Jiří Vacek - duchovní učitel

Josef Šťastný

(odpověď panu Johnovi, DrSc.)

Pan John ve svém článku na www.kauza-vacek.blogspot.cz z 8. dubna 2009 se nás snaží přesvědčit, že opravdové snášení osudu s pokorou, láskou a odevzdaností, je postojem bez ega. Postoj bez ega pro mě znamená realizaci Boha v jakékoliv situaci včetně spánku těla. Opravdu stačí snášet osud s pokorou, láskou a odevzdaností k realizaci Boha? Rozhodně ne. Předně: co je to osud? Osud je výslednicí sil, které jsme vytvořili v minulosti; naše budoucnost pak je výslednicí již vytvořených sil a těch, které vytváříme právě teď.

Jiří Vacek

Swami Ramdas nás vážně varuje: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu“. Zřejmě ví, co říká. Mluví ze své zkušenosti. Proto také hlásá, že žáci by neměli s mistrem dlouho pobývat a také se dle toho řídil. Kromě zaměstnanců ášramu, kteří v něm pracovali, nikdo z nich nesměl zůstat déle než 3 dny. Někteří mistři dokonce k sobě nepouští téměř nikoho. Jednak z výše uvedeného důvodu, jednak proto, aby na ně nepříznivě nepůsobily negace žáků, které by jim škodily.

Jiří Vacek

(k článku na www.kauza-vacek.blogspot.cz)

K. John brání zlo před odhalením a kritikou. Používá k tomu argumenty zla, známé tisíce let. Ten, kdo kritizuje zlo, je sám zlý. Jen namátkou. Sokrates, který kritizoval Atéňany, byl zavražděn, aby „nekazil“ mládež. Ježíšovi opět podkládali, že své zázraky koná silou zla. Ti, co v církvi volali po uskutečňování Ježíšova křesťanství v církvi, byli upalováni jako kacíři a služebníci ďábla.

Jiří Vacek

Pro ty, kteří hůře chápou, jsou určeny tyto řádky. Těm zlým nepomůže nic. Pravda jen v nich rozhoří ještě větší nenávist...

... „Meditace podle Jiřího Vacka“ je jakási ochranná známka, která má přesnou a vysokou vypovídací hodnotu pro hledající. Poznají podle ní, co mohou očekávat a že se jim dostane to, co chtějí. Proto trvám, pokud se jedná o společné setkání našich přátel, na tomto označení a požaduji dodržení zavedené praxe. Proč, jsem vysvětlil již mnohokrát. Naše praxe je vysoce účinná, kdo jí správně provádí, dociluje dobré výsledky. Není ji proto třeba měnit nebo opouštět...

Jiří Vacek

... Tou největší překážkou je, že nevěnujeme pozornost vědomí, našemu cíli, to znamená Bohu. To má doslova katastrofické účinky. To není jen prostě, že neobracíme pozornost k Bohu, k JÁ, a že děláme lokavičáru, že svou pozorností, která má oživující moc, oživujeme překážky na cestě k Bohu a tedy i zlo. Toto zlo je jednou z velkých překážek na cestě k Bohu. Takže tuto prvou překážkou  musíme odstranit, tím, že se začneme usilovně rozpomínat, obracet pozornost na Boha v nás, na naše Božství. Další velkou překážkou je, že v průběhu očisty nejsme dostatečně bdělí, nejsme v pozorovateli a necháváme se strhnout negacemi, zejména citovými, které se vynořují z našeho podvědomí...

Jiří Vacek

... V každém případě platí, že naše škola je praxí átmavičáry a kdo ji neučí, nechce učit a ještě od ní druhé odvrací, mezi nás nepatří. Není cesta jako cesta, zdaleka nejsou všechny stejné a co je dobré na cestách nepřímých a pomalých, zdaleka nestačí na naší přímé, krátké stezce...

Jiří Vacek

I když všechny cesty vedou k Bohu, ovšem za základního předpokladu, že k němu vůbec směřují, přece nejsou rozhodně stejné. Některé jsou přímé, jiné nepřímé, krátké či dlouhé a více či méně účinné. Není proto stezka jako stezka a již vůbec není jedno, jakou stezkou se vydáme. Volba stezky určuje co na ni můžeme dosáhnout a co nikoliv i jak rychle dosáhneme.

