Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Mezi mnohými přáními k svátku bylo i Romanovo.

SMS, 22. 4. 2009

Dobrý den, přeji vše dobré k pátečnímu svátku a chci vám říct, že vás mám stále rád a vážím si vás i toho, co jsem se u vás naučil. Nic na tom nemění ani to, že mám některé odlišné názory a s něčím i nesouhlasím.

Omlouvám se, pokud jsem něco přehnal. Mějte se pěkně a děkuji.

Roman Miesler

Když jsem je přečetl přátelům, Zuzka prohlásila: „To není omluva“. Hynek je rozebral: „On ti říká, že pokud si myslíš, že udělal něco nesprávně, tak se ti omlouvá. On to necítí“. Přirovnávat nás ke komunistům není podle Romana nic nevhodného. Že svým chováním poskytuje záminky KV k útokům na nás, rovněž mu nevadí. Nechodit na společné meditace, které měl vést společně s Hynkem, protože s „něčím nesouhlasil“, je zřejmě také v pořádku.

Jak říkal Hynek, nesouhlasil s četbou mých knih pro naladění před meditací ani s jejich zavedenou náplní.

O svých odlišných názorech a nesouhlasech mě nikdy neřekl. SMS je prvým sdělením, ze kterého se o tom od něho, ale zcela neurčitě, dozvídám. Je také prvým přímým sdělením od něho pro mne od naší poslední rozmluvy v lednu na Morávce.

Tam zřejmě nevzal vůbec na vědomí, co jsem se mu snažil celou dobu vysvětlit: důležitost jednoho ze tří klenotů, jímž je duchovní společenství a jak se máme utužovat a nerozbíjet. Po celou dobu dohadů kolem náplně semináře mlčel a jedinou odezvou byl onen nepěkný dopis adresovaný Zuzce „ať si s ním dělá, co chce“. Když zvážím, jak Roman vytýká údajný nedostatek lásky například Hynkovi, kterého nechal po dlouhou dobu táhnout celou skupinu samotného, místo, aby mu pomáhal, nestačím se divit. V Romanově dopise Zuzce také nic jako lásku nenalézám. Jejího opaku je tam hodně.

Protože mě Roman neuznal za vhodné seznámit se svými odlišnými názory na vedení meditací a seminářů, nezbylo mně nic jiného, než v Kostolanech vyzpovídat jednoho z patnácti účastníků semináře, který se nakonec konal. Byl jím Braňo Božík.

Denní náplň semináře byla úplně jiná než naše. Ráno hodinu pěstovali city lásky. Po snídani od deseti do jedné bez přestávky střídavě jasně bděli a bděle chodili, aniž by obraceli pozornost na to, kdo či co bdí.

Právě tuto praxi jsem již mnohokrát posuzoval jako nedostatečnou ve světle Mahárišiho poučení o svrchované důležitosti pozorujícího vědomí. Pouze bdít a nevědět, kdo či co bdí, je nevědomost, která sama o sobě nikam nevede. Átmavičára začíná tam, kde obracíme pozornost na bdícího, na pozorovatele.

Do praxe nezahrnuli ani četbu našich knih ani poslech CD nebo střídavou pránájámu.

Átmavičáru neprováděli, protože Roman tvrdil, že ji lidé nejsou schopni provádět.

To je pravda pro většinu těch, kteří s ní začínají. Přesto podle Ramany Mahárišiho se ji máme snažit provádět. Podle něho, jediným potřebným předpokladem pro stezku átmavičáry, je touha ji provádět a poznat své Já. Každý, kdo má tuto touhu, má i tuto stezku nastoupit.

Jeho názor je naprosto rozumný a správný. Já sám jsem rovněž dlouho tápal, jak átmavičáru provádět, jak popisuji v prvém a v druhém díle pamětí „Jak jsem hledal Boha“. Doporučuji každému, kdo má s átmavičárou potíže, aby si toto líčení přečetl. Zkušenosti, které jsem tehdy s praxi átmavičáry získal, jsou velmi cenné. Právě proto, že jsem se do jejího zvládnutí pustil a vydržel, mně přinesla úspěch.

Átmavičáru se učíme a také jedině naučíme tím, že se o ní vytrvale snažíme. Jinak je nemožné se ji naučit. Kdo ji sám nezkouší, ať mu ze začátku jde nebo nikoliv, nikdy se ji nenaučí. Átmavičáru nikdo nemůže umět bez vytrvalé snahy o její provádění. Umět jí dobře je totéž, jako mít poznání sebe.

