Disciplína mysli, vědomí a lásky
Jiří Vacek
Pravá duchovní stezka není ničím jiným než návratem do našeho původního, božského stavu, což se děje disciplínou mysli a meditací, která je disciplínou vědomí. Disciplínou mysli a vědomí rozvíjíme v sobě pokleslé božské principy, Šivu a Šakti, božské vědomí a božskou mysl, a tím obnovujeme své původní božství. Samozřejmě, že do tohoto vývoje patří i vývoj božské lásky.
Meditací, která vede k Bohu, je ovšem pouze ta, která má Boha za svůj cíl v některém z jeho aspektů, a nikoliv libovolné soustředění. Koncentrace na bod na zdi či na plamen svíčky je v nejlepším případě pouze průpravným cvičením k ovládnutí mysli a nic víc. Ani od prostého soustředění na čakramy, zejména na dolní, nelze očekávat víc, než je pod jejich vládou, pokud takové soustředění není součástí postupu na stezce hadí síly.
Meditací na Boha dosahujeme Boha, jeho božského vědomí, a jsme-li dostatečně otevření jeho vlivu, počíná v nás působit jednak očistně, jednak nám propůjčuje své kvality. To je pravda.
Pokud však současně nepěstujeme disciplínu mysli a pouze spoléháme na meditaci a mysl ponecháváme bez kontroly, účinně maříme působení Boha v nás, a tím i výsledky meditace. Usilovnou meditací lze dosáhnout velkých vytržení, transů a samádhi; neodpovídá-li však stav mysli stavu vědomí, jsme-li připoutáni ke světu a tělu a dokonce si vytváříme špatnou karmu pod vlivem svých negací, nemůžeme tyto vysoké meditační stavy trvale udržet, a což je mnohem horší, nedosáhneme vysvobození ze zrodů v nebožské úrovni, jíž hmotná úroveň je. Je poměrně mnoho jogínů, kteří usilovně meditují, ale nedostatečně ve výše uvedeném smyslu ovládají mysl, ba jsou dokonce přesvědčeni o tom, že „si mohou vše dovolit, že jim nic neuškodí“. Opak je pravdou, a pokud včas neprohlédnou a nevzpamatují se, ztratí i dosažený meditační stupeň nebo dojde alespoň k jeho podstatnému oslabení.
Disciplína mysli je pro mnohé hledající velmi nepopulární; je totiž svým způsobem mnohem namáhavější, pracnější a bolestivější než meditace v klidu a tichu provázená příjemnými pocity. Její podcenění a zanedbání má však zničující účinky na náš duchovní pokrok. Než se vzpamatujeme, sklony mysli nepřátelské Bohu a naše zlé vlastnosti náš ošálí a odnesou pryč od Boha a upevní ve světě a v egu. Běda tomu, kdo trvale nebdí nad myslí a nerozpouští své zlé a nebožské sklony a neposiluje ty, které jej vedou k Bohu. Nechť se nikdo, ba dokonce ani mistr, nedomnívá, že je v bezpečí před negacemi a že žádné nemá. Máme je všichni a jednoznačným důkazem toho je, že žijeme na této nebožské úrovni. Kdybychom je neměli, nikdy bychom se nemohli zrodit ve hmotném těle a světě, které jsou přímým protikladem ducha.
Harmonická cesta k Bohu je možná pouze bezvýjimečným zaměřením celé naší bytosti k Bohu, tedy mysli a vědomí za součinnosti lásky. Boha doopravdy musíme milovat cele, celou svou bytostí, jak nás správně učí Ježíš. Kdo tak nečiní, ten se „ohlíží od pluhu“ a není Boha hoden, ne proto, že by jej Bůh odmítal, ale proto, že ponechává v sobě volné pole působnosti negacím, které mu brání v božském způsobu života. Nejde o to, jak se někdy pošetile učí, „se Bohu líbit“, ale o vytvoření takových podmínek, aby naše božství v nás mohlo žít a působit.
