Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Kdo jiný je zvrácený než ego, bytost, která zavrhla Boha, ztratila s ním spojení, a tak nikoliv byla vyhnána, ale sama se vyhnala z ráje, z božského světa a tak se odsoudila do světa, který je skrze ni proklet. Opět bible. Bůh, který zůstává i v takovéto bytosti, se ji ve své nekonečné lásce snaží získat zpět a z jejího nitra ji k sobě přitahuje. Pokud má toto přitahování Bohem větší sílu, než sklony od Boha směřující, pak nastupujeme cestu zpět k Bohu. To vůbec neznamená, že jsme se polepšili, že se naše ego zlepšilo. Ego byť i duchovní, je stále zlo a nepřestane být zlem, dokud nezmizí. Proto dělá vše možné, aby přitahování boží lásky v bytosti nezvítězilo. Stále si myslí, že je něčím významným, důležitým, že něco znamená a z této směšné pýchy připisuje svůj duchovní život, stezku a její výsledky sobě. Nevidí a nechce vidět, že vše je přesně obráceně, než si myslí: vše dobré, co každá bytost odpadlá od Boha v sobě má, je od Boha a boží a nikoliv z ní a její.

Jiří Vacek

Někdy se říká, že Já, vědomí, září v přestávce mezi dvěma myšlenkami nebo také, že když se mysl utiší, co zbyde, je Já. Není to tak docela pravda. Předně Já září stále a jsme to my sami. Pro naši nevědomost, jejíž podstatou je ego, se však nepoznáváme. Nejsme přestávkou mezi dvěma myšlenkami ani klidem mysli. Jsme sebe si vědomé vědomí, ale neuvědomujeme si tuto pravdu pro dvě hlavní překážky:

Jiří Vacek

Poznání Já, ale i jeho následné mocné prožitky., je-li zkušenost Já mocná, přináší s sebou i euforii, rozjaření. To není blaženost Já, ale vzedmutí citů, které je často velmi zavádějící. Pod vlivem tohoto vzedmutí citů se cítíme vysoce povznešení, někdy dokonce až rovni Bohu. Vše se zdá být dosaženo, vyřešeno a to nastálo. Pod vlivem euforie ztrácíme často i správný úsudek, rozlišování a vládu nad myslí a chováme se, jako bychom dosáhli naprostého vysvobození od všech pout a závazků i zákonitostí tohoto světa a byli rovni Bohu. Takové chování se dokonce tak trochu podobá bujaré náladě opilce. Euforie musí zákonitě a většinou brzy opadnout a její opadnutí může být a zpravidla i zákonitě je provázeno až sklíčeností a zklamáním nad její ztrátou.

Jiří Vacek

Pro dosažení nejvyššího cíle stezky se nejčastěji používají pojmy jako spása, vysvobození, vykoupení. Všechny naznačují záchranu života, vykoupení z otroctví, vysvobození z nesvobody, prostě z velkého zla. Je to pravda, opravdu to tak je, ale není to pravda celá ani nejdůležitější. Je za nimi i pravda vyšší. Je to na prvém místě návrat ztraceného syna k Otci, k Bohu, sjednocení s ním a vstup do života božského v souladu neboli v božské jednotě s ním. Jsme-li příliš zaměřeni na nižší stránku dosažení, na vysvobození z utrpení, snadno se nám může stát, že zapomeneme na to nejdůležitější – na toho, kdo nás doopravdy osvobozuje a nejen osvobozuje, ale je dárcem a zdrojem našeho božského života. Usilujme proto ze všech sil o vysvobození, ale ze všeho nejvíc pěstujme touhu po našem božském Otci a milujme jej celým svým životem. To je mnohem lepší než pouhé přání být spasen. A také účinnější.

Jiří Vacek

Staří alchymisté hledali kámen mudrců, který by měnil svým dotykem obyčejné kovy ve zlato. To byl jinotaj. Kamenem mudrců je Kristus, vědomí Já jsem, který svou mocí přetváří projevené tvary a energie v duchovní světlo, což je jediné skutečně pravé zlato. Nejvyšší Skutečnost je vědomí a šakti. Soustředěné vědomí Já jsem samovolně vyzařuje světlo, šakti, moc vědomí. Zlato, duchovní světlo, vzniká v centru nad hlavou, když se tam soustřeďujeme s vědomím Já jsem. Podmínkou je dodržování duchovní kázně, zejména očisty a neplýtvání energií ve všech úrovních našeho života. Světlo je nejvyšším projevem božské tvořivé síly, šakti a jako takové se chová: obnovuje náš duchovní život v projevu.