O božské moudrosti
Jiří Vacek
Bůh je duch, Bůh je láska, Bůh je stvořitel světa. To nás učí bible a je to pravda. Není to však tak, jak mnozí chápou, že je Bůh jen duch nebo jen láska nebo jen stvořitel a nic jiného. Není oddělený Bůh duch, Bůh láska či Bůh stvořitel, ale je pouze jeden Bůh, který je tím vším a ještě mnohem víc. Bůh je sám v sobě Bohem, tedy naprosto dokonalým a jeho duchovní podstata není a nemůže být ve sporu s jeho láskou nebo stvořitelským aspektem. Nelze proto tyto jeho aspekty stavět proti sobě ani klást jeden výš než druhý. To je velká nevědomost, která nemá oporu v Bohu a jeho se nedotýká, ale která vnáší nebožský nesoulad v náš duchovní život. Pak místo abychom se blížili k celému Bohu, blížíme se v nejlepším případě k nějakému z jeho aspektů, ale současně se vlivem naší nemoudrosti nutně dostáváme do střetu s Bohem v jeho jiných aspektech, a proto i nutně trpíme a nemůžeme Boha dosáhnout plně. Proto nás stále něco trápí a stále nám něco chybí. To, co chybí, je právě nedostatek moudrosti, správné pochopení a rozlišování.
Bůh je vším, co jsme uvedli, ale je i nejvyšší moudrostí, neboť Bůh bez moudrosti není Bohem, a právě proto člověk, který nepěstuje vědomě božskou moudrost, nemůže být obrazem božím, tedy tím, jakého Bůh člověka stvořil: k obrazu svému.
Východní náboženství, zejména buddhismus a védánta, božskou moudrost, kterou nazývají buddhi, vědomě rozvíjejí. I v prvotním křesťanství byla ve velké úctě, jak o tom mimo jiné svědčí i jí zasvěcené chrámy. Bohužel křesťanská moudrost přišla zkrátka s bezduchou teologií, která upřednostnila strnulou literu dogmat a přikázání nad živého ducha boží moudrosti.
V současné křesťanské literatuře nalezneme mnoho nadšení pro lásku, zejména k bližnímu, ale velmi málo pravé moudrosti, která ji musí provázet, aby se nestala kořistí nevědomosti. V této oblasti se dokonce mýlí určitým způsobem i apoštol Pavel, když absolutizuje lásku jako nejvyšší princip, viz jeho: „Kdybych neměl lásku, nic bych neměl…“, prostě proto, že nelze povýšit jeden aspekt boží nad druhý. Láska není víc než duch (vědomí) boží ani než jeho moudrost. Všechny aspekty boží jsou si rovny a je to právě moudrost, která musí dohlížet na jejich vzájemnou jednotu a soulad. Nemoudrá láska není totiž vůbec božská a dokáže dokonce velmi nebožské kousky, právě proto, že postrádá boží moudrost. Jak dokáže moudrostí neusměrňované mocné vzdutí lásky zavést, ilustruje právě zmíněný Pavlův hymnus na lásku. Ostatně jaké neštěstí je láska k charakterově nedobrému člověku, vidíme kolem sebe neustále. Milovat nedobré není moudré a v tomto smyslu ani božské.
Božská moudrost je schopnost správného chápání, rozlišování a rozhodování. Je vyšší schopností mysli, kterou je nutno vědomě pěstovat a rozvíjet. Její rozvoj je přímo závislý na našem přiblížení se Bohu.
Hlavní zásady, které umožňují její rozvoj, jsou uvedeny dále.
Prvou zásadou je uplatňování všech přikázání a zásad, které se nám předkládají, ve správném duchu, a nikoliv podle litery. Zejména zevně nelze žádné přikázání a zásadu uplatňovat doslova, ale vždy v jejím duchu.
Pavlovo „litera zabíjí, duch oživuje“ dokládá Ježíš na příkladu svěcení dne božího, ať se jedná o sobotu či neděli. Den boží jako den klidu byl moudrými lidmi ustaven proto, aby se mohli alespoň jeden den v týdnu věnovat Bohu a odpočinku. „Sobota byla stvořena pro člověka a nikoliv člověk pro sobotu“, to je pravidlo, které určuje, v jakém duchu máme den boží světit. Tak, abychom se věnovali Bohu a odpočinku. Židovští a křesťanští farizejové však chápali a chápou sobotu či neděli přesně opačně, podle její litery, a učinili z člověka doslova otroka soboty. U židů do té míry, že dodržování toho všeho, co se smí a nesmí, se stalo břemenem a samoúčelným počínáním, ze kterého se Bůh úplně vytratil. Boží, z Boha pocházející moudrost proto jedná vždy z ducha, nikdy z litery.