Átmavičáru se učíme tím, že ji provádíme. Jiným způsobem se jí nelze naučit.

Jediným předpokladem provádění átmavičáry, jak říká Ramana Maháriši, je naše touha ji provádět a dosáhnout poznání Já. Kdo átmavičáru neumí, ten se jí naučí tím, že se o ní bude neustále a bez přestání pokoušet. Jiná cesta není. Nic jiného nás ji nenaučí ani na ni nepřipraví. Odkládat nastoupení této stezky z důvodů nějaké přípravy není dobré. Nezapomeňme, že právě upřímná snaha ji zvládnout, přináší pomoc, milost Já. I pokusy o ní jsou modlitbou k Já, Bohu, který na ně odpovídá svou milostí. Kdo se o ní nepokouší, milost Já neobdrží ani nemůže obdržet. I neúspěšné pokusy o poznání Já, o átmavičáru, nejsou proto mařením času, nejsou marné, ale když v nich vytrváme, přinesou velký užitek.

Nezdary a nejistota, když se něco nového učíme a zvládáme, jsou zákonité a nejsou vůbec důvodem s naší snahou přestat. Radit nedělat átmavičáru, protože nám nejde, je stejné, jako bránit malému dítěti v chůzi, protože stále padá. Nebo tvrdit, že na housle nemá hrát nikdo, kdo to neumí, protože to neumí. Jak jinak se máme naučit něco, co neumíme, než tím, že to děláme? Právě to „dělání“ je jediné správné učení.

Navíc naši přátelé mají proti mým tehdejším pokusům obrovskou výhodu, kterou je postup k poznání Já pomocí vzestupné řady meditací na pozorovatele. Odvracet proto hledající od bdění v pozorovateli i od čisté átmavičáry je naprosto nezodpovědné. Až příliš se podobá jednání farizejů, které Ježíš kárá: „Vzali jste klíče od království nebeského, sami nevstupujete a druhým bráníte“. Těmi klíči od království nebeského je právě átmavičára a její cíl jsou dveře viz „Já jsem vědomí Já jsem jsou dveře do království nebeského“.

V každém případě platí, že naše škola je praxí átmavičáry a kdo ji neučí, nechce učit a ještě od ní druhé odvrací, mezi nás nepatří. Není cesta jako cesta, zdaleka nejsou všechny stejné a co je dobré na cestách nepřímých a pomalých, zdaleka nestačí na naší přímé, krátké stezce.

Romanovo odmítavé vyjádření k átmavičáře je podivné i ve světle dobrých zkušeností mnoha našich přátel, které z ní mají. Z nich - mnohé jsou i často zveřejňovány - vyplývá, že se jim átmavičára i bdění v pozorovateli daří. Není proto pravda, že by nemohla být úspěšně prováděna těmi, kteří se jí vážně a vytrvale věnují.

Zájemci o seminář měli plné právo znát, co se na semináři učit bude a co nikoliv. Tím, že pořadatelé jasně neřekli, že se nebude provádět „meditace podle Jiřího Vacka“, což je přímá, rychlá a komplexní stezka k poznání a vysvobození, uváděli účastníky v omyl také proto, že Roman se až doposud hlásil k naší škole. To je nepěkné chování.

I v oblasti mysli, v její očistě a řízení, dává Roman velmi povážlivé rady. Vše, co do ní nepatří, máme podle něho obětovat Bohu. O rozpouštění pomocí vivéky a postoje sebe si vědomého pozorovatele nemluvil.

Představme si, že by si někdo uvědomil, že jeho byt je plný špíny, všelijakého hmyzu, starých zbytků jídla a podobně. Místo, aby vzal hadr, rejžák a kbelík vody, by všechny tyto nečistoty obětoval Bohu. Jak by to dopadlo, si každý umí představit.

Pravá odevzdanost není zdaleka neúsilní nebo fatalismus, ale naopak největší úsilí, jakého jsme schopni, které vykonáváme plně odevzdání Bohu, kterému obětujeme i výsledky našeho snažení.

Jak přesně Braňo popsal, co se na semináři dělo, nevím. Pokud tak učinil nepřesně, není to moje chyba, ale Romanova. Již dávno měl jasně vyložit, v čem jsou jeho názory odlišné a s čím nesouhlasí a jaké změny hodlá na společných meditacích a seminářích zavést. Jejich účastníci mají plné právo toto přesně znát.

