Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Volno ke státnímu svátku jsme využili k pořádání meditačního maratonu. Zúčastnili jsme se – Jirka, Eva a já, od 10 do 2 hodin odpoledne. I když byl svolán na poslední chvíli, klubovna byla téměř plná.

Promluva k meditaci

Tak dobrý den. Předem vyřizuji pozdrav od Milušky, všechny vás moc pozdravuje, vzpomíná na vás a těší se, že se zase s vámi zase setká. A my se nejdřív pomodlíme, poprosíme za odpuštění našich vin a o pomoc, abychom se co nejvíc prohloubili a přiblížili k naší pravé podstatě. Ramana Maháriši nám říká, že stezka je vlastně odstraňováním překážek, které nám brání v uvědomování si našeho vnitřního Božství. To, co nám brání v uvědomování si našeho vnitřního Božství, určitě není dobré, ale je zlé, je zlem. Proto je samozřejmé, že se tímto zlem musíme zabývat, abychom ho rozpoznali a dovedli se ho zbavit. Když tak nečiníme, jak vlastně se můžeme blížit Bohu, když cesta k Bohu je odstraňováním zla v nás a kolem nás. V této souvislosti je příznačné, jak hodně lidí usilovně brání zlo, viz KV: Pan John s několika akademickými vysokými tituly: „Zlo se nesmí kritizovat.“ Paní Jana Brabencová mně píše na KV: “Překvapuje mě, proč se pan Vacek neustále zabývá pojmem zla.“ Jedna věta a už je tam lež, jak je na KV obvyklé. Já se neustále zabývám átmavičárou a jak dosáhnout poznání sebe a ne zlem. Samozřejmě v té souvislosti, který jsem vysvětlil, se musím zabývat i zlem. Zejména pokud to zlo na nás útočí. Další věta paní je zase lež: „ Nikdy jsem u opravdového mistra nečetla, že by se neustále zabýval zlem místo sebe a upozorňoval na ně.“ Paní zřejmě nečetla ani evangelia, jinak by se tam dočetla, jak Ježíš opakovaně zlořečil a velmi ostře zlořečil farizeům. Kdo může mít zájem na tom, aby se nemluvilo o zlu, aby se zlo nekritizovalo, aby se zlo neodhalovalo? Jenom ti, kteří jsou pod jeho mocí, nikdo jiný. Jestliže někomu vadí, že se zlo odhaluje, kritizuje, tak jediný důvod je, že je sám zlý, žádný jiný důvod tam není. Dál tady píše paní Brabencová: “Není snad lepší zabývat se sebezlepšením a rozpouštěním ega?“ Copak učím něco jiného nebo mluvím o něčem jiném než, že máme se zla zbavovat, neboli sebe zlepšovat se a rozpouštět ego? Byl jsem to snad já, kdo napsal ten hrozný duchovní zločin, že ego je božské? To jenom na okraj, abyste se dovedli správně orientovat v těchto záležitostech. Ono je velký kus pravdy na tom, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Ona se samozřejmě nestává pravdou, lež je pořád lež, ale lidé ji berou za pravdu. A právě proto je těm lidem na KV tak nepříjemné, že mluvím o zlu. Protože oni nás neustále přesvědčují, že žádné zlo neexistuje. Když neexistuje žádné zlo, tak vlastně neexistují žádné překážky dosažení, není potřeba se o nic snažit, není potřeba zachovávat duchovní etiku, není potřeba meditovat, prostě nic. Stačí si přečíst, že jsme TO a rázem jsme Pánem Bohem. A dokonce víc než pánem Bohem, jsme chytřejší než On. Těch překážek dosažení je mnoho, ale dají se rozdělit do několika hlavních skupin. Tou největší překážkou je, že nevěnujeme pozornost vědomí, našemu cíli, to znamená Bohu. To má doslova katastrofické účinky. To není jen prostě, že neobracíme pozornost k Bohu, k JÁ, a že děláme lokavičáru, že svou pozorností, která má oživující moc, oživujeme překážky na cestě k Bohu a tedy i zlo. Toto zlo je jednou z velkých překážek na cestě k Bohu. Takže tuto prvou překážkou  musíme odstranit, tím, že se začneme usilovně rozpomínat, obracet pozornost na Boha v nás, na naše Božství. Další velkou překážkou je, že v průběhu očisty nejsme dostatečně bdělí, nejsme v pozorovateli a necháváme se strhnout negacemi, zejména citovými, které se vynořují z našeho podvědomí. Necháváme se jimi strhnout do té míry, že je přijímáme za své. Jednáme a myslíme podle jejich vlivu. To