Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Na ego a hmotný svět zaměřený člověk neustále vytváří pozorností vědomí a tvořivými silami mysli síly, které jeho zapletení v nich a proto i nesvobodu neustále zvětšují.

Pro světského člověka pád od Boha do hmoty nekončí zrodem v nebožském světě, ale neustále pokračuje právě pro neustálé vytváření nespásných sil, více nepřátelských vysvobození. Nestojí na místě, ale neustále padá. Jeho stav se nepřetržitě zhoršuje každým okamžikem světského života. Pokud dokonce „přitaká zlu,“ jeho nepříznivá karma, v jejímž důsledku bude trpět, hrozivě vzrůstá.

Nastoupíme-li stezku, zdaleka proto nezačínáme od nuly, ale dokonce v mínusu úměrně celkové velikosti zla a nebožských sil, které jsme za svého života vytvořili. Musíme nejprve tuto doslova neustálou výrobu nespásných sil začít zmenšovat směrem k nule, aby se naše spásné úsilí, jeho účinek mohl vůbec projevit.

Proto na začátku stezky se vůbec k Bohu neblížíme, ale pouze brzdíme svým úsilím, je-li správné, svůj pád.

O přibližování se k Bohu můžeme mluvit pouze tehdy, když se nám podaří náš pád zastavit a začneme-li na pomyslné ose mezi královstvím nebeským a nebožským stoupat.

Ani toto stoupání neznamená, že v nás již nepůsobí síly odstředivé od Boha, ale že se nám je pouze podařilo zmenšit tak, že síly dostředivé, vyvolané naším úsilím, jsou mocnější než síly odstředivé.

Dokud však v nás existují síly Bohu nepřátelské, je vždy nebezpečí, pokud polevíme ve svém úsilí v Bohu, že opět začneme padat. I tak musíme být neustále ve střehu, abychom svou čistotu neztratili přijetím nových, Bohu nepřátelských vlivů.

Proto je pro začátečníka tím nejdůležitějším očista od všeho zlého a nespásného. Proto sama meditace, zejména je-li omezena na hodinu či dvě v klidu, nestačí, abychom se začali pohybovat směrem k Bohu.

Předpoklad, že každá meditace vede k Bohu, není oprávněný, vede k němu pouze ta, ve které se na něho soustřeďujeme.

Kdo se neočišťuje, i když medituje, se proto vlivem svých vlastních sil nepřátelských Bohu od něho vzdaluje a nikoliv se mu přibližuje.

To je hlavní příčina našich neúspěchů na stezce: nedostatečné úsilí v odstranění sil nepřátelských poznání o Bohu.

Skutečný a zásadní pokrok na stezce nespočívá proto v úspěšných meditacích, ale v úspěšnosti naší očisty nejen od všeho zlého, ale i od všeho, co udržuje ego a náš život v nebožském světě.

Skutečnými známkami pokroku je pozornost vědomí trvale zaměřovaná na cíl stezky a očista mysli od všech citů, myšlenek a představ, které nás poutají k egu a nebožskému světu. To nejsou pouze všechny zlé sklony, ale i ty, které často považujeme za oprávněné a dokonce dobré. Z nejvyššího pohledu cokoliv, co z naší pozornosti a mysli nesměřuje k Bohu, je zlé a brzdí náš duchovní pokrok.

Proto je tak důležité naučit se částí pozornosti být trvale zakotveni v Bohu, i když musíme jednat ve světě. Jinak naše činnosti ve světě ruší výsledky naší klidové meditace. Pak nejen nestoupáme vzhůru, ale můžeme dokonce i padat a často také padáme.

Představa, že v projevu existuje nějaký klid, ve kterém se Bohu ani nevzdalujeme, ale ani se mu neblížíme, že můžeme na stezce odpočívat, je lichá. Každé zastavení na stezce, polevení ve správném úsilí, je pád. Bez práce na sobě na stezce nevytváříme síly směřující k Bohu, a proto síly Bohu nepřátelské, které jsme nerozpustili, nás stahují dolů zpět do ega a jeho světa bez Boha.

Odchod ze stezky, zastavení duchovního úsilí v přesvědčení, že se na ni bez nějaké ztráty můžeme vrátit, je vždy jen začátek pádu. Je velkou neznalostí si něco takového myslet.

V tomto smyslu platí pravidlo „Nebe nezná vyvolených.“ Zákonitostí působení sil platí jak pro lidi neosvícené tak i osvícené. Zdaleka neplatí, že si mistr může dovolit cokoliv, že mu nic neuškodí. Před následky zákona pozornosti a tvořivé moci mysli nás nic nechrání. Tvrzení, že nepřipoutaná činnost nevytváří karmu, je velký omyl. Konat zlo bez připoutanosti, zasahovat nadbytečně do záležitostí světa, vždy vytváří i příslušný osud, chceme-li karmu. To platí i tehdy, jsou-li naše pohnutky dobré.

