Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Ján Pivoluska

Dobrý večer

Chcel by som sa len vyjadriť k vášmu článku

Tomášovci zesměšňují Ramana Mahárišiho

02.09.2009 – Jiří Vacek

1) No najprv sa vyjadrím k tej problematike z egom a jeho božskosti. Neviem, ale ego, teda presnejšie povedané -  osobnosť, siaha až do roviny božských kvalít. Ak si preštudujete niečo z literatúry Květoslava Minaříka, tak opisuje charakter osobnosti, ako dôležitej časti na duchovnej ceste. Hlavne u začiatočníkov. Však to, čo sa modlí k Bohu je práve tzv. naša „vyššia“ časť osobnosti. Aby mohla tá jej „nižšia“ časť „umrieť“, musíme rozvinuť tú jej „vyššiu“. Takže ma napadá, či to tí Tomášovci nemysleli s tou božskosťou osobnosti nejak takto. V tom prípade sotva možno hovoriť o nebezpečí takého výroku...skor je treba snažiť sa o správne porozumenie tomu, kto čo vysloví a nie to hneď zavrhnúť, pretože to akože odporuje výroku nejakej autority. Inak potom človek chápe skôr do „šírky“ t.j. formálne, a nie do „hĺbky“ t.j. “medzi riadkami“.

2) Další výrok sa týka onoho, že „len majster može poznať majstra“. To je tiež diskutabilné vzhľadom k tomu, že aj napr. Ježiš sa pýtal svojich učeníkov, za koho ho pokladajú. Ich odpoveď bola pravdivá. Pritom iste nešlo o majstrov (prečo by inak potrebovali vedenie). I Květoslava Minaříka poznávali jeho žiaci ako buddhu, čo bol pre neho dôkaz, že mu to potvrdil aj niekto iný. O tom sa sám vo svojej náuke zmieňoval.

3) Ďalší môj dotaz sa týka Ramany Mahárišiho. Chápem vašu oddanosť k nemu, ale myslím že jeho učeniu chýba istá komplexnosť. Takže teraz neviem, či  je tomu naozaj tak, alebo proste máme info o Mahárišim z “druhej ruky”. Vzhľadom k tomu, že ľudia skomolia čokolvek, čo je z východu v súlade zo svojimi sklonmi, tak sa prikláňam skôr k tej druhej možnosti. Takže máme vlastne len akýsi súhrn nejakých odpovedí + skomolených výrazov, než náukový systém. Kontroverzný je preto i výrok Kto som ja, ktorý pravdu povediac, skôr vedie k pýche, alebo zisteniu, že nie sme božské, ale pekelné bytosti. Metóda  Kto som, môže tieto vady odstrániť.

4) Ďalej je diskutabilné, či má zmysel hlavne u začiatočníkov odvádzať pozornosť od tela, že ním nie sme. Telo je predsa nositeľom karmy a táto je “vrastená” v mäse tela a vôbec v genetických vrodených dispozíciach, ktoré treba spracovávať a to tak, že si to telo bude človek naopak - max. dobre uvedomovať a tým práve zahŕňať v procese sebapremeny.

5) Z  tohoto dôvodu možno vami prezentované Mahárišiho učenie považovať za neúplné. Nespracováva totiž celú bytosť  “od podlahy”, ale len jej mentálne zložky. Tým vlastne nerieši to podstatné a prvoradé a tým je postupné vymanenie sa z toho, čo je základom pripútanosti jedinca na svet, čím sa človek odcudzí svetu celou svojou bytosťou tak, že už v ňom nevznikajú žiadne popudy smerom k nemu. V buddhovom učení sa jedná o tzv. vykúpenie srdca.

6) Takže nič v zlom, ale aj vy ako duchovný učitel - keďže čerpáte hodne z Mahárišiho - by ste sa mal zamyslieť nad tým, akú nauku vlastne luďom všeobecne predkladáte. A nielen vytýkať Tomášovým ich prešľapy, z ktorých možno niečo ani prešľapom nemusí byť.

Majte sa

S pozdravom Ján Pivoluska

Co k tomu říci?