je velká chyba, které se všichni dopouštíme a všichni na to těžce doplácíme. Další zlá překážka,  je skutečné zlo v nás. Jsou to všechny projevy nelásky, ať už je to nenávist, závist, nepřátelství, hněv a všechny další. Katolíci je trefně nazývají smrtelnými hříchy. Ne že by se na ně zevně umíralo, ačkoliv i to je někdy pravda, ale že zabíjejí náš vnitřní duchovní život. Správně říkají, že kdo v sobě má nebo podléhá nějakému smrtelnému hříchu, to znamená, kdo chová nějakou nenávist, závist, ale třeba i jenom antipatii na první pohled, jak se někdy říká, tak ten není ve stavu milosti, ale je ve stavu smrtelného hříchu. Já vím, že pojmy hřích a jim podobné znějí velmi středověce, ale hřích není nic jiného než právě ta překážka, která nám brání v dosažení Boha. Není třeba to brát a je nesprávné to brát jako nějakou urážku Boha nebo něco podobného. Pánu Bohu je to v tomto smyslu úplně jedno. Ale ubližujeme tím sobě i druhým. Vlastně když hřešíme, proviňujeme se proti sobě. A s tím souvisí i další velká překážka, která není tak zjevná, ale má velmi a velmi neblahé následky. A tou je, že si neustále nepřipomínáme karmický zákon – zákon příčiny a následku, který pracuje jako samočinný počítač a hodnotí všechny naše city, myšlenky i zevní činy. Na jednu misku vah dává plusy, na tu druhou mínusy, a co z toho nakonec vyjde, co převáží, to určuje náš osud. Jelikož se ten osud neprojevuje hned – ty výsledky našich negací – tak si myslíme, že žádná taková kosmická spravedlnost neexistuje, že žádné zlo neexistuje, že si můžeme dělat, co chceme, že nejsme zodpovědní za své myšlení a chování, a že je s námi všechno v pořádku. To je strašlivá lehkomyslnost. Snad by se to dalo přirovnat k tomu, když bychom denně brali nějakou menší dávku arzenu. Ono se ze začátku nic neděje, to tělo to vydrží, ale když překročíme určitou míru, tak nastává strašlivý konec. Přesně tak je to s naší karmou. Stačí si otevřít televizi a hned vidíte, jak  karma ve světě pracuje. V turecké vesnici na svatbu vtrhne do mešity, kde se modlí, ozbrojené komando a zavraždí čtyřicet lidí tím způsobem, že je jednak postřílí a jednak mezi ně hází granáty. Pak zase vidíte katastrofy v Číně, kde v sutinách škol zahynulo údajně pět tisíc lidí. Ve skutečnosti se říká daleko víc. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. A pak se najdou lidé, kteří se nám snaží namluvit, že toto je Božský svět, že žádné zlo neexistuje, že je vlastně všechno v pořádku. Takže dávejme si pozor na naši pozornost, dávejme si pozor na zlo, a dávejme si pozor na karmu. A nedivme se, že trpíme. Neberme to tak, že nás karma trestá, že je to nějaký soudní tribunál za naše trestné činy. Jestliže žijeme v nevědomosti, pak se dopouštíme i činů v mysli, i zevně tělem, které poškozují naší existenci. Takový klad, jestliže se rozhodnu z nerozumu žít za polárním kruhem, tak si nesmím stěžovat, že žiju v ukrutné zimě, že tam je půl roku tma a když je tam světlo, tak tam sluníčko moc nehřeje. To jsou následky nevědomosti, která plodí utrpení. Ale je to taky karma. Karma je prostě obecný zákon, že každé naše rozhodnutí, každý náš čin má určitý následek, kterému se nemůžeme vyhnout. Tak to mějme na paměti a nepřipravujme si špatný osud do příštích inkarnací. Právě naopak, ze všech sil dělejme átmavičáru. Protože, jak říká Maháriši, kdo nedělá átmavičáru, tak se nejenom neosvobozuje, ale dělá lokavičáru. To znamená, že se ještě víc znesvobodňuje tím, že se utvrzuje v egu a posiluje svoje vztahy k tomuto nebožskému světu. Není to žádná legrace. Vím, že to je naprosto nepopulární takto mluvit, ale je to tvrdá pravda a kdo vám jí neříká, tak to s vámi nemyslí dobře. Ono je strašně snadné přijít před tisíc lidí a vykládat jim, jak jsou krásní a vznešení, jak je svět božský, ale to jsou všechno jenom lži a maja a práce mára a nic jiného.

