Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Když čteme některá pojednání o advaitě, snadno nabydeme dojmu, že nejvyšší Skutečnost je výhradně statická, neproměnná, věčný klid, nepohyb. Projev buď vůbec nenastal, nebo je celý jen klam a vědomí je v nejlepším případě pouze jeho nezúčastněným, bezmocným a nezasahujícím pozorovatelem. Projevu se vůbec nezúčastní. Tak to není.

Považuji taková tvrzení pouze za rozumové úvahy, které nemají oporu v přímé zkušenosti neboli v duchovní praxi. Také se na nich může podílet euforie, citové povznesení z prožitku, ve kterém vědomí, neprojev, převládá nebo existuje pouze ono, která zkresluje skutečnost takovou, jaká je.

Ramana Maháriši často úvahy o neexistenci projevu či jeho ilusornosti uvádí na pravou míru, když říká, že projev existuje, ale není objektivní, na vědomí nezávislou realitou, ale je pohybem, činností nejvyšší Skutečnosti samé.

Povaha nejvyšší Skutečnosti není na stezce átmavičáry pouze otázkou filosofickou, ale na jejích vyšších stupních je otázkou ryze praktickou. Nejvyšší Skutečnost chápaná výhradně jako statické vědomí Já jsem, které nemá žádnou moc, ale může být pouze svědkem, pozorovatelem všeho dění, se stává vážnou překážkou dalšího správného postupu na stezce.

Zanedbání dynamické, silové stránky vědomí, jeho tvořivé moci, zabraňuje dosáhnout nejen jejího celistvého poznání, ale i jednoty s ní.

Již naše denní zkušenost světa a našeho těla, se kterými ve světě žijeme, je nepřetržitou zkušeností působení tvořivé moci nejvyšší Skutečnosti. Zda je tato tvorba iluzorní nebo nikoliv, není vůbec při tom rozhodující. Rozhodující je nepopiratelná moc, síla s jakou na nás působí a ovládá.

Nedbat této síly, jejího působení a moci, je obrovskou duchovní slepotou a nevědomostí, která moc světa nad námi nejen nezeslabuje, ale posiluje

Pokud neznáme podstatu této síly ani zákonitosti, kterými se řídí, jsme jen jejími nevědomými objekty a nic víc.

Svoboda ve vědomí v neprojevu za současného působení sil projevu, které nás znesvobodňují, není ani pravá ani úplná. O této neradostné pravdě se již přesvědčilo mnoho jednostranných advaitistů. Rámakrišnův učitel advaity Totapuri je jen jedním z mnoha.

Základní pravda je, že existuje pouze jedno Jediné a nic mimo ně neexistuje. To Jedno se nemění jako takové, což vůbec neznamená, že není samo o Sobě rozlišené – nikoliv rozdělené či oddělené, ani že je uvnitř sebe ve věčném klidu bez pohybu. Ač se samo nemění, změny v jeho projevu probíhají neustále. Nejsou však odděleny od svého základu, vědomí, ale dějí se v něm.

Základní rozlišení nejvyšší Skutečnosti je na projev a neprojev nebo chceme-li na vědomí a šakti. Zdůrazněme: projev i neprojev je vždy jen jedno Jediné jsoucno, ale v různých stavech. Není zde něco co je zvlášť vědomí a zvlášť šakti, ale je zde pouze jedno, co je vědomí i mocí současně. Vědomí i tvořivá moc jsou Jedno a nikoliv dva. Existují společně a společně i působí. Neexistuje vědomí bez moci nebo moc bez vědomí.

Pokud ve svém uvažování pustíme ze zřetele tyto základní pravdy, vždy upadáme do větší či menší nevědomosti a docházíme k mylným závěrům.

Zopakujme znovu: Kde je vědomí, je i jeho moc, kam jde vědomí, jde i jeho moc. Toto tvrzení platí i obráceně: za každým projevem moci či síly, je vždy vědomí.

Náš svět, ve kterém žijeme, naše tělo, naše celá bytost, prostě veškerý projev není ničím jiným než vzájemným působením vědomí a jeho moci.

I když platí pravda jednoty vědomí a jeho moci, pro projev platí zásada prvotnosti vědomí. Projevu neboli působení tvořivé moci vědomí vždy předchází přivrácení pozornosti vědomí. Bez pozornosti vědomí nic neexistuje.

Vědomí se tak projevuje vícerým způsobem, má v projevu několik rolí.

1) Je nezaujatým pozorovatelem projevu, který je od něho rozlišen.

2) Je současně i činitelem, který tvoření, projev, působení tvořivé síly spouští.

3) Veškeré stvoření se děje výhradně ve vědomí a je jím i pronikáno.

4) Samotného vědomí, jeho podstaty se dění v projevu vůbec nedotýká.

5) Tvořivá moc vědomí je ovládána vědomím, přivrácením nebo odvrácením jeho pozornosti.