Text dopisu jsem očísloval a své odpovědi stejně, abych usnadnil hledání v textu.

K jednotlivým odstavcům:

1) Pisatel zřejmě neví, co je ego a co osobnost. Nezná ani základní pojmy, ale ví, že ego má božské kvality. Je to přesně opačně. Ego je samo popřením Boha v nás, je padlým Adamem bible, hříchem proti Duchu svatému a musí být rozpuštěno.

Hřích proti Duchu svatému spočívá v jeho ztrátě. Je zapomenutím našeho božského vědomí Já jsem a jeho ztotožnění s tělem a s myslí. To je onen padlý Adam bible, nepravé já, pro které se používá v jógické literatuře pojem ego. Proto také nemůže být odpuštěn, ale musí být napraven jeho opětným získáním, což je možné pouze nastoupením stezky, která vede zpět k Bohu.

Tvrdit, že je ego božské, je proto popřením  samého základu všech pravých náboženství. Tělo je pomíjivou a nikoliv trvalou částí naší osobnosti. Je zdrojem mnohého utrpení, je nemocné, stárne a umírá. Celý život našeho ducha omezuje. Co je na něm božského, jak autor neochvějně tvrdí?

2) Ten, kdo si sám neuvědomil vědomí Já jsem, a proto je nezná a není schopen je rozpoznat, nemůže ani poznat mistra. Ten není ani tělem ani myslí, není osobností, ale vědomím Já jsem. Proto mistra může poznat opět jen mistr neboli ten, kdo získal umění být si vědom svého vědomí Já jsem.

Ti, co toto poznání nemají, usuzují na mistrovství nebo jeho nedostatek podle zevních známek – těla, osobnosti, zevních činností, a proto usuzují i chybně, protože nic z toho mistrem není. Proto Ramana Maháriši před takovým posuzováním mistrů právem varuje. Je to totéž, jako by slepec chtěl rozhodovat o tom, kdo je vidoucí a kdo nikoliv. Otázka jak poznat mistra není ani hlavní ani zásadní obtíž hledajícího, tou je naopak jeho úsilí o očistu a umenšení ega. Panuje všeobecný souhlas o tom, že je-li žák připraven, mistr se vždy objeví.

Názor, že si žáci volí svého mistra, je naprosto nesprávný. Jediný a pravý mistr si prostřednictvím osob mistrů žáky vybírá totiž on sám.

Není proto vůbec třeba lámat si hlavu, kdo je mistrem a kdo ne. Potřebné je naopak usilovně pracovat na sobě tak, aby si nás mistr mohl vybrat.

Spory o poznatelnost mistra jen odvracejí pozornost od toho, co je opravdu důležité a jen na stezce zdržují.

Snahy ega rozhodovat o tom, kdo mistr je a není, je jen obyčejnou duchovní nafoukaností a nic víc. Představa, jak pan Pivoluska rozhoduje, kdo mistr je nebo není, je tragikomická. Je to totéž, jako kdyby žák základní školy a ještě s nevalným prospěchem posuzoval, kdo má být vysokoškolským profesorem. To, že se někdo sám prohlašuje za žáka nějakého mistra vůbec neznamená, že jim je. Často si tak jen ego na žákovství hraje v blahém přesvědčení, že nemusí o nic usilovat: má přece mistra, a proto je spaseno. Je to jen šalba a klam sil nepřátelských Bohu. Procitnutí je tvrdé a kruté.

3) Otázka toho, co mistr skutečně řekl a co bylo zapsáno, je určitě oprávněná. Zejména však tam, kde od jeho smrti uplynulo 2000 let a více, což platí i pro celou bibli, védy, upanišady, Buddhovy řeči a podobně. Buddhovo učení bylo zapsáno až 500 let po jeho smrti. Do té doby prý bylo přenášeno lidmi s neomylnou pamětí.

Máme proto důvod zásadně nevěřit jejich učení, i když nepřesnosti, místy nesprávný překlad se určitě vloudily?