Jiří Vacek, Milan

Shodou okolností, vzápětí po napsání statě o semináři v Záježové, přišel jeden z více dopisů, který dokazuje, že stezka átmavičáry je schůdná. Odvracet od jejího nastoupení nebo jí neučit není správné.

Jiří Vacek

Opravdu vážně každému doporučuji číst KV, samozřejmě s rozumem v hrsti a s rozlišovací schopností, vivékou. Anonymové a pomlouvači z KV se netají tím, že jejich cílem je „zničit Vacka“. Ač neustále tvrdí, že žádné zlo neexistuje, podle toho, co činí, je zřejmé, že Vacek je pro ně zlo největší. Nevědí, jak jsou nedůslední: najednou zlo, když se jim to hodí, existuje.

Jiří Vacek, Jana Machalická

Uvedený článek je přetištěn z Lidových novin z 10. 4. 2009. Vyjadřuje názor slušných lidí na členy komunistické strany. Podává dostatek skutečností, které její (autorky) názor plně ospravedlňují. A to ještě nemluví o velkém množství komunistických zločinů a vražd.

Jiří Vacek

Včera (11.5.09) mně přátelé přinesli pozvánku na týdenní seminář „Cesta bdělosti“, který v Záježové povedou na začátku července Mirko Hruška a Roman Miesler. Tito dva mně jej neposlali. Nepovažují za nutné se se mnou bavit, ač nabídka semináře je vlastně prohlášením, že opouštějí naší stezku. Opravdu zvláštní chování k mistrovi, když jako jeden bod náplně setkání slibují „rozvoj milující moudrosti – mettá“. Milovat mistra je zřejmě nemoudré.

Jiří Vacek

(k článku na www.kauza-vacek.blogspot.cz)

... Nebýt dopisů, jako je tento, nemusel bych se zlem zabývat. Jelikož naši nepřátele chrlí jednu lež za druhou, nic jiného mi nezbývá. Samozřejmě, když na zcela objektivních a ověřitelných skutečnostech odhaluji jednu jejich lež za druhou, tak se jim to nelíbí a křičí, že se neustále zabývám zlem. Věřím, že by se jim víc líbilo, kdybych jejich lži nevyvracel, mlčel a nechal jejich lhaní působit, aby je lidé, neznalí situace, považovali za pravdu. Proto také neuznávají Rámakrišnův požadavek, že žák má bránit svého mistra a nejen mistra, ale i nauku, kterou mistr učí. Důvod je opět stejný: bojí se pravdy o tom, jak lžou...

Jiří Vacek, Jiří Krutina

... Z toho co v knížce bylo, mě upoutala kapitola o odpouštění. Odpouštění a všecko ostatní je samozřejmě hlavně vždy vnitřní a ne zevní. To nemá vlastně s tím, komu odpouštíme, co dělat. Odpouštíme kvůli sobě. Protože pokud neodpustíme, tak je tady neustále pouto mezi námi a tím, kdo nám ublížil s tím skutkem ublížení. Buď  upadneme do větší nebo menší nenávisti vůči tomu, kdo nám ublížil, a nebo naopak se trápíme tím, že nám bylo ublíženo,  že je to nespravedlivé, že s tím nemůžeme nic udělat a podobně. To jsou všechno velmi nežádoucí stavy mysli, kterými si ubližujeme. Já s oblibou říkám, že to nejhorší, co nám může někdo udělat, je když nás naučí ho nenávidět...

Jiří Vacek

Jestliže Ramana Maháriši říká, že cesta je vlastně jenom odstraňování překážek, které brání vyzařování Já, tak má úplně pravdu. Já září vždycky, je tady stále, jsme to my sami, ale nežijeme ho právě pro ty překážky. Čili z tohoto pohledu, že Já je tady stále, není oč usilovat. Ale je moc a moc usilovat o to, abychom odstranili překážky, které brání tomu, že ho nežijeme a neznáme. A tyto překážky je dobře znát.