Další důležitou zásadou, na kterou zejména moderní křesťané zapomínají, je důsledné rozlišování našeho života na oblast vnitřní, duchovní a na oblast zevního světa. Skutečné duchovní náboženství má vždy na zřeteli na prvém místě oblast duchovní a nikoliv zevní. Usiluje v prvé řadě o rozvoj vnitřního života a nikoliv o činnost ve světě. Naši nejvyšší povinnost vyjádřil Ježíš, ale i všichni ostatní praví duchovní učitelé jednoznačně: „Nechť mrtví (neduchovní a světští lidé) pochovávají (tj. starají se) o své mrtvé. Ty pojď a následuj mne. Mé království není z tohoto světa. Nelze sloužit dvěma pánům současně, tj. světu a Bohu. Království nebeské je ve vás.“ Tyto a další jim podobné poučky jsou naprosto jednoznačné. Výroky typu: „To je sobectví, je nutné pomáhat světu“ a jim podobné jsou snad neseny láskou, spíše falešnou sentimentalitou, ale postrádají právě to, co je pro správné uplatnění lásky podstatné: moudrost. Jsou stejně scestné, jako by někdo říkal studentovi medicíny, ať sobecky nestuduje medicínu a raději jde chudým lidem čistit záchody.
Stále také musíme mít na paměti zásadu, že vyšší ovlivňuje nižší, duchovní zevní, že duchovní prostředky jsou účinnější než zevní skutky. Zevní svět, ve kterém žijeme, je výsledkem dlouhodobého stavu našeho nitra, je jeho odrazem. Jediná účinná změna světa k lepšímu může proto přijít pouze skrze trvalou a dlouhodobou změnu našeho nitra.
Zevní, hmotný svět není světem božím, ale jak bible říká „zemí prokletou“ skrze naše opuštění Boha. Jakékoliv názory, které se nám snaží vsugerovat, že jde o boží svět, jsou zcela scestné. „Mé království není z tohoto světa,“ platí plně.
Pečlivě také musíme ustavit a střežit stupnici životních hodnot, na které na prvém místě je Bůh. Žijeme bez spojení s Bohem, což je způsobeno tím, že v nás vědomě i podvědomě působí síly Bohu nepřátelské, které nás udržují v oddělenosti od Boha. Tyto síly nás táhnou jednak z nitra do zevního světa, jednak ke zlu ve všech jeho projevech. Jedním z těchto projevů je i duchovní materialismus, což není nic jiného než duchovní přetvářka, která sice mluví o Bohu, ale současně směřuje do zevního světa, jehož hodnoty staví nad hodnoty vnitřní, a to i pod pláštíkem lásky k bližním. Pravá duchovnost se pozná nikoliv podle slov a citových vzedmutí, většinou planých, ale podle toho, kolik času a síly věnujeme dosažení Boha a také jakou lásku a touhu po něm chováme.
Moudrý člověk ví, že tento svět je řízen a ovládán Bohem a jeho zákonem, což je v prvé řadě zákon karmy. V tomto smyslu vládne naprostá spravedlnost, a kdo mluví o nespravedlnosti tohoto světa, kterou spatřuje např. v chudobě či dokonce nouzi, ve skutečnosti nevěří v Boha, v jeho moc, spravedlnost i lásku. Mohl by nechat všemocný Bůh, který je naprosto spravedlivý i láskou současně, někoho nespravedlivě trpět? Každý si volí zákon, pod který spadá: lidé zlí zlo, lidé dobří dobro a ti, kteří směřují k Bohu, Boha. Z toho není výjimek. Tam, kde se samočinně myslí, že chudí a trpící jsou spravedliví a trpí bezpráví, tam působí duch zla, který vyvolává ne lásku k bližním, ale falešnou sentimentalitu, která zastírá pravdu boží spravedlnosti. Ten, komu je dovoleno konat zlo, je jen nástrojem, skrze který se nám vrací zlo, které jsme způsobili. To však není jeho omluvou nebo dokonce tvrzení, že je jedno, zda činíme zlo či dobro. Kdo svolí ke zlu, vždy se mu opět jen vrátí zlo a z tyrana se stane časem oběť jeho vlastního zla. Ani to není návod, abychom chodili nevšímavě okolo těch, kteří kolem nás trpí. Chceme-li, aby nám bylo pomoženo, musíme pomoci i my. Není však naší povinností ani cílem nastolovat spravedlnost ve světě a zachraňovat svět a jeho bytosti před tím, co si sami způsobili. Naší prvou povinností je dosáhnout Boha, čímž současně prospějeme světu víc než všichni jeho zachraňovatelé dohromady. Proč? To je zřejmé! Přece pro BOHA. Jiné dobro pro nás ani pro svět neexistuje.
