Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

promluva 30.05. 2009

Jestliže Ramana Maháriši říká, že cesta je vlastně jenom odstraňování překážek, které brání vyzařování Já, tak má úplně pravdu. Já září vždycky, je tady stále, jsme to my sami, ale nežijeme ho právě pro ty překážky. Čili z tohoto pohledu, že Já je tady stále, není oč usilovat. Ale je moc a moc usilovat o to, abychom odstranili překážky, které brání tomu, že ho nežijeme a neznáme. A tyto překážky je dobře znát.

To, že je tady to Já neustále a že stačí odstranit překážky, je pravda, ale s tím dodatkem, který je podstatný, že i když tady nejsou žádné překážky, tak musíme  Já věnovat pozornost. Bez té pozornosti k Já, i když je tady jenom Já, tak ho nežijeme a nevnímáme. Důkaz prožíváme každou noc, pokud se nám podaří spát spánkem beze snů. Je tam, jak říkáme nic, to znamená, že tam není nic, co by mohly smysly vnímat, že tam není žádný myšlenkový pochod, žádné představy, snový svět, čili z pohledu projevu tam není nic, ale na druhou stranu, z pohledu neprojevu tam jsme my sami. Kdybychom tam nebyli my sami, tak bychom nemohli vědět, uvědomovat si, že tam je ono nic, které samozřejmě je nic jenom z hlediska nepřítomnosti všeho projeveného, jakékoliv činnosti. To je potřeba rozlišovat.

Jestliže je buddhistickým ideálem prázdnota, tak to není “nic“ ve smyslu absolutní nic nihilismu, ale je to neprojev, je to neprojevená existence. Vše, co existuje, existuje buď v projevu jako projevené nebo jako neprojevené, projev a neprojev nejsou vůbec protiklady, vůbec se nevylučují, protože je to činnost, projev jedné jediné existence nebo její nečinnost. Tak jako člověk je stále člověkem, ať leží a spí nebo ať vstane a jde do práce nebo ať přemýšlí, pořád je to jeden jediný člověk, tak to samé platí o nejvyšší Skutečnosti. A je úplně nesmyslné a zbytečné předpokládat, že ta nejvyšší skutečnost je jenom to nic z pohledu smyslů nebo projevu, a že projev neexistuje nebo je iluzí apod., jak se s ním snaží vyrovnat různí filozofové. Na projevu není vůbec nic špatného, stejně tak jako na neprojevu, ale pokud není žit božsky, tak obojí nám není nic platné, jak jsme ukázali na neprojevu, ve kterém se nacházíme ve spánku beze snů. Základním předpokladem, abychom žili nejvyšší Skutečnost, abychom žili božsky, je vědomí přivrácené na samo vědomí. A největší chybou a překážkou je, když toto nevíme, neznáme nebo na to zapomínáme. Naším prvořadým úkolem je objevit alespoň v nějaké formě ten neprojev, toho Boha v nás, a to je nejsnadnější v pozorovateli a držet se toho pozorovatele zuby nehty, doslova, jako by nám šlo o život. Ale ono nám ve skutečnosti o život jde. Nejde o tento život zevní, ale jde o ten život vnitřní, jak obstojíme v bardu a jaké budou naše příští zrody. Ty určuje náš vztah k vědomí, naše poznání vědomí, Boha v nás. Naše ta pozornost je současně tou mocí i  naší možností a volbou, která rozhoduje o tom, kam směřujeme a co dosáhneme.

Druhou silou, která je velmi mocná, ale je závislá na první, na té moci pozornosti vědomí, je činnost mysli. Mysl je tvořivá síla, což platí doslova, protože vytváří myšlenky, city, představy neboli vytváří energetická duševní jsoucna, energetické útvary, které mají do značné míry velkou samostatnost a v tomto smyslu také mají i svou vlastní moc. Směřují zákonitě ke svému naplnění úměrně tomu, co jsme do nich my sami vložili, jestli jsme do nich vložili dobro nebo zlo, nenávist nebo lásku, Boha nebo naopak svět apod. Mysl je mocná, ale není všemocná, protože je podrobena zákonu, principu akce a reakce, příčiny a následku neboli karmě. Ani nejsilnější mysl nemůže přinášet jiné následky než jsou příčiny, které jsme vytvořili.

