Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Poznání Já, ale i jeho následné mocné prožitky., je-li zkušenost Já mocná, přináší s sebou i euforii, rozjaření. To není blaženost Já, ale vzedmutí citů, které je často velmi zavádějící.

Pod vlivem tohoto vzedmutí citů se cítíme vysoce povznešení, někdy dokonce až rovni Bohu. Vše se zdá být dosaženo, vyřešeno a to nastálo. Pod vlivem euforie ztrácíme často i správný úsudek, rozlišování a vládu nad myslí a chováme se, jako bychom dosáhli naprostého vysvobození od všech pout a závazků i zákonitostí tohoto světa a byli rovni Bohu. Takové chování se dokonce tak trochu podobá bujaré náladě opilce.

Euforie musí zákonitě a většinou brzy opadnout a její opadnutí může být a zpravidla i zákonitě je provázeno až sklíčeností a zklamáním nad její ztrátou.

Proto je dobré být o euforii poučen a vědět, co je a jak se v jejím průběhu chovat. Euforie je z mysli a proto pro ni platí všechna pravidla o jejím ovládání. Euforií se nesmíme nechat pohltit, uchvátit, unést, ale musíme zůstat jejími pozorovateli. Musíme tlumit svou – její zář, jak mně jednou napomenula Míla Tomášová.

Jak působí euforie z dosažení, popisuje Jarka Kočí ve svém životopise, viz kniha Cesta za pravdou. Pod vlivem rozjaření z Já rozdal všechny své duchovní knihy. Později však zjistil, že je potřebuje a kupoval je zpět. Dokonce vystoupil ze spolku Psyche, místo aby v něm své poznání uplatnil ve prospěch všech. Ve svém citovém zápalu začal usilovně a bez potřebného rozlišování šířit nejvyšší nauku tak, že bral prostým křesťanským věřícím jejich víru. Byl proto následně ve snu napomenut, že to se nesmí.

Některé gíty zřejmě byly dokonce v euforii napsány. Hovoří z jejího stavu a proto často i nerealisticky. Jsou snad dobré pro vzbuzení nadšení, vštípení nejvyššího náhledu, ale pro praxi nikoliv. Ta vyžaduje zcela „přízemní“ denní, vytrvalé úsilí.

Vliv, řekněme nerealistické, euforie lze rozpoznat i u Punji, když vypráví, jak s jedním chlapcem, který údajně dosáhl poznání Já, jdou hodit jeho knihy do Gangy, protože jsou zbytečné. Proč je v chudé Indii alespoň nedarují těm potřebným, kteří by je rádi četli, ale nemohou, protože na ně nemají, je záhada.

Navíc pohrdání duchovní literaturou je určitým projevem nepokory, až pýchy, protože vyjadřuje postoj: již vše vím, nic a nikdo mne nemůže poučit, všechny mé názory jsou správné a podobně.

Takový postoj přímo znemožňuje rozvoj buddhi, duchovní mysli, která je i pro mistry nesmírně důležitá, protože cesta poznáním Já zdaleka nekončí, ale spíše teprve začíná. Ježíš neříká nadarmo: „Já jsem, vědomí Já jsem, jsou dveře do království nebeského.“ Já jsou dveře, nikoliv samo království a těmi je nutno projít a postupovat dál. Právě na této cestě nám jsou správné knihy dobrým průvodcem.

Když tak pozoruji hledající, včetně těch, kteří Já dosahují, tak rozhodně neshledávám, že by knihy nepotřebovali a měli je házet do Vltavy či Labe, ale pravý opak. Často se chovají přesně opačně, než nám správné knihy radí nebo prokazují naprostou neuznalost nauky. Proto prosazuji jako nedílnou součást praxe denní, byť i krátké studium. Již i proto, že je zdrojem nejen správného poučení, ale dodává nám sílu do praxe.

Hle, jak je pokora důležitá i pro mistry. Dokonce je důležitější pro ně než pro hledající.

Euforie je sice krásná, ale nebezpečná, jak uvedené příklady dokazují. Prožívejme ji proto v pozorovateli nebo přímo v Já, ale nenechme se jí pohltit. Také ji nezaměňujme za blaženost Já. Tou není.