Vidět v druhých Boha
Jiří Vacek
Často se nám říká, že máme v druhých vidět Boha. Rada na prvý pohled se zdá být dobrá, při troše zamyšlení ale sporná.
Vidět v našich bližních Boha neznamená, že máme být slepí k jejich nedostatkům nebo dokonce ke zlu, kterému propadají.
Jejich těla, ale ani mysli nejsou Bohem ani se nenacházejí v božském stavu. Požadavek rozlišování, vivéky, platí stále a plně jak pro ně tak pro nás.
Bůh je všude, proto je i v našich bližních. Není však ani jejich tělem ani myšlenkami a činy, ale smysly nepostřehnutelným Duchem. Zaměňovat tohoto Ducha, Boha, za tělo a mysl, je vždy nesprávné, ať tak činíme u sebe nebo v případě našich bližních či dokonce věcí. Stůl rozhodně není Bohem, i když od něho není oddělen.
Přesně vzato, jelikož je Bůh Duch a nikdo jej neviděl, není v druhých možné vůbec Boha vidět. Kdo něco takového učí, měl by vždy vysvětlit, co vlastně „viděním Boha“ míní.
Tak jak se tato rada dává, svádí k nějaké duševní činnosti, ale Bůh je přece mimo dosah smyslů, ale i mysli. Představovat si v druhých nějak Boha, by bylo proto nevědomost a zbytečná námaha.
Ještě větší a škodlivější omyl by bylo myslet si, že osobnost, zvláště těla našich bližních, jsou Bohem. My sami se této nevědomosti, která tvoří podstatnou část ega, musíme zbavovat a v druhých ji máme vytvářet?
Boha si pouze můžeme uvědomovat vědomím, ale to umí pouze ten, kdo dosáhl jeho uvědomění v sobě. Nevědomý člověk toho není proto schopen v sobě, natož jinde. Nabádat jej k něčemu takovému, znamená zavádět jej nesprávným směrem.
Teprve tehdy, když poznáme sebe ve vědomí Boha Já jsem, můžeme toto Božské vědomí, které je Boží podstatou, si uvědomovat i ve světě kolem nás, včetně našich bližních. Osobnosti našich bližních se tím nestávají proto božské. Pouze si uvědomujeme božské vědomí, které je oživuje, ale kterého si oni sami nejsou vědomi.
Pokud sami v sobě Boha nepoznáváme, tedy tam, kde je nám jako náš život nejblíže, nemůžeme proto jej ani nikde jinde „vidět.“ Lépe než nabádat k vidění Boha v druhých, které pro neosvícené je určitě pro jejich nevědomost matoucí, je učit, jak má každý boha nejprve vidět „v sobě.“
Z toho, co říkám, je – s velkou opatrností – možná jedna výjimka. Tvoří ji návod bratra Lawrence, který říká, že se máme soustředit na všudypřítomnou existenci Boží. I ta však není vidět, ale opět je možné si ji uvědomovat jako neviditelné jsoucno.
V každém případě nabádání k vidění Boha je nezbytné dobře rozumět. Chápat je doslova, by bylo zavádějící.
Když si někdo neuvědomuje Boha v sobě, nemá smysl mu říkat, aby viděl Boha v druhých. Jsou snad zloději a vrazi Bohem?
Kde není uvědomován Bůh a jednota s ním, není ani Bůh přítomen ve smyslu projeven.
Dívat se na věci a na lidi jako na Boha má význam pouze tam, kde jsme si schopni Boha uvědomovat a to přednostně v sobě.
Skutečné vidění Boha ve věcech a bytostech je výhradně uvědomování si všepronikající přítomnosti boží, vědomí Já jsem.
Vše ostatní jsou jen v lepším případě představy, iluze mysli, ale nikoliv skutečný Bůh.
Jen vědomí si může uvědomovat vědomí. Poznání vědomí, Boha v nás se děje vědomím, jeho uvědomováním a nikoliv myslí nebo dokonce smysly. Vědomí si uvědomuje mysl, její výtvory – myšlenky, city a představy a nikoliv naopak, což platí i pro Boha.