Nechtějme vysvobození, chtějme Boha!
Jiří Vacek
Pro dosažení nejvyššího cíle stezky se nejčastěji používají pojmy jako spása, vysvobození, vykoupení. Všechny naznačují záchranu života, vykoupení z otroctví, vysvobození z nesvobody, prostě z velkého zla.
Je to pravda, opravdu to tak je, ale není to pravda celá ani nejdůležitější. Je za nimi i pravda vyšší. Je to na prvém místě návrat ztraceného syna k Otci, k Bohu, sjednocení s ním a vstup do života božského v souladu neboli v božské jednotě s ním.
Jsme-li příliš zaměřeni na nižší stránku dosažení, na vysvobození z utrpení, snadno se nám může stát, že zapomeneme na to nejdůležitější – na toho, kdo nás doopravdy osvobozuje a nejen osvobozuje, ale je dárcem a zdrojem našeho božského života.
Usilujme proto ze všech sil o vysvobození, ale ze všeho nejvíc pěstujme touhu po našem božském Otci a milujme jej celým svým životem. To je mnohem lepší než pouhé přání být spasen. A také účinnější.
Když jsem si uvědomil výše uvedené souvislosti, tak mne také napadlo, proč jsem v minulém životě nedosáhl spásy. Domníval jsem se, že ke spáse stačí zemřít v kévala nirvikalpa samádhi. Nestačilo. Ač jsem nechtěl, stáhla mne doslova do ženského lůna nějaká mocná síla, které se nešlo vzepřít. Sice jsem ji neviděl, ale její působení, kterým mě táhla, jsem jasně cítil a také jsem věděl, kam jsem jí tažen. Radost jsem z toho neměl. Tušil jsem, že mne nějaké slasti nečekají.
Určitě zůstaly nějaké nerozpuštěné karmické vazby, ale to hlavní zřejmě bylo, že jsem spoléhal na sebe a nikoliv na Boha a také jsem si na něho v tomto stavu nevzpomněl. Kdybych se k němu obrátil, mohl jsem se zachránit.
Je určitě dobré usilovat správně, nepřetržitě a ze všech sil, ale je nemoudré spoléhat se sami na sebe a vynechávat z našeho duchovního života to nejdůležitější a hlavní: Boha. On rozhoduje a vše, co hledáme, je jedině u něho, v něm a On sám.
Proto nechtějme pouze vysvobození, ale na prvém místě chtějme samotného Boha a také jej celou svou bytostí milujme. Naší odměnou bude On sám.