Tak teď konečně se začneme prodýchávat, samozřejmě v pozorovateli, spojujeme zevní pránájámu, střídavé dýchání s tím pránickým dýcháním, každý podle toho, co už dosáhl.

Můžeme skončit, kdo chce. Nejsme nejen tělem, ale ani nejsme v těle. V tom smyslu, že jsme i v těle, ale nejsme jenom v těle, jsme všude, protože jsme vědomím, které nemá hranice. Ne že je nekonečné, ale nemá hranice, nemá omezení. Protože se ztotožňujeme s tělem, tak výsledkem toho je, že vnímáme vše kolem nás, jakoby mimo nás. To znamená mimo tělo a současně sebe na  tělo tím omezujeme. Pravda však je opačná. Postoj, o kterém jsem mluvil, je výsledkem právě ztotožnění vědomí s tělem. Když vědomí soustředím v těle, umístím ho do těla, navíc ho s ním ztotožním, tak samozřejmě všechno pozoruji zevně, jakoby mimo své tělo. Pravdou je pravý opak. Jelikož jsme neomezené, sebe si vědomé vědomí, tak tělo i jeho svět, samozřejmě i mysl, se nachází v nás, v našem vědomí. Prožitku toho můžeme dosáhnout, když se přestaneme ztotožňovat s tělem a omezovat se na tělo a začneme se ztotožňovat, to znamená prožívat se , jako toto neomezené sebe si vědomé vědomí. To je v oblasti vědomí vysvobození. Protože vědomí, které dřív bylo připsáno k tělu, jako se připisovali nevolníci k půdě, tak se vědomí poznává ve své neomezené svobodě. A k tomu musíme směřovat. Cvičíme to tím, že se uvědomíme jako pozorovatelé nebo jako vědomí JÁ JSEM, někde nad hlavou nebo za hlavou. Odtamtud pozorujeme tělo a nakonec i celý svět jakoby v tomto vědomí. Totéž opakujeme, to už znáte, s centrem pod nohama, ale jenom proto, abychom se naučili uvědomovat se mimo tělo a poznávat pravdu, že nejsme tělem omezeni. Pak tyto dvě centra vědomí spojíme v jediný prostor vědomí a tělo a nakonec i celý svět se v tomto vědomí nacházejí. Tak teď se o to pokuste, každý tak, jak vám to jde.

Z podstaty vědomí je zřejmé, že toto cvičení vyžaduje, abychom měli otevřené oči. Samozřejmě, abychom toto cvičení mohli provádět, musíme umět být pozorovatelem. Pokud už toto umíme, tak pak není obtížné umístit pozorovatele kamkoliv.

Tak si uděláme přestávku 15minut, do čtvrt na dvanáct. Přestávka není proto, abychom přestali meditovat, ale abychom se trošku uvolnili, protáhli, odskočili si. Ale pořád se musíme držet ve vědomí. Právě to, jak se dokážeme o přestávkách držet v pozorovateli nebo v JÁ, dokazuje, jak na tom jsme. Pokud okamžitě s povstáním ztrácíme pozorovatele, tak je to velmi a velmi špatné. To pořád nic není. Vědomí, naše vědomí, má být trvalé, naprosto jasné. A není důvod, proč by tomu tak nemělo být.

