Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(Starý zákon)

Kdo jiný je zvrácený než ego, bytost, která zavrhla Boha, ztratila s ním spojení, a tak nikoliv byla vyhnána, ale sama se vyhnala z ráje, z božského světa, a tak se odsoudila do světa, který je skrze ni proklet. Opět bible.

Bůh, který zůstává i v takovéto bytosti, se ji ve své nekonečné lásce snaží získat zpět a z jejího nitra ji k sobě přitahuje. Pokud má toto přitahování Bohem větší sílu než sklony od Boha směřující, pak nastupujeme cestu zpět k Bohu.

To vůbec neznamená, že jsme se polepšili, že se naše ego zlepšilo. Ego, byť i duchovní, je stále zlo a nepřestane být zlem, dokud nezmizí.

Proto dělá vše možné, aby přitahování boží lásky v bytosti nezvítězilo. Stále si myslí, že je něčím významným, důležitým, že něco znamená, a z této směšné pýchy připisuje svůj duchovní život, stezku a její výsledky sobě. Nevidí a nechce vidět, že vše je přesně obráceně, než si myslí: vše dobré, co každá bytost odpadlá od Boha v sobě má, je od Boha a boží, a nikoliv z ní a její.

Ego nenastupuje stezku, ale jejímu nástupu se ze všech sil brání. Je to Bůh z jejího nitra a zevně mistr v těle, který ji, bytost s egem doslova na stezku staví a táhnou ji po ní směrem k sobě.

Ego také nerozpoznává a nevolí si mistra. Jak by to, co je naprostou nevědomostí a zlem protivícím se Bohu, mohlo poznávat mistra, který je soupodstatný s Bohem? Bůh v osobě mistrů vybírá žáky, a nikoliv naduté ego mistra. Je to přesně opačně, než si ego myslí.

To je právě ta zvrácenost ega: Vidí pravdu přesně opačně, než jaká je. Nadouvá se, že rozpozná v mistrovi Boha, že ono si jej vybralo, že ono usiluje na stezce a že ono na ní pokračuje.

To, co v nás usiluje, je sám Bůh, a nikoliv ego. To se jen zoufale brání, aby je Bůh nerozpustil. Vše, co na stezce dosáhneme, je dílem božím, a nikoliv naším. Ego nemá vůbec nic ani svého ani nějaké dosažení. Jen doslova parazituje na Bohu a nadouvá se, jak je samostatné a Boha vůbec vlastně ani nepotřebuje.

Některá bytost se zvláště silným egem se sice vydá, puzena Bohem, na stezku, ale bez Boha. Pro ni Bůh neexistuje; nevidí jej, protože jej vidět nechce. Nemá odvahu na něj byť i jen pomyslet. Ze strachu z Boha a nelásky k němu tak vznikají náboženství bez Boha. Ta nejsou ničím jiným než výtvory ega, které plně propadlo vlastnímu zlu a pasovalo se na Boha. Ego se stává samo sobě mistrem a místo, aby mizelo, neustále roste jako zhoubný nádor, který požírá celou naši bytost. Když je necháme, nakonec nás zničí.

Zlo, ego, se bojí samo sebe, a proto se samo před sebou skrývá nebo se přetvařuje, že je něčím jiným, než je: ubohou, zlem ovládanou a ničemnou bytostí, která se vzpírá hojivé lásce boží. Je skutečně požírána zlem, které sama zvolila a pozvala. Síly zla jí nemilosrdně doslova a do písmene vysávají její život – božské vědomí, kterým udržují svou existenci na úkor svého hostitele, zvráceného ega.

Proto je tak důležitá pravá pokora, která spočívá v rozpoznání toho, jaké to s námi doopravdy je, jaká je naše pravda, spolu s vědomým obrácením se k Bohu jako k jediné naší záchraně a spáse.

Vše, co je doopravdy potřebné, je otevření se Bohu, nepřekážet jeho práci a nechat jej svobodně konat a působit v našem nitru. To není nečinná lenost a tupý klid tamasické mysli, ale oběť, ve které sebe doslova předkládáme Bohu.

Chtít jen Boha pro Boha. V tom je vše. Bůh nás nemůže k sobě nepřitahovat, protože je láska. My se mu, jeho lásce, ze všech sil vzpíráme a ještě předstíráme, že duchovně usilujeme. Neusilujeme však o Boha, ale abychom povýšili své ego na něho. To se nikdy nemůže podařit a v tom také spočívá hloubka našeho pádu: snaha rovnat se Bohu místo žít s Bohem a v Bohu.

Zvrácený Bůh je samo ego. Je to modla, kterou jsme sami vytvořili a která nás požírá jako svou oběť. A my jí ještě ochotně sloužíme a doslova ze všech sil – i těch posledních – ji udržujeme při životě. Strašlivější a nemilosrdnější upír neexistuje, a přece mu plně zaslepeni sloužíme. Naší mzdou je pak nekončící utrpení.