Soustřeďujeme-li se výhradně na vědomí, síla vědomí zůstává ve vědomí, nerozptyluje se ve světě a proto prožívání vědomí Já jsem je stále silnější a silnější.

Když naopak rozptylujeme pozornost ve světě, tak síla vědomí plyne do něho, poutá nás do světa a těla a jeho zkušenost slábne nebo úplně zmizí v případě, že je plně pohlceno uvědomovaným projevem, jehož součástí je i naše projevená bytost – tělo a mysl.

Proto je tak důležité dělat neustále átmavičáru a nikoliv lokavičáru.

Když se soustřeďujeme a prožíváme vědomí Já jsem, tak se s ním spojujeme a sjednocujeme. Jelikož toto vědomí je i mocí vědomí, sjednocujeme se a spojujeme se tak i s jeho mocí.

Proto často stačí, aby něco pouze vstoupilo do vědomí džňánina, když se na něho obrátí někdo o pomoc a je mu pomoženo. Takových případů je známo v okolí Ramany Mahárišiho mnoho. Hlásí je mně i mnozí přátelé. Pomoc v těchto případech přichází samovolně bez nějakého úsilí osobnosti. Jejím předpokladem je určitá úroveň správného vztahu k mistrovi. Ani Ježíš často nedokázal zázraky „pro jejich nevěru“. Úcta a láska k mistrovi je právě oním průchodem, kterým k nám jeho pomoc přichází.

Z dané zákonitosti moci vědomí vyplývá, že je také možné se na vyřešení určité záležitosti cílevědomě soustředit na ryzí vědomí, jeho moudrost a moc. Výsledek je dán

- vynaloženým úsilím

- karmickými vlivy.

Karmické záležitosti se vždy řeší obtížněji a někdy dokonce řešení ve smyslu odpuštění karmy neexistuje.

Zasahovat do osudů lidí neboli karmy není vždy také vhodné. Často jak jen lidem trochu otrne, rázem se vrátí ke své lokavičáře a dokonce nepravostem. Taková pomoc přichází nazmar. Škoda vynaložené síly, která není nikdy nevyčerpatelná, ale právě naopak musí se stále obnovovat a doplňovat.

Její používání na věci světa a těla je vždy nutné dobře zvažovat, abychom nesklouzli do pouhé lokavičáry. Za tolik vychvalovanou pomocí lidem a světu není často nic jiného než právě toto.

Když při životě ve světě ztrácíme vědomí pozorovatele, rozbíjíme jednotu vědomí a jeho moci – samozřejmě pro nás samé.

Držíme-li se v pozorovateli a vědomě pozorujeme cokoliv pozorovaného navíc ve všeobsahujícím a vše pronikajícím vědomí, držíme se v jednotě vědomí a jeho moci.

Pak můžeme cílevědomě působit na projev přivracením a odvracením pozornosti vědomí. Toto působení navíc zesilujeme silou svého soustředění a také dobou, po kterou tak činíme a tím, že do proudu vyvolané síly vložíme záměr a přání. Vždy s postojem „buď vůle tvá a ne má“.

Tímto způsobem svým vědomím a jeho silou se můžeme vědomě podílet na nejvyšší Skutečnosti a jejím projevu a na jejím dění.

Nevědomě a proto nesprávně se na tvorbě svého světa podílíme vždy. Nejvyšší Skutečnost je neustále činná, což platí i o nás. I nečinnost je činností, vytvářením příčin, které nesou shodné následky.

Kdo se vědomě a trvale uvědomuje ve vědomí, ať již pozorovatele nebo Já jsem, tak vytváří sílu, která jej s ním spojuje a sjednocuje. Vědomí tak ve zkušenosti hledajícího sílí a je stále skutečnější a skutečnější.

Máme nepochybně dosáhnout stavu, ve kterém je alespoň tak skutečné jako hmotný svět a naše tělo, ve kterém žijeme.

Pokud místo toho děláme lokavičáru, zapomínáme na vědomí a věnujeme pozornost pouze světu, pak vědomí, jeho prožitek oslabujeme.

Správná cesta jako vždy, když musíme být činní, je ta střední. Držet se ve vědomí Já jsem a bez jeho ztráty věnovat nutnou pozornost světu. Tak se udržujeme v jednotě vědomí a jeho moci.

Transy se ztrátou vědomí projevu samy o sobě cestou nejsou, protože buď projev ponechávají stranou stezky nebo jej úplně vylučují. Jelikož Jednota je jednotou vědomí a jeho tvořivé moci, neprojevu a projevu, nedosahují této jednoty. Těm, kteří sledují výhradně cestu transů a vědomí, často šakti velmi důrazně připomene sovu existenci. Důsledky jejího zanedbání jsou často velmi bolestivé. Je smutnou pravdou, že často nás o našich omylech nedokáže přesvědčit nic jiného než právě utrpení.