Uvedená pravidla a mnohá další tvoří základ božské moudrosti, kterou v sobě musíme pěstovat a kterou se máme řídit ve všem svém konání a v celé své bytosti: ve své pozornosti, ve svém myšlení, ve své lásce i v zevních činnostech. Vždy se rozhodujme v jejich duchu a nikoliv podle jejich litery. Jsou případy, že nejen není hříchem lhát, ale je hříchem mluvit pravdu. Není neláskou k bližním stranit se neduchovních lidí, ale naopak je neláskou k Bohu, když se s nimi spojujeme. Není hříchem v krajním případě zabít člověka, ale naopak naší povinností, zachráníme-li tím oběť před zločinem. Není láskou k bližnímu, když zloději bez odporu dáme svou peněženku – zejména když pak naše rodina hladoví. Tím neprospějeme ani zloději, ani sobě. Není povinností nechat se zavřít nebo dokonce zabít pro víru, tím méně je to vznešené. Podle Ježíše máme dát císaři, co je císařovo, a Bohu, co je boží. Je lépe ve slovech zapřít či odvolat, jsme-li pod hrubým nátlakem, a dále vnitřně usilovat o Boha, zejména tehdy, když bychom svou smrtí způsobili újmu druhým. Takové chování má samozřejmě své meze: nesmíme se zlem aktivně spolupracovat a stát se jeho šiřiteli a vykonavateli.
Jednáme-li podle litery – a často jde o literu spornou – můžeme dokonce páchat zlo. Gándhí nechal svou příbuznou – myslím snachu – umírat jen proto, že bylo neslučitelné s jeho přesvědčením, aby jedla živočišné bílkoviny. Jak píše Jógánanda ve své knize, žena se brzy uzdravila, když Gándhímu doktor navrhl, aby jedla nenasazená vejce. Takové zhoubné a zlé lpění na liteře je dobře známé z evangelických, ale i jiných prostředí. Literáti z takových námětů hojně těží.
Při posuzování a rozhodování vycházíme z uvážení všech uvedených hledisek s přispěním rozumu i lásky tak, aby vždy byl na prvém místě Bůh a přiblížení se k němu a pak teprve vše ostatní. To, co směřuje k němu, je vždy na prospěch všech a nikoliv jen tomu, kdo se mu blíží. Ti, co tvrdí, že blížit se k Bohu a nezachraňovat svět a druhé je sobectví, tonou ve velké nevědomosti a víc: jsou ovládáni zlem a nejsou přátelé boží. Ten, kdo v temné noci rozsvítí světlo, aby viděl, samovolně svítí všem. To, že někdo z tohoto světla nemá prospěch, není vina ani světla, ani toho, kdo je nosí, ale těch, kteří s ním nekráčejí.
Budeme-li se důsledně řídit uvedenými pravidly a vytrvale je používat a dobře v jejich duchu rozlišovat, počne se v nás rozvíjet nadrozumová moudrost, buddhi, která spolu s láskou bude nejen moudře, ale i láskyplně řídit náš život směrem k Bohu, z čehož budeme mít samovolně největší prospěch my i naši bližní. Tam, kde ustupuje rozum citu či cit rozumu, kde spolu zápasí vůle a touha, není ani pravá boží láska, ani pravá boží moudrost a vůle. Ta se nachází pouze tam, kde jsou všechny pohromadě a v souladu. Láska bez moudrosti je pošetilá, rozum bez lásky je nelaskavý a suchý, vůle bez touhy je bezmocná a touha bez rozumu slepá. Tento stav plodí jen utrpení, neštěstí, rozháranost, neschopnost se rozhodnout a činit, nebo naopak nás slepý cit přivádí do neštěstí a područí zla. To je daň, kterou platíme za nedostatek moudrosti, před kterým nás nechrání ani láska; naopak, je-li chápána nesprávně, stává se toho sama příčinou. Vina však není na lásce, jak si často, ale nesprávně myslíme, ale na nás, na našem zanedbávání moudrosti. Važme si proto moudrosti stejně jako lásky a pěstujme obě stejně usilovně a ve vzájemném souladu. Vyplatí se to.