Vnitřní pránajáma

….Zůstaneme v Srdci a nad hlavou, prodýcháme nádí kolem páteře a středem páteře vzhůru, do centra nad hlavou, do vědomí. Vše vracíme do JÁ. Duchovní Srdce a centrum nad hlavou bychom neměli brát jako nějaké body vzhledem k tělu, ale spíše jako stav vědomí. Centra nejsou v těle, ale ve vědomí.

Dýcháme sušumnu, z centra nad hlavou do jedničky a zpět. Vše vracíme do JÁ, sjednocujeme všechny páry protikladů, sílu s vědomím JÁ JSEM, v mystické svatbě.

Poděkujeme Božské síle za pomoc, poprosíme ji o pomoc v neformální meditaci. Zůstaneme v klidu sebe si vědomého pozorovatele a dáme si přestávku na oběd.

O přestávce se podívejte na knížky, které tady jsou. Všechny jsou určitým způsobem přínosné. Je tady Eckhart , který byl dlouho vyprodán a kterého jste sháněli, tak máte možnost. Je tady velmi zajímavá knížka: Z Čech do Indie za Satja Sai Babou. Tam je velmi podrobný popis toho, jak to chodí v Babově ášramu. Uvědomte si, já to řeknu, tak jak to je, jaké Milosti se těšíte, že nemusíte čekat na Mistra, aby se vám ukázal ze vzdálenosti 50 metrů, prošel kolem vás a zase se někde zavřel. A můžete navíc s ním meditovat dlouhé hodiny. To není vůbec samozřejmostí, to je obrovská milost, kterou mnozí z vás vůbec nechápete a mnozí si na druhou stranu vůbec neuvědomujete, jaké oběti to ze strany Mistra s sebou nese. Zejména když už jeho tělo neslouží, tak jak by sloužit mělo. Takže si toho všeho važte. Ve třičtvrtě na jednu pokračujeme. Teď je přestávka na oběd.

Po přestávce

Tak se rozpomeneme, že jsme také nějací mystikové a hezky poprosíme Boha o pomoc. Poprosíme všechny o odpuštění, a nejvíce Pána Boha, protože tomu nejvíce ubližujeme pořád. Rozhodně si nemysleme, že jsme bez viny a že není potřeba, abychom prosili o odpuštění. Sami samozřejmě musíme také odpouštět. Petr Klíma měl na to odpouštění jednu dobrou pomůcku, říkal: Když nechceš odpouštět, tak se modli: Otčenáš, neodpouštěj mi moje viny, jakož i já neodpouštím viníkům svojim. Tak to přesně je, když neodpustíme, tak nám není odpuštěno. A to, že nevíme, co jsme komu provedli, neznamená, že jsme nic neprovedli, jinak bychom  nebyli v tomto slzavém údolí.