Ramana Maháriši je prakticky náš součastník. Jeho výroky byly zapisovány takřka vzápětí, a to několika zájemci nezávisle na sobě, a proto nebezpečí zkreslení je nepatrné. Navíc sám několik děl napsal. Nemáme proto v jeho případě informace z druhé ruky, ale přímo od něho.

Komplexně, i když stručně vyložil svou nauku, ve spise „Kdo jsem já?“ a v některých dalších. Jeho obrovským a hlavním přínosem je přímá metoda poznání sebe, átmavičára. O té plně platí, co říkal: „Átmavičára je stezka od začátku až do konce“. Kdo dělá stále átmavičáru, je na stezce i kdyby nedělal nic jiného.

Jiní mistři, jako například Krišnamurti, nezanechali ani nauku ani nějakou metodu. V bibli je nauka zašifrována používanou symbolikou a navíc je nesystematicky roztroušena.

Naši přátelé mají obojí: komplexní, metodicky i pedagogicky zpracovanou nauku i přímo metodu, ať již klasickou átmavičáru nebo uvědomění si sebe v pozorujícím vědomí.

Základní stupeň stezky se nachází v „Základech jógy a mystiky“. Praxi poznání obsahuje „Královská jóga“ a „Učebnice átmavičáry“. Stezka jako celek je popsána v „Přehledu stezky“.

Na znění otázky po naší podstatě příliš nezáleží, protože se nejedná o rozumový soud, ale o obrácení pozornosti na to, co jsme. Proto se mohu například dotazovat: „Co si je ve mně vědomo, že existuji?“ Takto položená otázka je dokonce blíže skutečnosti než ono „Kdo jsem?“, protože směřuje přímo k tomu, co jsme. V átmavičáře se nesoustřeďujeme na myšlenku, ale vedeme pozornost vědomí na samotné vědomí. Átmavičára není duševní činností, pokusem řešit otázku základu našeho bytí rozumem, ale úsilí o přímé uvědomění si toho, co jsme.

Rozdíly mezi slovním vyjádřením „Kdo jsem“ nebo „Kdo jsem já“ jsou ryze mluvnické. Angličan nemůže říci „Who am?“ (Kdo jsem), ale výhradně „Who am I“ (Kdo jsem já?). Rus by naopak pravděpodobně řekl pouze „Kto ja?“ (Kdo já?)

Tvrzení v možnosti vzniku „pýchy či pekelné bytosti“ vlivem jakékoliv otázky po naší podstatě, jsou nesmyslné a jak je u autora pravidlem ani se nenamáhá je doložit.

Pravda nejsou myšlenky o Pravdě, ale pouze více či méně správné názory na pravdu, ale nikdy samotnou Pravdou. Jirka to dokonce upřesnil, že jsou jen více či méně nepřesné představy o Pravdě.

Kdyby pisatel prostudoval – nikoliv pouze přečetl „Rozhovory s Ramanou Mahárišim“, učinil by lépe. Nalezl by tam zodpovězeny všechny otázky. Takto jen ztrácí čas a síly šířením vlastních omylů. Doslova se zamotává do sítě nespásných sklonů vlastní mysli, se kterými se plně ke své škodě ztotožňuje, jako by byly on sám. Právě to je ego. Zřejmě si myslí, že je taková neomylná autorita, že si myslí: „Co řeknu, to platí bez dokazování“.

4) Ovládnout žádosti těla je jedním z prvých požadavků na žáka. Proto se mu po pravdě zdůrazňuje, že není tělem, což je dostatečný důvod, aby se přáními těla nenechal ovládat.

Navíc totožnost s tělem je velkou částí ega, která musí být rozpuštěna, aby byl učiněn opravdový pokrok na cestě. Neztotožňovat se s tělem není totéž, jako mu nevěnovat pozornost. Další věty o karmě jsou jen neuvěřitelným žvaněním a nic víc.

