Dvě kosmické rychlosti
Jiří Vacek
Chceme-li dostat raketu na oběžnou dráhu kolem Země, musí odstartovat určitou minimální rychlostí. To je prvá kosmická rychlost. Pokud tomu tak není, raketa buď neodstartuje vůbec, nebo pouze poskočí a dopadne zpět na zem jako kámen vržený do vzduchu.
Má-li raketa úplně opustit dosah přitažlivé síly Země a odletět do vesmíru, musí rovněž odstartovat určitou minimální rychlostí, která je vyšší než prvá kosmická rychlost. Pokud jí nedosáhne, v nejlepším případě se stane umělou oběžnicí Země. Z toho není výjimek.
Jak starty kosmických raket souvisejí s mystikou či jógou? Takto: V celém projeveném světě platí jediná a jednotná zákonitost, která nachází své uplatnění ve všech oblastech projevu, tedy slovy Otčenáše: „Jak na nebi, tak i na zemi“ nebo Smaragdové desky: „Jak nahoře, tak i dole.“ Řečeno opět jinak: Zákony hmotného světa mají své obdoby ve světě duševním i duchovním a samozřejmě platí i opak. Proto můžeme z poznané zákonitosti sféry jedné soudit na zákonitost sfér ostatních. Přirozeně je však nutné vycházet z ducha a nikoliv z litery.
Nyní k našim kosmickým problémům. Země představuje zemi, naši hmotnou sféru. Raketa je mystik či jogín a rychlostí, kterou startuje z oblasti hmoty do oblasti ducha – rakety míří do nebe – je síla jeho úsilí. Prvá kosmická rychlost je minimální úsilí, které je nutné, aby se žák vymanil z vlivu našeho hmotného světa, a tedy hlavně hmotného těla, a vstoupil do oblasti ducha, na nebe. I zde však zůstává ve vlivu zemské přitažlivosti, která jej ovládá, i když nikoliv tak pevně, jako když zůstává na Zemi, tedy když plně podléhá hmotným vlivům a žádostem.
K úplnému vysvobození z přitažlivosti Země dochází pouze tehdy, dosáhne-li žák ve svém duchovním úsilí minimálně druhé kosmické, ovšem duchovní rychlosti. Pak opouští nadobro zemský vliv, dosahuje vysvobození.
Překročení prvé duchovní kosmické rychlosti představuje stav osvícení či poznání Boha – našeho pravého Já, ve kterém však, byť i volná, vazba na hmotný svět trvá. Všechny vasány, které poutají ke hmotě a tělu, nejsou doposud zničeny, a proto není dosaženo vysvobození. Takový žák se rodí na Zemi znovu například i proto, že jako bodhisatva chce pomáhat druhým k poznání. Jako každá raketa obíhající Zemi je nakonec přitažena zpět na ni, tak jej jeho nerozpuštěné vasány stahují do nových pozemských zrodů i přes dosažené poznání.
Trvalé osvobození z přitažlivosti zemské, tedy ze samsára, je dosaženo teprve druhou kosmickou duchovní rychlostí. To je spása, nirvána a mukti. Předpokladem je nejen poznání, ale i rozpuštění všech znesvobodňujících vasán, a to i těch tzv. „ušlechtilých“. O jejich falešné ušlechtilosti byla již řeč jinde.
Pro úplnost podobenství dodejme, že různá letadla a balóny představují žáky a jejich úsilí, které je na krátkou dobu vynese nad Zem do vyšších sfér, ale odkud se zákonitě vracejí, když jim dojde „benzín“ nebo jiná síla je pohánějící. Jsou to pouhé výlety ducha do vyšších sfér – různá dočasná samádhi a podobně, která nemají podstatného významu z dlouhodobého pohledu. Velmi rychle po nich následuje návrat na Zem se všemi důsledky: opět je pohltí cele panství hmoty. Odvozovat z takových zkušeností nějaký trvalý duchovní statut je naprosto zcestné. Co bylo, to bylo. Platí pouze to, co je.
Pro všechny hledající z uvedených analogií vyplývají velmi podstatné závěry: Pokud chceme dosáhnout osvícení nebo dokonce spásy, a zdůrazněme, že prvé zdaleka není druhé, není jedno, jak usilujeme. Naše úsilí musí přesáhnout určitou minimální potřebnou míru, která je tím větší, čím vyšší je cíl, po kterém toužíme. Můžeme usilovat po celé roky, avšak pokud se nevzepneme v určitou dobu tak, abychom překročili „prvou duchovní kosmickou rychlost“, osvícení nedosáhneme. Ještě náročnější požadavky má dosažení vykoupení. Proto platí plně Ježíšovo: „Kdo se ohlíží od pluhu, není mne hoden“ a „Ať (duchovně) mrtví pochovávají své mrtvé. Ty však pojď a následuj mne.“ Jinými slovy, kdo chce mít úspěch, musí se cele a na prvém místě věnovat stezce a teprve na druhém místě v míře nezbytné světu, včetně zaměstnání, rodiny atd. Máme nechat neduchovní lidi (= mrtvé), i když jsou naši nejbližší, aby se starali o sebe, a následovat Ježíše nebo jiné duchovní mistry, což je nutno ovšem jako vždy chápat v duchu, vnitřně, a nikoliv zevně. Ne tedy utíkat od rodiny a ze světa zevně, pokud pro to nejsou vhodné podmínky, ale vnitřně se od nich odpoutat a směřovat k Bohu.
Stav našeho nitra v tomto smyslu plně odráží skutečný žebříček hodnot. Pravím skutečný, a nikoliv prohlašovaný, protože až příliš často vyznáváme jedno a činíme druhé. Věnujeme-li doopravdy většinu svého času, síly, touhy, lásky a myšlenek stezce, pak se skutečně blížíme k cíli. Stavíme-li však své zevní povinnosti nad stezku, meditujeme-li, až když máme čas, nebo dokonce meditaci vynecháváme, protože jej „nemáme“, pak se naopak zaplétáme do hmoty a těla a jen se utvrzujeme ve své nesvobodě. Jestli pak někdo dokonce vynechává pro „důležitější“ záležitosti společnou meditaci s mistrem, pak skutečně „neví, co činí“, ale ať si nedělá nejmenší naději na úspěch. Pak jej plně ovládá jeho nevědomost a materialismus, a proto „není hoden“. Vylučuje se sám.
Prozkoumá-li z hlediska toho, co bylo řečeno, každý nezaujatě své chování, to, co dělá, myslí, cítí, čemu věnuje většinu svých sil, pak dostane zcela nestranný a skutečný obraz toho, co je a kam směřuje. Kdyby se někdo připravoval na start své rakety do vesmíru tak, že by ji připoutával ocelovými lany k zemi, choval by se jako blázen a také by bláznem byl. Co však říci většině hledajících, kteří činí právě toto – poutají se do hmoty a těla pouty, která jsou daleko pevnější než ocelová lana: svými touhami, přáními a myšlenkami, tedy svými tvořivými silami. Pro ty platí jedno jediné: „Zanech veškeré naděje, dokud tak činíš!“