Oba tyto zákony pozornosti vědomí a tvořivé moci mysli se řídí bez výjimek zákonem nebo principem příčiny a následku. Všechno je příčinou, která má nějaký následek, to znamená i každé přivrácení nebo odvrácení pozornosti. Na to pozor, když odvrátíme pozornost od Boha, tak to je nesmírně mocný negativní čin, příčina, protože tím se vlastně odřezáváme od Boha, od jeho síly, moudrosti, lásky a dobra.Všechno naše myšlení I konání je podrobeno karmickému zákonu a ten se řídí jednak energetickou stránkou, tzn. kolik energie jsme do těch myšlenek, představ vložili, což je zase odvislé od toho, jak dlouho a jak intenzivně jsme je chovali a také od “jakkostní náplně“ vytvářejíce příčinu. Proto není jedno jestli nenávidíme nebo milujeme apod. A zase můžeme milovat moudře i nemoudře. Láska není hodnota sama o sobě, ale pouze tehdy, je-li spojena s moudrostí. Láska k věcem nebožským je stejně zhoubná jako nějaké jiné zlo.

Nejhorší ze všeho, ze všech překážek, kterým můžeme propadnout, jsou zlé a negativní city. To jsou velmi a velmi mocné energie, které se snadno v nás spouštějí, když nejsme dostatečně bdělí a které mají naprosto katastrofální účinek. Zlo se nesrovnává s Bohem. Kde je nenávist, není Bůh, kde je závist, není Bůh, kde je hněv, není Bůh. To prostě nejde dohromady a myslet si, že když mám malinko závisti nebo malinko nenávisti, že to nevadí, je obrovský a tragický omyl. Jednak to malinko nenávisti přitáhne ještě další a větší nenávist a sama o sobě už také škodí. Takže jakékoliv zlo v této podobě, jaké jsem jmenoval, vylučuje Boha. Proto také katolíci nebo křesťané správně mluví o smrtelných hříších. Smrtelných nikoliv snad zevně, i když někdy také, ale hlavně vnitřně. A vnitřní smrt je horší než ta zevní. Takže musíme v prvé řadě věnovat pozornost svým citům a očistit se od nich, těch zlých za každou cenu a vždycky. Neplatí, že existuje nějaká spravedlivá nebo oprávněná nebo zdůvodněná nenávist nebo jakékoliv jiné spravedlivé, citové zlo. Je to to samé, jako kdyby někdo říkal, že když pojídá něco jedovatého v malých množstvích, tak že se mu nemůže nic stát. To je dost špatný příklad, ale lepší mě právě nenapadá. Takže na to pamatujte, nic, žádná nenávist, žádný hněv, nic z toho není spravedlivé, oprávněné a všechno škodí v první řadě vám. Jednak vám to zatemňuje rozum a to je strašlivý trest a jednak vás to odděluje od Boha a to doslova.

No a s tím je spojen i proces očisty. Na cestě k Bohu se musíme všech těch překážek, o kterých jsem mluvil, zbavit, přemoci je, obrátit je v dobro. A v této očistě se nám často hrnou do vědomí ty nejhorší, nejotřesnější, nejhnusnější myšlenky, city, představy. Pak může nastat několik variant chování. Buď se toho zděsíme a zastrčíme to honem do podvědmí nebo to uchopíme negativním způsobem, začneme bědovat, že jsme hříšní, ztracení a já nevím co, anebo to vše začneme z pozorovatele rozpouštět a tím se toho zbavovat. Když se zevně zašpiním, tak nemá cenu bědovat nad tím, že jsem špinavý, ale musím se umýt. To samé platí v duchovnu. Další možnot je, že při té očistě ztratíme postoj pozorovatele pod silou náporu těch nečistých myšlenek, zejména těch různých nenávistí, a začneme si je ospravedlňovat tím, že začneme jejich původ hledat zevně, nikoliv v sobě, že si je začneme zdůvodňovat a že jim povolíme do té míry, že se nás zmocní a budeme je prožívat a dokonce se je budeme snažit uskutečňovat. To je už úplná duchovní katastrofa, která zejména hrozí na cestě, kde převažují silové prvky. To jsou kundaliní jóga, některé druhy mantra jógy a podobná cvičení. Džňáninům na stezce džňány by se to stávat nemělo, protože každý džňánin by měl vědět, že jde o projev očisty a také by měl vědět, jak s ním zacházet. Že v žádném případě nesmí těm citům, zejména citům ale i těm myšlenkám, podlehnout, nesmí se nechat vylákat z toho hradu, kterým je pozorovatel a musí i tu nejhorší, nejbolestivější a prostě nejnejhorší myšlenku, cit pozorovat, jako by to nebyl, ale něco cizího, co není jeho, tím zamezí, aby se ho zmocnila a současně, když vytrvá, protože tu myšlenku nebo cit nebude posilovat, tak se nakonec rozplyne. Jeho energie se nám vrátí a bude nám k dispozici. Tak to jsou ty hlavní chyby nebo překážky, které nás na cestě čekají, které má každý znát, neboť každý se s nimi setkává a každý s nimi musí pracovat a čím lépe a objektivněji s nimi pracuje, tím větší naději má na úspěch. Proto je také důležité nepěstovat jenom stezky síly ale pěstovat i džňánu, protože ta nám dává do ruky nástroje, jak očistu úspěšně projít.     

