící v tomto od Boha odpadlém světě, jsou střídavě ovládáni těmito dobrými i zlými silami úměrně stavu své mysli.

Největším nepřítelem sil zla a lidí, kteří jim podléhají, jsou právě osoby mistrů. Zlo, ďábel, mára proto na ně útočí ze všech sil prostřednictvím sil zla, které v sobě mnozí zdánlivě jinak dobří lidé chovají. Ti pak, protože jsou nedostatečně čistí a neumějí dobře rozlišovat, propadají moci zla. Nechávají se zlem oklamat, což platí i o některých žácích a připojují se k útokům na mistra. Takové žáky – Jidáše nalezneme u všech mistrů. Je chyba, že se o nich málo mluví.

Je-li například jejich mistr napaden, odmítají jej pod nepravými záminkami bránit, ač pravidlo je jasné: „Je-li tvůj mistr napaden, tak jej braň nebo s hanbou od něho odejdi“ (Ramakrišna). Ježíš říká jinými slovy totéž: „Kdo mne zapře před lidmi, toho já zapřu před Bohem.“ Nebránit mistra, je-li veřejně napaden, je nepřihlášení se k němu neboli jeho zapření. Takový mistr přestává žákovi vnitřně pomáhat a ponechává jej v moci zla, sil nepřátelských Bohu.

Důvody, proč mě někteří z těch, kteří hojně čerpají z mých sil, zapřeli, jsou skutečně úděsné: „Je to jeho záležitost, mně do toho nic není.“ – Čerpat mou pomoc – čí to byla záležitost? – Jiní: „Nechci si znepřátelit své přátele.“ Myslí si snad, že jeho přátelé mu pomohou k osvícení? Ti a jim podobní jen vyjevují svou vnitřní ošklivost.

Mezi mistrem a žákem také nepanuje rovnost, ale podstatný rozdíl, kterého si má být žák vědom zevně a hlavně vnitřně. Kde není rovnost, nelze ani uplatňovat nějaká práva na jejím základě. Mistr by proto neměl trpět bodré pokusy žáků v „tykání“ v přeneseném smyslu ani doslova. Přátelství není totéž, co mechanická rovnost, zejména ne tam, kde vůbec žádná rovnost není. Žák má jasně vědět, jaké je jeho místo a čím je mistrovi povinen a to ve svém vlastním zájmu.

Jinak se snadno stane obětí toho, před čím varuje Swami Ramdas: „Přílišná blízkost mistra budí k němu neúctu.“ Pak žák ve své falešné představě, že mistr není nic mimořádného, ztrácí možnost přijmout od něho pomoc.

Druhou krajností je přehnané prokazování zevních poct osobě mistra, které rovněž zabraňuje skutečnému vedení žáka mistrem.

Největší pomoc od mistra může žák obdržet jedině tehdy, když v jeho přítomnosti ze všech sil usiluje. Pouhá tělesná přítomnost nemá bez žákova velkého úsilí účinek. Této pravdy by si měli být dobře vědomi oba – učitel i žák a proto mají společně co nejvíc meditovat.

Žák by měl od mistra obdržet jasný návod k denní praxi a měla by mu být vyjasněna potřeba jejího vytrvalého, denního provádění. Základem každé praxe je trvale prováděná očista a zvolená meditace na Boha. Měl by být také veden k pokoře a upozorňován na zhoubnost projevů jakékoliv duchovní pýchy včetně typu „můj mistr“ a „patřím mezi vyvolené.“

Ve vztahu ke světu by měl žák být varován před nebezpečím měnění „mísy čočky za prvorozenství ducha“ ve všech projevech neboli před dávání přednosti zájmům světským před duchovními.

Žák by měl být také důkladně poučen o nebezpečí pro stezku, které vyplývá ze spojení s neduchovním partnerem. Takový vztah je téměř vždy nakonec neharmonický a velkou překážkou úspěchů na stezce.

Přímé zásahy mistra do života žáků, pokud mistr a žáci netvoří oddělené společenství, nedoporučuji. Jsou zásahy do karmy žáků a mistr tím za ně přebírá zodpovědnost. Ne každý mistr má tolik moci, aby si je mohl dovolit.

Vedení žáků k plné zodpovědnosti za sebe a své počínání je vždy určitě správné.