Dělat něco jiného než je praxí naší školy a tvrdit, že nechce nic měnit, jen druhé mate.

Když zvážím Romanův osobní život, i to, jak se chová k Hynkovi, ke mně a hlavně k celé skupině, zdá se mně jeho horování pro lásku a jasně vyjadřovaná kritika druhých za její nedostatek, nepatřičné. Každý by s láskou měl začít na prvém místě u sebe. Pravidlo je jasné: chyby hledáme nejprve na sobě a nikoliv na druhých. Často platí ono Ježíšovo „o břevnu ve vlastním oku“.

Roman si zřejmě myslí, že láska není nic jiného než citové horování, ve kterém nemá například oprávněná kritika místo. Kdepak! Láska je mnohem víc například o naší vlastní ohleduplnosti k druhým a zodpovědnosti za naše chování k nim. Rozhodně není projevem lásky ubližovat druhým ve svůj prospěch pod záminkou své lásky. Na druhé straně skutečným projevem lásky je vytknout chyby a to zcela určité chyby druhým, aby se jich mohli vyvarovat. Obecné kritiky „nedostatku lásky“ většinou jen zastírají jejich nevěcnost.

Co je láska, jasně říká Ježíš: „ Já jsem láska“. Vědomí Já jsem je láska i Bůh. Jestliže nejpřednějším přikázáním lásky je milovat Boha a to nejen citem, ale – jak výslovně říká Ježíš – celou svou silou, celou svou bytostí, je zřejmé, že nejvíc Boha miluje a také má nejvíce lásky, kdo žije ve vědomí lásky, které je vědomím božím Já jsem. Kdo provádí átmavičáru, hledá Boha Já jsem a tím jej i miluje a tak plní nejpřednější přikázání lásky k Bohu. Právě toto je jediná pravá láska a necitová planutí,  která tak často končí slzami nebo dokonce nenávistí!

I co je pravá láska k bližním, kdo plní její druhé přikázání lásky k bližním, Ježíš také říká: „Nikdo nemá větší milování než ten, kdo pokládá svůj život za druhé!“ „Život“ v tomto výroku není opět nic jiného než Ježíšovo „Já jsem život“; vědomí Já jsem je dárcem života všeho stvořeného. A ten, kdo pokládá svůj život za druhé? Nikoliv nějaký náš zevní zachránce před plameny nebo před utonutím, ale mistr, který svým životem, vědomím Já jsem, probouzí k životu nikoliv v časnému, ale věčnému v nás vědomí Já jsem. Myslet si, že to není namáhavé a stejně nebezpečné jako zachraňování životů zevních, je opravdu velký materialismus.

Roman neustále všude vidí málo lásky, ale současně o tuto nejvyšší božskou lásku, vědomí Já jsem, která je sama Bohem, nejen nestojí, ale dokonce od jejího nalezení átmavičárou zrazuje. Jak je možné, že tuto zjevnou nejvyšší pravdu buď nezná nebo neuznává, by se měl ptát ve vlastním zájmu sám sebe.

Všeobecně platí, že když působíme zlo, zastře se nám rozum a pak nejen své vlastní zlo nevidíme nebo je dokonce vidíme jako dobro. To je nejtěžší trest za přitakání zlu. Nejtěžší proto, že pod jeho vlivem se dopouštíme jednoho zla po druhém a nevidíme, že tím jen hromadíme svou zlou karmu, zlý příští osud, který nás v budoucností nemine. Již to, že si neuvědomujeme, že zlo vždy plodí jen opět zlo, je samo o sobě velkým neštěstím.

Velmi mě udivuje, že tak základní duchovní pravdy musím neustále znovu a znovu vysvětlovat, protože buď nejsou vůbec známé nebo se jich alespoň nedbá. Svědčí to o jediném: o nedostatečné péči, která se věnuje studiu nauky a rozvoji buddhi. Takové zásadní nedostatky se těm, kteří je mají, mstí tím víc, čím více pokračují v meditacích.

Právě proto je tak potřebné pokorná znalost vlastních nedostatků. Proto se také máme vyvarovat snahy, vidět na sobě jen to dobré a na druhých jen to zlé. Pokřivenost naší mysli nejvíc hlasitě křičí právě zde.