Po přestávce

Za chvíli se rozejdeme do svých domovů a je velmi důležité, jak budeme pokračovat dál. Jednou z velkých pomocí jsou společné meditace, ať už to jsou meditace po bytech, všimněte si, že křesťané se ze začátku také tak scházeli po domech, takže to je obvyklá praxe nebo pak ty veřejné meditace, které míváme v Bratislavě, v Brně, v Olomouci, v Praze, v Hradci a pak semináře nebo také maratóny, takže se můžeme scházet po těch domech nebo navštěvovat společné podniky. Denně je v Praze otevřená klubovna duchovní Srdce Pavla Dymanuse. Choďte tam, je to obrovská vymoženost, jakou si ani nedovedete představit. V Olomouci je také meditační centrum, tam se medituje dvakrát týdně. V Brně teď také něco je, v Hradci je velká skupina, která se schází a možná, že jsou ještě další skupiny, o kterých ani nevím. Důležité je, ale abyste se scházeli. Základ je samozřejmě denní individuální praxe. Pokud je to praxe ve skupině, tak je to ještě lepší, pokud tam je někdo pokročilý, tak je to zase o něco lepší. Ale je dobré se scházet, i když tam jsou jenom, jak bych tak řekl, "prostí zájemci". Takže by bylo špatné se odhlašovat ze semináře třeba jen proto, že Vacek by tam ze zdravotních důvodů nemohl. To by bylo velmi pošetilé a velmi byste si škodili.

Navíc je tady již několik zástupců nebo nástupců, kteří jsou schopni takové semináře nebo maratony nebo veřejné meditace vést. Víte dobře o koho se jedná, tak si jich važte, pomáhejte jim, nemyslete si, že jde o to nějak šéfovat nebo o nějakou slávu, prestiž, postavení. Naopak, jde vést druhé ducovně je velká služba. To znamená jim pomáhat nést to jejich břímě, které nesou, a to vůbec není snadné. Na nástěnce jste měli o tomto tématu například povídání od Muktánandy, jak jej zatěžuje, když přebírá negace druhých. A to samozřejmě platí pro všechny, kteří vedou druhé. Takže jim za to buďte vděční, nechytejte se nějakých maličkostí, že jeden jí maso a ten druhý zase něco jiného. To jsou zevní věci,  které se týkají osobnosti a s tou duchovností nemají podstatně nic společného. Samozřejmě pokud by docházelo k nějakým závažným trestným činům, jako dochází třeba v katolické církvi k pedofilii nebo týrání dětí apod., tak to už je něco jiného, to je jasné, ale jinak posuzovat mistry podle zevních malicherností, jestli chodí takhle oblečený nebo jinak, jestli kouří nebo nekouří, samozřejmě, že když kouří tak si škodí, ale to neznamená, že není mistrem. Dbejte na to, co říká Mahárishi, že mistra může poznat jenom mistr a že nemáme mistry soudit podle zevních projevů osobnosti až do určité míry, jak jsem řekl.