Teď už bychom se měli věnovat pozorovateli a přes pozorovatele přejít k vědomí JÁ JSEM, můžeme se tam dostat postupně přes toho pozorovatele, když si uvědomíme, že pozorovatel jsme my, jedno jediné pozorující vědomí, které je neměnné. Všechno, co pozorujeme, se mění v čase a prostoru , ale my zůstáváme. Právě na tomto rozdílu s přivrácením pozornosti k tomu, co všechno pozoruje a není ničím, co pozoruje, se můžeme uvědomit, v tom co stále jsme 24 hodin denně. Stále si něco uvědomujeme, buď prázdno spánku beze snů nebo svět spánkový nebo svět bdělý, naše myšlenky, city, představy. A z toho se můžeme odrazit k vědomí sama sebe, k  principu uvědomovacímu, kterým jsme, protože pozorovatelem jsme, pozorovatel pozoruje a jelikož pozoruje, tak i existuje. A existuje jako sebe si vědomé vědomí. Čili uvědomujeme se jako to, co jsme. Nečekáme, že se stane nějaký zázrak, že něco přijde. Nic nemůže přijít, protože už to tady je a právě teď a jsme to my sami. Pokud bychom zaměřovali pozornost někam jenom o kousíček jinam, to znamená do budoucnosti, v očekávání něčeho nebo místně, že to nejsme my, tak toho nemůžeme dosáhnout, protože hledáme tam, kde nejsme. Každý ví, že existuje, že je to on, kdo existuje a je si této existence vědom a to je právě projev základu našeho bytí, té ryzí existence jsem a vím, že jsem a jsem to JÁ, kdo ví, že jsem, ne někdo jiný, ani Bůh ne. Jen my jsme sebe si vědomí a to je to čemu bychom správně měli říkat Bůh. A ne něčemu co si představujeme, co je někde mimo nás, oddělené od nás, k čemu vede nějaká pomyslná dlouhá cesta. Dlouhá je jenom proto, že jsme si na ní my sami nastavěli plno překážek. My sami musíme zase tyto překážky odstranit. V tom se nám naskýtá obrovská pomoc, kterou jsou společné meditace, zejména když jsou s mistrem. Ten, kdo si uvědomuje vědomí JÁ jsem, je ta rozsvícená svíce, která svým světlem může zapalovat svíce, co ještě nehoří. To je obrovská milost, jakou vůbec ani nedokážeme pochopit, moci meditovat s Mistrem. Největšími nepřáteli jsme sobě my sami, když tuto pomoc nechápeme, zlehčujeme, myslíme si, že to nic moc není, a pak ti druzí, kteří nám ty mistry očerňují a vykládají, že mají chyby a já nevím co všechno. Mistr není osobnost, mistr je vědomí, které osobnost oživuje. Osobnost může mít chyby, samozřejmě nemá nějaké základní chyby, to znamená, že to není nějaký zločinec, ale lidské chyby může mít, ale to neznamená, že v něm nezáří vědomí JÁ jsem. Maháriši říká, že nikdo, kdo sám není Mistrem, to znamená, kdo si neuvědomil JÁ jsem, nemůže Mistra rozpoznat. Což je pochopitelné, protože jenom stejné může poznat stejné. Jak by mohla nevědomá mysl – ego – poznat, kdo je mistrem a kdo ne. Podvědomě to ego poznává, protože pokud je v moci sil nepřátelských poznání o Bohu, tak jí mistr od sebe odrazuje a nesmírně jí irituje, nutí jí k útokům na něho. To je, jako když v noci rozsvítíte svíčku nebo petrolejku, tak ze všech stran se slítají můry, aby se na světle pálily. To samé se děje se zlými sklony, vasánami, v přítomnosti mistra, jeho světla. To je zákonitý děj a je potřeba tomu rozumět. Takže si važte nauky, která říká jasně, co máte dělat a co nemáte dělat a která odhaluje zlo ve vás. Važte si společenství, protože v tom je obrovská síla. To můžete vidět v zevním životě. Tam, kde se dá dohromady parta lidí, která je pro něco zapálená, tak dokáže mnohem víc než jedinec. A mnohokrát víc toto platí v duchovní oblasti. To není jenom nějaké setkání, ve kterém sedíme, to je něco mnohem a mnohem kvalitativně vyššího. To je právě ta neviditelná církev , jak učí katolíci a asi i pravoslavní, ale ti to zaměňují za ten svůj klérus. Neviditelnou církev dělají jenom ti, co pěstují vnitřní život. Takže buďte na stráži. Nemyslete si, že jste sami prosti zla ani že jste proti zlu odolní, že vám nikdo nemůže zlem ublížit. Vyhýbejte se všemu, co by vám vnitřně mohlo stezku ztěžovat. To znamená v té míře, v jaké to máme ve své moci, se máme vyhýbat všemu, co nás od stezky odvrací. To znamená světu v jeho nejhrubších projevech , ale i našim neduchovním bližním. Rámakrišna to říká naprosto jasně: „Správný žák se vyhýbá svým příbuzným“, myslí tím neduchovní příbuzné, „ jako by to byli jedovatí hadi“. A oni svým způsobem to pro nás jedovatí hadi jsou. Nemyslete si, že když se stýkáte s neduchovními lidmi, že tím duchovně netrpíte. Každý tím více méně trpí. Můžete mít sebečistší šaty, úplně běloskvoucí, jak to říkají reklamy, když vlezete do sklepa, vždy si nějakou šmouhu pořídíte. A je to zbytečné, pak to musíte pracně prát a jen vás to zdržuje. Stezka se prostě neobejde bez těchto obětí. Krásná poučení o těchto vztazích máte v evangeliích, kde Ježíš své matce říká, kdo jsou jeho skuteční příbuzní, kdo jsou jeho blízcí. Jsou to jeho učedníci, a ne ona sama a jeho bratranci, spíš bratři, kteří ho přišli přemlouvat, aby svého poslání nechal a vrátil se domů. Takže se dejme do práce, každý už víte jak. Začněte tam, kde jste a snažte se pokročit dál. Snažte se jít od pozorovatele k vědomí. Od vědomí, kterému se říká v této fázi átman, které je vnitřní, omezené na vaše tělo, k tomu, čemu se říká brahman. To je jedno jediné vědomí, jenomže rozšířené. V tomto vědomí vše existuje, ale také všechno proniká a to je právě  základ Jednoty. Není jiný základ Jednoty, než vědomí JÁ jsem. Dokud jsme v tomto světě a vůbec v projevu, což platí i pro projev božský, všechny představy, že se všechno rozplyne do nějaké kaše, jsou naprosto neodůvodnitelné. Prostě tak to není. Rozdíly trvají, ale existují v jednotě toho vědomí. Nejsou to rozdíly ve smyslu oddělenosti, ale jsou to rozdíly ve smyslu funkčním. Jako máme jedno tělo, ale palec od nohy není celé tělo, stejně jako hlava není celé tělo, jenom celek je celým tělem, tak je to i s tou Jednotou. Žádný pařez není Bohem, ale je v Bohu a je Bohem pronikán. Jelikož pařez a nevědomá hmota vůbec, nemá vytvořeno centrum vědomí, které by z tohoto centra mohlo v projevu působit, tak v tomto smyslu nemá význam říkat, že vědomí je všude a ve všem. Ono tam je, ale není uskutečněno, neprojevuje se. Pokládat samotné tvary za jednotu nebo za Boha, to je velký omyl. Tak už začneme.

