Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Největší síla a moc, jaká existuje, je síla a moc vědomí. Platí plně a bez výjimek: kam jde pozornost vědomí, tam jde i jeho síla a moc, kterou všemu pozorovanému poskytuje existenci až vědomý život. Platí samozřejmě i opak: od čeho vědomí svou pozornost odvrací, to ztrácí jeho sílu a proto i existenci včetně vědomého života. Tomuto zákonu je podřízeno vše: předměty, bytosti i všechny ostatní síly mysli. To je nejvyšší a nejmocnější zákon, jaký existuje. I samo stvoření vesmíru začíná obrácením pozornosti vědomí ke stvořitelskému činu: Bůh stvořitel, aby mohl tvořit, musí se stát nejprve pozorovatelem, obrátit pozornost k představě tvoření i k jeho uskutečňování.

Každá vědomá bytost, ať tento zákon zná či nikoliv, jím řídí svůj život a plně mu podléhá. Nevědomost o síle vědomí nejen před neblahými následky působení tohoto zákona nechrání, ale přímo je vytváří: vedeme-li svou pozornost vědomě či nevědomě, důsledky jsou vždy dány jejím zaměřením.

Nevědomé a nesprávné zaměření pozornosti vědomí vede k vazbě vědomí, nás samých, na pozorovaný předmět, k omezení vědomí na něj a k nevědomému ztotožnění s ním. Tak vzniká ego, nevědomé pohlcení vědomí tělem a myslí až do jeho ztotožnění s nimi a vazba, pouto ega ke světu.

Nesvoboda a utrpení a ztráta vědomí božství jsou přímými důsledky nesprávného a nevědomého zaměření vědomí, nás samých. Není jiná síla, která nás drží v nevědomosti a nesvobodě než síla vědomí, kterým jsme.

Vnitřní život začíná tím, že omezujeme svá přání a zájmy směřující do světa, těla a mysli, jejichž cílem je uspokojování ega, našeho nepravého a nevědomého já. V dalším kroku zastavujeme samotnou činnost mysli. Ač nás duchovní autoři většinou nepoučují o zákonitosti takového počínání, je jasné, že při jeho uplatňování využíváme zákonitost moci vědomí. Odvracíme pozornost od našich přání, světa i ega samého a tím odnímáme i naši vlastní sílu vědomí, která je oživuje. Stahujeme tak samotné vědomí z pohlcení pozorovanými předměty, mezi které patří tělo i mysl.

Pokud tak činíme bez poučení o moci vědomí a jeho pozornosti, sice docilujeme žádaných výsledků, ale jsme ochuzeni o pochopení podstaty toho, co činíme a nemůžeme tak tento vývoj vědomě ovlivňovat a provádět. Bez znalosti působení moci pozornosti vědomí také nejsme schopni přímo a účinně řešit těžkosti, se kterými se ve své snaze setkáváme. Pokud bojujeme s myslí pomocí mysli, snadno se může stát, že své sklony právě tím, že jim věnujeme pozornost, posilujeme místo jejich zeslabování. Proto také nemáme zavírat oči před svými nedostatky, ale také se jimi nemáme neustále obírat a považovat se za “hříšné”. Proč je zřejmé: tím, že jim věnujeme pozornost nebo je dokonce považujeme za své, je přímo posilujeme. Negace, vazby ke světu rozpouštíme nejlépe tak, že jim vědomě odnímáme pozornost. Cílevědomě je pozorujeme ze sebe si vědomého vědomí bez jakékoli účasti či zájmu.

Sebe si vědomý, od všeho pozorovatelného různý, nezaujatý a nezúčastněný pozorovatel je nejzazší mez, kam můžeme bez duchovní ztráty zajít, jde-li o předměty, což je souhrnně celý svět hmotný i duševní včetně našeho těla, vše co nejsme my, ale pozorovatelné ne-já.

Zájem a účast je již skluzavkou, po které naše vědomí a s ním i jeho moc se řítí do nevědomého pohlcení myslí, tělem a světem. Z takového pádu - a on to opravdu duchovní pád je se všemi důsledky, pád vědomí do nebožského projevu - se musíme vždy co nejrychleji vzpamatovat a napravit jej uvědoměním se ve své sebe si vědomé podstatě nebo alespoň v pozorovateli.

Dosáhnout oproštění od nesprávných sklonů a klidu mysli je jistě správné, ale samo o sobě nedostačující. Je pravda, že co v klidu mysli zbývá, když se naprosto uklidní, ustane její pohyb, je Bůh, my sami, ale pokud se nám neřekne, jak je přítomen a jak si jej uvědomit, není nám samotný klid mysli vůbec nic platný. Mnoho hledajících v něm spočívá po dlouhá léta a přece se duchovně neprohloubí. Jiní zamění prázdno, které si uvědomují ve své mysli za prázdnotu ve smyslu konečného cíle. Chybí jim zásadní poučení, které nalezneme jen nesmírně zřídka.