Buddhisté, jak zdůrazňuji, ale nejen buddhisté, ale třeba i křesťané, stavějí duchovní společenství na velmi a velmi vysokou úroveň Tak si to uvědomte; je to velká a důležitá pravda. Neviditelná církev opravdu existuje, je společenstvím soustřeďujících se na Boha a opravdu je velkou pomocí pro každého. Právě proto se musíme všichni k sobě chovat podle přikázání lásky, ale podle toho pravého. Nejde o to vylévat si nějaké city, ale abychom se k sobě chovali slušně, abychom se navzájem nepomlouvali, nešířili o sobě nepěkné věci, abychom nepěstovali nějaké osobní antipatie: "on se na mě tamhle někde špatně podíval apod." To je všechno od ďábla nebo od mára, to jsou všechno projevy zlých sil, které se nás snaží oslabit, rozeštvat, protože takové společenství je trnem v oku nepřátelským silám Boha. Stačí si přečíst KV a víte, o co jde. Nemylte se, to není spor Vacek – Pařík, to je spor dvou stran. Jedna směřuje k Bohu, druhá pryč od něho. Možná, že ti na KV nevědí, komu slouží a že by se zděsili, kdyby to věděli. Ale to je nakonec neomlouvá, protože povinnost je vědět.

Projevem lásky k bližnímu je, že se k němu chovám slušně, ohleduplně. Když jsem na semináři, tak je projevem lásky, když opravdu od těch 22 hod na pokoji nesvítím, nikde nehlučím, i přes den mluvím potichu, aby mě za zdí nemusel nikdo poslouchat apod., čili ohleduplnost je ta pravá láska. Samozřejmě se také projevuje v tom, že si navzájem pomáháme, radou nebo i jinak, v rámci možností každého. Kdo se nechová dobře ke členům skupiny, tak si řeže větev, na které sám sedí. Nikam než ke zlu to nevede.

To, co děláme, je stezka nejvyšší, stezka Ramany Mahárishiho. Můžete si o tom číst v našich skriptech, knížkách, tam je to všechno zdůvodněné, proč to děláme, jak je to dobré, že to děláme, takže žádné novoty nejsou potřeba. Tato stezka existuje, co svět světem stojí. Můžete ji nalézt v základech všech náboženství a opravdu není potřeba na ní nic měnit. Pokud neobrátíme pozornost na své božství v nitru, tak to pořád nic není. K tomu samozřejmě patří očista, etika, pravidelná denní praxe, držet se v pozorovateli a hlavně nepodléhat zlým a neovládaným citům.

City, jak pozoruji, jsou obrovským nebezpečím pro všechny. Začnete se malinko čistit a už se v nich plácáte, už zapomínáte na pozorovatele, zapomínáte na to, co se s vámi děje a už víte, že tamhleten je darebák, protože vám udělal tohle a tohle a že všechny trable jsou od něho. Není to pravda, všechny trable má každý sám od sebe. A pokud je to objektivně pravda, teď mluvím o věcech jako jsou koncentráky, gulagy apod., tak samozřejmě to ty lidi neomlouvá, ale je to také karma. Takže je potřeba se s tím vyrovnávat v prvé řadě duchovně a nikoliv zevně. Pokud půjdete ke štěstí zevní cestou, tak k němu nikdy nedojdete. Cesta k němu vede vaším nitrem, tím, že sami se proměníte a odstraníte ty překážky, o kterých jsme si tady povídali již několikrát.

Buďte proto pilní. A moc nevěřte těm lidem, kteří vykládají horem dolem o lásce, jak je jí nedostatek ve světě. Moje zkušenost je, že ten hlavní nedostatek lásky je právě v těch lidech, kteří kritizují její nedostatek a můžete to vidět i na příkladech kolem nás. I pro tu lásku platí karmický zákon akce a reakce. Každý má lásku v sobě, každý ji může mít tolik, kolik chce. Když ji sám nemá, je zřejmé, že ji sám mít nechce. Naprosto to nezávisí na ničem zevním. Jakmile si myslíme, že to závisí na něčem zevním, tak jsme na špatné cestě. Když  lásku objevíme v sobě, tak pak z nás i neviditelně vyzařuje i v denních činech. To nemusí být nějaké zachraňování milionů hladových, každý se může projevovat ve svém okolí tak, jak se má, a pak se nám ta láska vrací. Ale nejdřív ji musíme mít sami. Křičet po lásce a sami ji nemít, sami se podle ní nechovat, to je cesta od lásky a nikoliv k lásce.