Není stezka jako stezka
Jiří Vacek
I když všechny cesty vedou k Bohu, ovšem za základního předpokladu, že k němu vůbec směřují, přece nejsou rozhodně stejné. Některé jsou přímé, jiné nepřímé, krátké či dlouhé a více či méně účinné. Není proto stezka jako stezka a již vůbec není jedno, jakou stezkou se vydáme.
Volba stezky určuje co na ni můžeme dosáhnout a co nikoliv i jak rychle dosáhneme.
Předpokládat, že všechny stezky jsou stejné, je nesmyslné podobně jako tvrdit, že není rozdíl mezi školou základní, střední nebo vysokou. Mnozí hledající si však této pravdy zřejmě nejsou vědomi. A přece je nesmírně důležité ji znát, protože volba stezky podstatně ovlivňuje náš osud, a to i na víc vtělení.
Zásadní rozdíl mezi stezkami jasně ukázal například P. Brunton ve svém dílku „Krátká a dlouhá stezka“. Podle něho existují zásadně dva druhy stezek:
1) Přímá, krátká a rychlá
2) Nepřímá, dlouhá a pomalá
Tím jsou tyto dva druhy stezek i vystiženy. Prvá vede k Bohu přímo, je krátká a rychlá. Druhá, základní vede k Bohu nepřímo a někdy dokonce vůbec ne a jen tuto pravdu zastírá. Je proto dlouhá a pomalá.
Mezi přímé stezky, a řekl bych nejpřímější mezi přímými, patří Mahárišiho átmavičára. V čem je zásadní rozdíl mezi těmito dvěma základními stezkami? Ve vedení pozornosti vědomí. Nepřímá stezka je předmětná. Směřuje k cílům, které jsou popisovány předmětně a soustředění na ně je rovněž předmětné Oživující moc vědomí je vedena z vědomí zevně ven, a proto se i zevně uskutečňuje. Hlavní cíle soustředění jsou předmětné: čakry, šakti, mantry atd. a i sám Bůh je chápán předmětně jako od nás oddělený a podstatně různý. Jelikož tomu tak není a Bůh je naším nejvlastnějším vědomím Já jsem, tato cesta může sice vést k Bohu ve smyslu přibližovat nás k němu, ale dosáhnout jej s její pomocí není možné. Proč? Protože vedeme pozornost vědomí tam, kde Já – Bůh není – zevně.
Soustřeďujeme se na to, čím není - předmětem, a proto jej nemůžeme dosáhnout. Pokud takto postupujeme – s pozorností vědomí vedenou zevně, vždy se zákonitě pohybujeme v oblasti dvojnosti a nikoliv nedvojnosti. Nejvyšší, nedvojné poznání nám proto zůstává uzavřeno.
I na naší přímé stezce používáme některé postupy stezek nepřímých, jako jsou například oba druhy pránájámy, soustředění na čakry, dokonce i mantru a modlitbu. Samozřejmě s jedním podstatným rozdílem: veškeré cvičení, meditace, ale i všechny činnosti ve světě, ať jsme v klidu či v pohybu, provádíme buď v sebe si vědomém pozorovateli nebo přímo ve vědomí Já jsem. Jejich používáním neopouštíme přímou stezku, ale zahrnujeme postupy stezky základní do naší, přímé. Právě proto, abychom tak mohli činit, je nesmírně důležité soustředit se při nástupu přímé stezky na objevení sebe v sebe si vědomém pozorovateli, protože se v něm můžeme udržovat po celý den v klidu i v činnostech.
Také přístup žáků přímé stezky k jejímu cíli, k Bohu, je jiný. Nevychází z oddělenosti od Boha, ale z pohledu soupodstatnosti nikoliv v plné totožnosti vědomí Já jsem člověka a Boha. Bůh je v nás přítomen svým vědomím Já jsem.
Naše stezka, pro kterou se vžil název „meditace podle Jiřího Vacka“, není striktní džňána jógou, protože přijímá i prvky dalších jóg.
Láska a touha po poznání Boha Já jsem jsou její nedílnou částí. Totéž platí i o šakti, moci vědomí Já jsem. I její působení v nás rozvíjíme pomocí vnitřní pránájámy a to zásadně v pozorovateli neboli provádíme kundaliní jógu. Takto chápaná a učená jóga je celistvým systémem, který rozvíjí v hledajícím všechny aspekty bytosti – lásku, božskou sílu, moudrost i vědomí. Zahrnuje tak všechny důležité jógy: bhakti, šakti, džňána i karma jógu.
Naše praxe není také náhodně vybranými meditacemi a cvičeními, ale jejich promyšleným spojením v souladu s duchovními zákony. Není proto nutné, ale naopak velmi škodlivé nerozvážně něco na této naší meditační praxi měnit.
To, že se pro ni vžil název „meditace podle Jiřího Vacka“, není žádné velikášství, ale název, který tuto naši praxi pomáhá odlišit od jiných duchovních směrů. Hledající tak přesně ví, jaká praxe se na našich setkáních bude provádět, a že nebude nucen do něčeho, co nechce.
Právě pro toto jasné rozlišení trvám na tomto názvu i dodržování jeho obsahu v praxi. To je počínání zcela obvyklé. Jestliže automobilky tak například používají svou značku – třeba Škoda a pivovary označení plzeňské pivo, vědí dobře proč tak činí. Značka zájemci napovídá mnoho. Obdobně i spisovatelé – například Miloš Tomáš, označují svá díla svým jménem ze stejných důvodů. Celé jógické směry se jmenují po svých zakladatelích jako například Rámakrišnova misie a také i křesťané nebo volí jiné, je charakterizující označení jako sahadža jóga a podobně. Vidět v označení naší školy něco jiného, je jen obvyklá zlovolnost našich nepřátel a nic víc. I když děláme mnoho věcí stejně, u nás je vše špatně, u nich totéž je dobré. Byli si například velmi dobře vědomi „ceny“ jména Tomášových a jeho přitažlivosti pro naplnění Lucerny a plně je využívali. Když my nazýváme naši školu tak, aby název vystihoval její zaměření, je to špatně.
Obdobně bych mohl jmenovat řadu dalších případů. Myslící čtenář si určitě o tom pomyslí své. Samozřejmě, že se nejedná pouze o název, ale o to, čeho je zárukou. Proto jeho uvádění ve spojitosti s našim setkáními je plně oprávněný a na svém místě.
Přímá stezka zůstává přímou, tj. nejúčinnější a nejkratší stezkou k Bohu, jen tak dlouho, dokud přísně dodržuje svou základní podmínku, kterou jest obracení pozornosti vědomí na samo vědomí. Jen to je átmavičára a nic jiného. Vše ostatní, co tuto podmínku nedodržuje, přímou stezkou není ani být nemůže, protože naše pozornost, a proto i moc vědomí, která rozhoduje, nesměřuje k Bohu vědomí Já jsem. Všechny takové pokusy jen činí z přímé stezky nepřímou. Někdy se dokonce ani nejedná o Boha, ale o obyčejnou lokavičáru.