Někdy se nutnost disciplíny mysli zpochybňuje tvrzením, že nás může očistit pouze Bůh. To je pravda, ale je ji nutno chápat ve správném duchu. Bůh nás očistí sám sebou, svým duchem a působením, ovšem pouze tehdy, namíříme-li na něho vědomě svou pozornost a nebudeme-li podléhat vlivu svých nebožských nebo dokonce zlých sklonů. Do mysli, která si hoví ve zlu a ve hmotě, Bůh nevstupuje a ani v ní nemůže působit. Nemá v ní prostě místo. Bůh nás očistí pouze tehdy, když se mu celí – vědomím, myslí i láskou oddáme, a to není bez úsilí na naší straně možné. Kdo spoléhá na milost bez vlastního přičinění, chce koláče bez práce a ty se nikde nedávají.
Takové myšlení, ač se může jevit jako projev pokory a odevzdanosti, není ve skutečnosti ničím jiným než zastřenou duchovní leností, tedy tamasem, zatemněním duše. Je pokusem našich temných sil nás Bohu co nejvíce vzdálit. Proč, je zřejmé: brání se svému zničení světlem božím. Není třeba oživovat nekritický a panický strach středověku z ďábla, ale také nelze podceňovat temné síly v naší mysli, které mají doslova a do písmene životní zájem, abychom zůstali pod jejich vlivem. Svou sílu a život, a to opět doslova a do písmene, čerpají z našeho vědomí a z naší mysli. My je živíme a posilujeme tím, že je chováme ve vědomí, myslíme a cítíme jimi a jednáme podle nich. Oni se nám pak odměňují podle toho: co jsme do nich vložili, s jakou silou a jak dlouho je vytvářeli. Zlo a nenávist, které nás potkávají, jsou jejich a prvotně naším dílem. My jsme je stvořili a nechali se jimi ovládnout, my je proto musíme rozpustit a přestat být jimi ovládáni. Bez našeho vlastního úsilí nás proto od nich nikdo nevysvobodí, a tudíž ani neočistí.
V tomto smyslu jsme naprostými pány svého osudu i své volby. Máme opravdu svobodnou vůli, ovšem v dané zákonitosti, která byla vysvětlena. Není to všemocnost libovůle, ale možnost a způsob, jak pomocí duchovních zákonů a působením v souladu s nimi dosáhnout chtěného cíle. Moudrý člověk za tento cíl volí Boha, ne proto, že se tak sluší nebo proto, že jsme tím Bohu povinováni, ale pro svůj prospěch. Bůh je doopravdy naším jediným pravým a trvalým prospěchem, a nic jiného. Jen skutečný blázen jej mění za něco dočasného nebo dokonce zlého. Věřit, že zlo nám přinese něco dobrého, je pak největším zatemněním ducha, jaké existuje. Kde by se ve zlu vzalo nějaké dobro? Kdo spoléhá na zlo, je doopravdy posedlý ďáblem, který mu zatemnil rozum. Tímto ďáblem však není nic jiného než jeho vlastní, zlé sklony. Proto však nejsou méně, ale více nebezpečné než opravdový ďábel. Naše obvyklá shovívavost, s jakou je přehlížíme, je skutečně sebevražedná. Etika, láska k bližním, přání dobra všem bytostem, ohledy na druhé nejsou z tohoto pohledu žádnými ctnostmi ve smyslu zásluh, ale holou nezbytností. „Jak měříme jiným, tak bude měřeno nám“ je holé vyjádření zcela mechanického působení zákona akce a reakce, a nikoliv pohrůžka nějakým budoucím soudním tribunálem. Čím více a hlouběji si tuto pravdu uvědomíme a budeme se jí řídit, tím lépe pro nás. Jde o nás a nikoliv o Boha.
Každé zlo má hned několikerý účinek. Činíme-li zlo druhým, doslova ubližujeme sobě. Naším příštím osudem je to, co jsme jim učinili nebo neučinili. Navíc zlo nás zbavuje soudnosti a schopnosti rozlišovat, co je pro nás zlé a co dobré. Největším neštěstím zlého člověka je, že doufá ve zlo a že v tom, co je pro něho opravdu dobré, nic dobrého nevidí a spatřuje své dobro ve zlu. Tak zapadá stále více do moci zla, které sám vytváří, a proto jeho utrpení a neštěstí není konce. Největším zlem pak je ztráta jediného dobra – Boha.