O světě
Jiří Vacek
Klíč ke správnému životu ve světě spočívá v plném pochopení a uplatnění zákonů, které mu vládnou.
Žádoucích účinků je možno docílit pouze v souladu s těmito zákony.
Vědomí je bez přestání činné, jeho nečinnost je jen nevědomým klamem. Neustále si něco uvědomuje a tím uvědomované vytváří, oživuje a propůjčuje mu své bytí.
Svět, tělo i mysl existují, protože si je uvědomuji a nikoliv proto, že existují.
Projev je tvořen součinností moci vědomí a tvořivé síly jediné Skutečnosti.
Vše stvořené je pouze energií tvořivé síly a existuje výhradně ve vědomí a jen je-li přivrácená pozornost vědomí.
Svět je výtvorem tvořivé síly vědomí, který existuje pouze ve vědomí a jen tak dlouho, dokud je uvědomován.
Uvědomování světa je plně závislé na jeho pozorovateli, na stavu jeho poznání a poloze v čase a v prostoru.
Každý pozorovatel má vlastní svět a to takový jaký je on sám.
Svět pozorovatele je plně závislý na něm samém jak ve své existenci tak i kvalitě.
Veškerý projev, všechny světy s jejich bytostmi a tvory mají pouze relativní, podmíněnou existenci. Existují pouze ve vztahu ke svému pozorovateli a mocí jeho vědomí.
Objektivní realita nezávislá na vědomí je jen představou nevědomé mysli a neexistuje nikde jinde než ve vědomí.
Čas je jen mírou pohybu, činností a změn projevu.
Každý pozorovatel má svůj vlastní čas. Absolutní čas neexistuje.
Každý prostor je jen prostorem vědomí a ve vědomí.
Rozdíly v zevním světě existují a zevně i platí. Jejich existence však není absolutní, samostatná, objektivní a trvalá, ale pouze relativní a dočasná. Neexistuji mimo jedinou skutečnost, ale pouze v ní a nejsou od ní odděleny. Právě naopak: ona je jejich neoddělitelným základem.
Svět je výtvorem představivosti božské mysli. Jeho jevovou část tvoří rozrůzněná duševní energie.
Hmota jako samostatná kategorie neexistuje. Je jen „ztuhlým“ stavem duševních představ, tak jako led je tuhou vodou.
Všechny tvary předmětů i těla bytostí jsou jen jedinou energií v různém stavu. Neexistují mimo vědomí ani bez vědomí, ale jsou vytvářeny trvalou součinností vědomí a jeho tvořivé moci.
Skutečnost v neprojevu je vždy božská. V projevu je božská i nebožská, ale ani nebožská část projevu neztrácí svou podstatnou božskost.
Existence bytostí, které ztrácí božské vědomí, vytváří jím odpovídající světy.