Nejhorší karmu, jakou máme, je právě hmotné tělo. Čím víc se s ním ztotožňujeme a přijímáme jeho potřeby a potěšení za své, tím víc jsme nejen nesvobodní, ale stále jen svou nesvobodu a tím i moc karmy nad námi zesilujeme. Pokud se nerozlišíme od těla v sebe si vědomém pozorovateli, pak jakékoliv zabývání se s tělem jen naší nesvobodu posiluje, což platí například i o veškeré „zdravotní józe“ včetně ásan.

5) Konečným a jedině rozhodujícím měřítkem úspěchu nebo neúspěchu mistra ve vedení žáků,  jsou právě žáci sami a nic jiného. Rozhoduje jejich duchovní pokrok i to, kolik se jejich pod vedením mistra prováděním jeho nauky prohlubuje. Nesmí nás mýlit, že odpadlíci jsou všude. Jejich vzorem je Jidáš, ale kolem Ježíše jich byly desítky dalších.

Na tom nemohou vůbec nic změnit nějaké nepříznivá hodnocení, zejména ne od těch, kteří sami nic nedosáhli, ale ani neopodstatněné chvalozpěvy. Kdo chce v tomto smyslu hodnotit, důkazů na našem webu i v mých knihách nalezne víc než dost.

Vše ostatní má stejnou hodnotu jako řeči u piva. To, že se tváří duchovně, není  plus, ale mínus.

Pisatel zřejmě neví vůbec nic o naši praxi, a proto plácá své výmysly o její nekomplexnosti.

Pránájáma zevní i vnitřní, kterou provádíme, pracuje s tělem. Studium, rozlišování, rozpouštění vásan a ovládání mysli zahrnuje mysl. Přímá átmavičára i uvědomování, že jsme sebe si vědomé vědomí, sebe si vědomá existence, zahrnuje to božské v nás. A to vše provádíme v pokoře a v lásce k našemu cíli. Pisatel nás obelhává, když tvrdí, že naše nauka není úplná, že nezahrnuje rozvoj celé naší bytosti.

Právě rozpuštění ega átmavičárou je nevynechatelnou podmínkou spolu s rozpouštěním vásan k podstatnému řešení, tj. k odchodu ze samsáry do nirvány.

6) Takže jsme opět u oblíbené písničky: já kritizovat nesmím J. Pivoluska ano.

Kdy se konečně uplatní přesvědčení, že vyjádření vlastního názoru je plným právem každého jednotlivce, pokud tak činí věcně a slušně?

Jak je vidět totalitní, nedemokratický způsob myšlení, že jakákoliv kritika je nepřípustným zlem, je v nás hluboce zakořeněn. Pravda je přesně opačná. Zlem je potlačování svobody vyjadřování, pokud nešíří zlo.

Na závěr se pisatel prozradil: nejde mu o výměnu názorů, ale o obhajobu tomášovců.

Jeho dopis není ničím jiným než pokusem znehodnotit naši stezku i naše úsilí. Je útokem zla, což dokazuje naprostý nedostatek důkazů i přímé lži o naši stezce. Autor se ve své nauce nadutě povyšuje nejen nad nás, ale i nad Ramanou Mahárišiho a vůbec nepochybuje o tom, že je k tomu oprávněn. Vyjádřit se k pomluvám, lžím, neslušnosti a nenávisti, kterou šíří tomášovci, nepokládá za nutné. Tomášovci jsou prostě nekritizovatelní.

Když mu nevadí jejich sprostota, jaké morální hodnoty on sám vyznává? Toleranci k anonymním útokům, lžím, sprostotě a pomluvám? Přesně toto na sebe prozrazuje.

Velkou obtíží ve všech odvětvích lidských činností jsou samoukové a polovzdělanci neboli „pivní experti“. Přečtou si jednu knížku, nepřemýšlí o přečteném a hned vše ví nejlépe a to i bez jakýchkoliv zkušeností s věcí. Nemají nejmenší pochybnosti o tom, že jsou rovnými s nejlepšími znalci věci. Jejich přesvědčení, že mají ve všem pravdu, je neotřesitelné. Nevyměňují si názory, ale pouze hlásají své pravdy.