Také dejte pozor na to, když vám někdo říká, že tento svět je Božský. Není. Je to svět pokleslý od Boha. Je Božský asi v tom smyslu jako jsou vězení v zevním světě výtvorem demokratické společnosti. Prostě je to odraz určitého stavu společnosti, ale není to společnost jaká má být. A také není pravda, že se máme na své bližní koukat jako na Boha. Máme rozlišovat jejich osobnost od vědomí JÁ jsem. A jedině vědomí JÁ jsem je božské, nikoliv osobnost. To by pak každý Hitler byl Bohem, kdybychom zaměňovali osobnosti za Boha. Takže dobře rozlišujte. Je to nesmírně důležité. Ten kdo nerozlišuje,  je na stezce ztracen. A rozlišujte dobře, zkoumejte dobře, taková ta zdánlivě vznešená a ušlechtilá prohlášení, že svět je dílem Božím, ve smyslu našeho světa, že každý je Bůh a podobně. Nic z toho není pravda.

Tak my vás za chviličku tělesně opustíme. Jinak budeme s vámi. Ujme se vás Jindra. To je jako bychom tady seděli my. Takže žádný hromadný úprk, Jindra tady zůstane do pěti hodin. Tak využijte příležitost, co máte. Zítra je úplněk, to je příhodná doba k meditaci, tak hodně meditujte. Vůbec svátky se mají světit, to znamená, že máte svítit duchovním světlem, věnovat se praxi, meditaci a ne světským záležitostem . Kdo chce ještě nějakou knížku, tak ať honem sem jde, protože je budeme skládat. Ještě upozorňuji, že je nové CD číslo 23, které většinou asi nemáte. Jinak zase nashledanou. Pauzu si asi uděláte čtvrt hodiny, do dvou. Tak ahoj.