Ať sáhne na rozpálená kamna mistr či ego, ať tak činí vědomě či nevědomě, vždy je výsledkem spálenina.

Pád mistrů stejně jako andělů, o kterém mluví bible, je způsoben nedbáním zákonitosti sil, jedno zda vědomým či nevědomým. Přesvědčení, že je možné jednat bez následků, je právě oním pokušením „rovnat se Bohu,“ které je příčinou, vedoucí k pádu. Ne nadarmo se proto modlíme „a neuveď nás v pokušení.“

Vždy platí zásadní pravidlo: buď zaměření pozornosti vědomí a mysli míří k Bohu a pak se mu přibližujeme nebo míří k egu a do jeho nebožského světa a pak se Bohu vzdalujeme. Třetí možnost není. Ve výsledném součtu sil, které my sami neustále vytváříme, se uplatní každá i ta nejkratší a malicherná myšlenka a proud pozornosti. Jelikož se neovládaná mysl  zabývá – v lepším případě – ničím jiným než malichernostmi, tak ve svém součtu takové tvořivé síly se spojí v jeden mocný proud síly, který nás ponese ještě dál od Boha, protože je silnější než krátkodobé obrácení mysli k Bohu.

Nerozhodují také pouze tvořivé síly mysli, ale i směr naší pozornosti. Právě směr a síly pozornosti našeho vědomí rozhoduje. Pokud nesměřují nikam jinam než k egu a jeho světu, vytváří tím nepřekonatelnou sílu, posilující ego a náš pobyt v nebožském světě. Dokud neobrátíme směr naší pozornosti k Bohu, nemáme naději na spásu.

Proto musíme směřovat neustále ze všech sil k Bohu a nepolevovat ani na okamžik. Ani to však nestačí, protože není v moci ega, padlého Adama se plně vysvobodit z moci sil nepřátelských Bohu.

Na pomoc nám pak přichází sám Bůh a svou mocí nás k sobě přitahuje úměrně tomu, jak na něho obrátíme pozornost svého vědomí a mysli. Čím víc se celou svou bytostí věnujeme Bohu, tím víc jeho moc v nás působí.

Proto jsou tak důležité pokora a odevzdanost, protože nás otevírají působení Boha a umožňují jeho milost přijmout.

Nepokorní a neodevzdaní brání otevření dveří do království nebeského, ač se snaží je svým úsilím otevřít. Nemají správné klíče. Ty jsou právě pokora a odevzdanost.

Toto platí nejen ve vztahu k Bohu, ale i k našemu mistrovi. Bez splnění uvedených předpokladů nemůže nikdo přijmout pomoc ani nejvyššího mistra. Již to, že můžeme pobývat v jeho blízkosti je velká milost, ale o její přijetí se musíme zasloužit sami, jak je uvedeno.

Zákonitost působení sil také vysvětluje, kdo je připraven k poznání Boha, našeho pravého Já a kdo nikoliv. Tam, kde převládají síly vyživující ego a směřující od Boha do nebožského světa, nemůže k poznání dojít. Nikdo nemůže nikomu poznání Boha „namluvit“, nasugerovat, pokud nejsou síly nepřátelské Bohu podstatně zeslabeny. Ani nejvyšší mistr nemůže rozdávat poznání, jak jej napadne, ale může mít se svou pomocí úspěch pouze tam, kde jsou splněny dané podmínky. Pokud se bez rozlišování nějaký mistr o něco takového pokouší, ukazuje, že o působení této zákonitosti neví. Pak snadno více uškodí než pomůže.

Cílem stezky není pouze dosažení poznání Boha, ale i vysvobození z nebožského světa, ve kterém jsme se ocitli působením odpadnutí od Boha. Jinak řečeno, směřujeme k plnému návratu do Boha i do jeho světa. Naším cílem pouze samotné dosažení, ale trvalé udržení božského života. To není samovolné, ale vyžaduje trvalé udržování podmínek, které jsou jeho podmínkou.

Sama zkušenost pádu, kterou žijeme, dokazuje, že i život božský vyžaduje alespoň dodržování podmínek, které jej zabezpečují.

Vezmeme-li v úvahu postavení mistrů v nebožském světě, kde jsou neustále činné síly nepřející si Boha a dokonce i zlé, pak pro ně tato pravda o nutnosti udržet se v Bohu platí dvojnásob. V tomto smyslu alespoň v tomto světě, stezka, duchovní úsilí, jeho nezbytnost nikdy nekončí.

Přestat usilovat o Boha znamená ponechat volné působení silám Bohu nepřátelským a v důsledku toho i pád. A pod síly Bohu nepřátelské patří všechny, které k Bohu nesměřují, ale jeví se jako dobré. Ve skutečnosti jim pravé dobro chybí, protože opomíjejí Boha. Jediné dobro je Bůh sám, a kde není, není ani dobro.