Jiří Vacek - duchovní učitel

Neznáme-li pravidla a zákonitosti duchovního života a neřídíme-li se jimi, nutně uvažujeme i jednáme nesprávně. Zejména zevní lidé bez potřebných znalostí vedení pouhým slepým citem jsou svými snad ušlechtilými, ale rozhodně pošetilými úmysly zaváděni na scestí. Jsouce zevní, vidí jediné hodnoty v zevním světě, rmoutí je jeho stav a chtěli by jej zachraňovat včetně svých bližních; neumí však pomoci ani sobě, natož pak druhým. Nic neznají, ale domýšlí se, že vědí, jak svět napravit. Postačilo by však, aby dobře promysleli zákon akce a reakce a fakt, že tomuto světu skutečně vládne Bůh, a rázem by pochopili, že z hlediska božské spravedlnosti je vše přesně tak, jak má být, a že oni i druzí žijí v takovém světě, jaký si zaslouží a jaký jim patří. Pokud s ním nejsou spokojeni, pak jediný způsob, který je v souladu s božskou zákonitostí, je změnit sama sebe k lepšímu a dosáhnout Boha. Pak se samočinně změní i jejich svět. Vše ostatní je jen marnost a nevědomost, která tropí výhradně škodu, protože působí proti řádu všeho dění.

Nechceme-li být jako tito pošetilci, mějme neustále na mysli následující poučky.

Duchovní život je doopravdy duchovní. Spočívá doslova v oblasti ducha a duše a v jejich hodnotách. Tam je jeho těžiště a základ, a nikde jinde, a buď je, či není. Duchovní a po nich hned etické hodnoty mají hodnotu samy o sobě a nemusejí se nutně nějak zjevně do zevního světa promítat. Vnitřně svým neviditelným vlivem se však promítají vždy, i když je většinou nepozorujeme, protože jsou zevně neviditelné, duchovní.

Všechny duchovní nauky, příkazy, poučky atd. je nutno uplatňovat nikoliv mechanicky, podle litery, ale podle jejich ducha, neboť, a to platí doslova, litera – mechanické lpění na slovním znění – ničí a zabíjí duchovní život. Ten může vzkvétat pouze tam, kde vládne živý duch a nikoliv strnulá litera. Všimněme si, jak všechny totalitní organizace, a to jak politické, tak i církevní a zejména vojenské, nekompromisně trvají na plnění příkazů podle litery bez ohledu na ducha a jak nesmyslné a zlé činy z toho vzcházejí.

Žít podle živého ducha znamená trvale se k němu obracet, být s ním ve spojení a trvale rozlišovat. To znamená v prvé řadě rozlišovat vnitřní, duchovní a zevní oblasti. Co platí pro oblast vnitřní, duchovní – např. láska, nazírání Boha ve všem a v důsledku toho nerozlišování, neplatí zevně. Pokud nechceme utrpět velkou škodu zevní, ale i vnitřní, je nutné dobře rozlišovat. Jakákoliv představa, že svou láskou a dobrou vůlí obrátíme své bližní, zejména ty zlé v anděly, jak někdy i některé duchovní autority uvádějí, je zcela nesprávná, nepravdivá a neúčinná. Kdo se nechá tímto tvrzením splést, vydá se na milost a hlavně nemilost zlu a podle toho i dopadne. Doklady o tom vidíme dnes a denně. Pravdu vystihuje jedno české přísloví: „Čiň čertu dobře a peklem se ti odmění.“

Výklad, že neúspěch takového chování je dán nedostatkem naší lásky, je čirý nesmysl, vycházející z přebujelého citu, který není usměrňován rozumem. Kdo chce být zlý, toho se nedotkne ani božská láska, kterou Bůh nepřetržitě nás všechny miluje. Lidé jsou zlí proto, že milují zlo. Jak by je proto mohla proměnit láska?

Další pravidlo je zřejmé: důsledný a současný rozvoj jak citu, lásky, tak i rozumu a moudrosti a jejich vzájemné spojení. Láska a moudrost se musejí pěstovat a rozvíjet současně a cílevědomě a také společně rozhodovat a vést.

Ve vztahu ke světu a ke svým bližním v zevní rovině bychom měli vycházet z plnění svých povinností, ale zasahovat do jejich života a dění, jak nejméně je možné. Těžiště naší pozornosti i aktivity musí být nutně ve světě duchovním a vnitřním. Tím současně prospějeme světu i svým bližním nejvíce, jak je možné: duchovně.

Nenechme se působením světa a svých bližních natlačit do vyznávání převrácené stupnice hodnot; nejcennější jsou hodnoty ducha, pak etické a teprve po nich ty ze světa. Pokud se tak stane a budeme např. se věnovat meditaci a duchovnímu životu „až zbyde čas“ – a on většinou nezbyde, uškodíme značně sobě, a tím i druhým. To je přesně ono měnění prvorozenství (duchovního) za mísu čočky – za zevní hodnoty.

Svým bližním neprospíváme v prvé řadě materiálním, často nadbytečným zabezpečením a péčí, ale hlavně svým duchovním vyzařováním. Jakékoliv výčitky svědomí, že někoho zanedbáváme, protože neplníme všechny jeho zevní, často sobecké a neskromné požadavky, jen dokazují, jak silně je v nás zakořeněno materialistické hodnocení, které staví svět nad ducha. Chceme-li někomu opravdu pomoci, pak se modleme za jeho duchovní dobro. Tím mu pomůžeme nejvíce.

Jestliže i duchovní lidé jednají v rozporu s těmito pravidly a vidí, jako např. Gándhí, největší dobro v zevní, státní svobodě Indie nebo křesťané v osvobození Svaté země a podobně, pak to svědčí pouze o jediném: o nedostatečném chápání pravdy a o malé duchovnosti. Takové myšlenky zavádějí od pravého cíle, kterým je Pravda, Bůh, poznání, a dávají přednost hodnotám světa. Ač to není na prvý pohled zřejmé, pramení nepochybně z materialistického přesvědčení, které cení hodnoty světa a těla výš než hodnoty ducha. Výsledky takového na pohled zdánlivě vznešeného snažení jsou pak podle toho: slzy a utrpení na všech stranách a obrovská nenávist.

Zásadní otázka proto vždy zní: Co mne k cíli vnitřního náboženství přivádí a co mne od něho odvádí a zdržuje? Správnou odpověď nalezneme s použitím výše uvedených zásad. Přednost má vždy vnitřní nad zevním, duch nad literou, Bůh před světem.