Zní: Vědomí, které si uvědomuje, prožívá prázdno i klid mysli, je naše pravé Já, Bůh Já jsem v nás. Toto poučení je zásadní a rozhodující, ale ani ono pro konečný krok nestačí. Je nutné i říci, jak si toto vědomí uvědomit, jak postupovat, abychom neuvízli v pouhém klidu prázdné mysli. Řešení je jednoduché: obrátit pozornost na samotné vědomí a uvědomit se jako ono: Já jsem sebe si vědomé vědomí, které si uvědomuje samo sebou klid mysli a její prázdnotu. Jinak řečeno, nepozorujeme již nic předmětného ani samo prázdno, ale uvědomujeme se jako sebe si vědomé vědomí Já jsem. Směřujeme ke stavu, ve kterém je pozornost vědomí stažena od všeho předmětného, pozorovatelného, včetně prázdna a je upřena na svůj zdroj, na vědomí sama sebe, což vede ke stavu, ve kterém se vědomí vědomě prožívá, že je sebe si vědomým bytím. Vše ostatní v daném okamžiku neexistuje, protože pozornost je od všeho odvrácena a plně si uvědomuje výhradně sebe. Nic tím nevytváříme, ale uvědomujeme se přímo vědomím, kterým neustále jsme, ale většinou nevědomě a navíc ztotožněni s tím, co nejsme a pohlceni tím co nejsme.

Někteří učitelé nás neustále poučují: “Ty jsi TO, není oč usilovat.“ Ve světě zákona pozornosti je zřejmé, že mají jen půl pravdy a nikoliv celou pravdu. Řečeno jinak, napůl lžou a svádějí od správného úsilí a tím i dosažení ty, kteří jim uvěří, že není oč usilovat. Celá pravda zní: Jsme TO, není oč usilovat ve smyslu vytvořit nebo nalézt, co tu není nebo co nejsme právě teď a zde. Je však nutné ze všech sil usilovat o odstranění překážek, které nám se jako TO brání poznat a navíc musíme plně obrátit pozornost na TO, co stále a již teď a zde jsme, na vědomí sama sebe.

Bez druhé části poučení, jak TO dosáhnout, ač TÍM stále jsme, je prvé poučení: „Ty jsi TO, není oč usilovat“ nejen neúčinné, protože kdo neusiluje o poznání sebe, ten je nedosáhne, ale i nebezpečné a zavádějící. Vytváří zavádějící dojem, že postačí přijmout přesvědčení “Jsem To“ a cíle je dosaženo. To je velký a naprostý omyl. Já není myšlenka, ale vědomí Já jsem. Tím jsme vždy, ať o tom víme či nikoli. To, co chybí a je podstatné, je přímé uvědomování si této pravdy neboli vědomí, kterým jsme.

Takovéto a jim podobné polopravdy neboli pololži jsou velmi nebezpečné právě pro směs pravdy a nepravdy, kterou obsahují. Tam, kde je smíšena pravda s nepravdou se jen těžko poznává, co je pravda a co lež. “Ty jsi TO” je Pravda a lež současně. Jsme vždy To, ale klesli jsme do stavu ega, ve kterém jsme egem a nikoliv TO. “Ty jsi TO” je ve vztahu k egu lež a velmi nebezpečná. Co lepšího si ego může přát, než když je ujišťováno, že je božské? Poznání sebe se dosahuje uvědoměním si toho, co jsme, což vyžaduje velké úsilí, které spočívá v obrácení pozornosti na sama sebe. Toto obrácení pozornosti se samozřejmě nemůže zdařit tak dlouho, dokud si neuvědomíme, co nejsme: tělo a mysl.

Dokud se považuji za tělo a mysl a nejen považuji, ale ztotožňuji se Já vědomí, s tělem a s myslí, nemohu ani obrátit pozornost na sama sebe právě proto, že Já, vědomí, jsem ztotožněn s tělem a myslí. Chci-li se uvědomit ve vědomí, kterým jsem, musím je doslova vytáhnout pomocí správně vedené pozornosti nejprve z toho, co nejsem, což se děje pomocí sebe si vědomého, od těla a mysli rozdílného pozorovatele. Pak teprve mohu pozornost obrátit na sama sebe a uvědomit si přímo vědomí: “Já jsem TOTO vědomí Já jsem.”

Poslední je právě oním zásadním a rozhodujícím bodem obratu na stezce: odvrácení pozornosti od všeho pozorovatelného a její přivrácení k ryzímu vědomí, které si vše uvědomuje a na prvním místě je sebe si vědomou a nehmotnou, neomezenou a beztvarou sebe si vědomou existencí: Já jsem vědomí Já jsem.