Zdůrazňuji: své pravdy. Jim nejde o dobrání se pravdy, ale aby měli pravdu vždy a ve všem. Nevědí a nechtějí vědět, že svoboda vyjadřování není samoúčelná ani absolutní. Každá svoboda s sebou nese i povinnost využívat ji zodpovědně za názory, které pod její ochranou hlásám. Bez této zodpovědnosti dochází nutně k jejímu zneužívání ať vědomému či nevědomému a pak společnosti neprospívá, ale dokonce škodí.

Zodpovědnost spočívá zejména v tom, že se nevyjadřuji k tomu, čemu nerozumím ani k tomu, o čem jsem si neopatřil dostatek ověřených informací. Je také povinností hlásané názory dokazovat. Právě v tom se často hřeší. Obecná tvrzení o čemkoliv, pokud nejsou dokazována, nejsou důkazem a pokud to nejsou obecně známé pravdy, neměla by být vůbec používána. Obracejí se pouze na naši důvěru nebo dokonce city. Obojí však do správně vedeného sporu nepatří.

To, že někdo tuto zodpovědnost necítí a neuznává a šíří nepravdivé nebo nepodložené názory, jej karmické zodpovědnosti naprosto nezbavuje. Dopadne na něho s plnou silou ať si její zákonitost připouští nebo nikoliv. Všimněme si dobře, jak se převzetí této své karmické zodpovědnosti lidé, ovládaní zlem, brání. Odbývají ji, jako pouhé „vyhrožování“. Myslí si, že se na ně zákon karmy nevztahuje; tak mají mysl zastřenou zlem. Právě tato neochota si připustit důsledky našeho nesprávného chování, že za ně sklidíme zaslouženou odplatu, je pro zlo příznačná.

Karma platí i plně o „pohoršování maličkých“. To nejsou zevní, ale vnitřní děti, začátečníci na stezce k Bohu. Kdo je „pohorší“, přesně odradí od spásné nauky, vystavuje se podle Ježíše tak těžkému trestu, že by bylo pro něho lépe, kdyby byl utopen. Nemohl by pak již šířit své zlo, a proto si i připravovat tak velké utrpení.

Útoky proti naší stezce, která je stezkou Ramany Mahárišiho, ale i Ježíše a dalších mistrů, jsou přesně tímto „pohoršováním maličkých“. Jsou vždy vyvolány neovládnutými sklony zla těchto útočníků, což je však vůbec neomlouvá. Každý má plnou zodpovědnost za sebe, zda jim popřeje sluchu nebo nikoliv. Pokud podlehne, přidal se na stranu zla proti Bohu a zlo mu bude i odplatou.

Právě pro toto podléhání našemu vnitřnímu zlu je příčinou, proč je ve světě tolik projeveného zla. Je důsledkem našeho vnitřního přitakání zlu.

Tyto řádky nejsou určeny J. Pivoluskovi. Jemu pro jeho nebetyčnou pýchu být chytřejší než Ramana Maháriši, nepomohou. Jsou určeny právě těm „maličkým“, kteří nejsou ještě sami schopni správně rozlišovat, co je pro ně dobré a co zlé.

Až příliš často podléhají obecným soudům, které nejsou podloženy důkazy. Pokud je jejich autoři neuvádějí – a to si dobře pamatujme – je to z velké většiny proto, že je ani nemají. Šíří to, co se jim zamlouvá a nikoliv pravdu.

Umět správně myslet a rozlišovat a vyznat se v úmyslech – tricích nepoctivých hlasatelů svých pravd, je velmi a velmi důležité. Uvěřit zlu, znamená dostat se do jeho moci a to je vždy jen a jen zlé.

Dříve jsem se často divil, proč tak málo hledajících dosahuje nebo alespoň se trochu prohlubuje. Slovy Ježíše, proč je tolik povolaných a tak málo vyvolených. Právě proto, že trpí neduhy pana Pivolusky. Oni nechtějí Boha, ale chtějí se sami stát Bohem: Nechtějí se očisťovat, usilovat, ale poučovat druhé v přesvědčení, že pravda je jejich.

Toto je jejich dosažení i duchovní konce.