Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Barbora Mieslerová

Ve čtvrtek 14. září ráno byla u nás na meditaci Barunka Mieslerová. Měla něco v Praze, tak využila příležitosti. Po meditaci jsme si hezky povídali. Vyprávěla mi i sen, který nedávno měla o Ježíšově modlitbě a její moci a rozpovídala se i o zkušenostech, které s ní měla. Povídala velmi krásně a z jejího vyprávění byla cítit velká vnitřní upřímnost. Proto jsem jí požádal, aby své vyprávění zapsala a měli tak užitek a povzbuzení z jejích zkušeností i druzí. Zde je.

Milý pane Vacku,

Moc Vás zdravím, a jak jste mě požádal, sepisuji svůj sen. Necítím se v této roli dobře, jelikož vím, že každý dopis se nemine objevení na veřejnosti, ale  přiblížím se ctnosti poslušnosti  a pokusím se to.

Už když jsem četla v roce 1994  knihu „Poutník vypráví o své cestě k Bohu“, tak mě oslovila Ježíšova modlitba, která je v knize ústřední praxí vypravěče, a snažila jsem se ji praktikovat. Je fakt, že už v té době jsem měla přečtené některé knihy, které popisovaly praxi „pozorovatele“ – ať už Jógu pozornosti od Eduarda Tomáše nebo mou milovanou knihu „Kdo jsem Já“  od Ramana Maharišiho s Vašimi poznámkami.  Ale Ježíšova modlitba si mě přitáhla alespoň v té době více, a pamatuji se na ten pocit, kdy opakování kouzelné věty „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi  hříšnými“ bylo něčím samozřejmým a objevujícím se na pozadí každé práce.  V některých obdobích se také modlitba stáhla do srdce a byla modlitbou beze slov. Jen jsem nebyla schopna nějak tyto stavy napasovat na to, co je popisováno třeba v Učebnici atmavičáry  o vyzařování Já.  

Nebudu zde šířeji popisovat kolísání v intenzitě mé praxe, které je více než zjevné a je někde mezi 2 mantinely, kterými jsou jednak úplná zbožnost a potřeba být u Boha a v Bohu   a na druhé straně podlehnutí sklonům mysli, které vedou do těžkého pohlcení světem až po pocit „urvat si z toho, co svět nabízí, dokud tady jsem“. Sypu si popel na hlavu.

Na jaře minulého roku jsem byla řízením osudu nakopnuta znovu k praxi Ježíšovy modlitby, takže se sinusoida příklonu ke světu začala zase obracet k těsnějšímu přilnutí k Bohu. Působnost Ježíšovy modlitby bych jednak popsala ve sféře mysli, tj. po určité době modlitby mi až začne přicházet trýznivá bolest nad vlastními proviněními, až to člověka dostane na kolena a na zem a přitom se slzami nad svými hříchy na pozadí toho je pocit, že se tou trýzní něco uvnitř hodně očišťuje a vlastně milostí obmývá až konečně se dostaví jen klid, se kterým člověk na své bývalé činy nahlíží.  

Teď mi v tomto směru byla hodně blízká Kateřina Sienská se svým popisem, jak její hříchy jsou smývány Kristovou krví.  

Pokud je praxe modlitby pokud možno co nejvíce nepřetržitá, (nezvládám na pozadí třeba povídání a tlachání s kolegyněmi), tak je duše nějak intuitivně chráněna před špatnými kroky a špatnými volbami  a hloupými skutky, jakoby přesně v pravou chvíli se dějí přesně ty správné věci, setkání, i kdyby člověk svým hloupým rozumem   se domníval, že by to chtěl jinak. Stačí se jen modlit a správná cesta vyvstane před očima. Prostě malé dítě v rukou Božích.

Druhá rovina působnosti je tah do nitra bez potřeby vůbec jakákoliv slova vyslovovat, jen s tichým odevzdáním plným lásky, bez nějakého intenzivního „úsilí vůle“, které bylo vždy mou velkou překážkou při meditaci na pozorovatele  a z kterého tak akorát „bolí hlava“.

Není tedy podivu, že Ježíšova modlitba se mi často objevuje také ve snech, snad jako pokračování směřování mysli během dne.

Pán Bůh dal, že zmíněný sen se mi zdál ráno před návštěvou u Vás a vlastně jsem s nikým ráno nemluvila, takže se závoj snu nestačil úplně rozplynout.  Jinak většina snů se mi vykouří z hlavy a  nebo mi z nich zbude hlavě jen interpretace mé mysli a né už původní náboj.

„…..Nějakou mou vlastní neopatrností (nepozorností)  jeden z mých synů byl odvlečen na místo, které zpočátku pro mě bylo neznámé, ale pak jsem k němu došla a byl to původně klášter, který byl zničený nebo zpustošený. Otevřel mi muž, který měl velmi zlé vyzařování, a měla jsem jasný pocit, že mi nebude váhat ublížit a mému synovi, pokud jej u sebe má, také.  Bez přemýšlení v ten moment naskočila Ježíšova modlitba. Dívala jsem se na něj a jen jsem nahlas s klidem a odevzdáním začala „říkat“ Ježíšovu modlitbu:

Pane, Ježíši Kriste, synu Boží, smiluj se nad námi, hříšnými.

Muž mi chtěl ublížit, cítila jsem jeho zlou vůli, ale jen napřáhl ruce, že mě udeří nebo kopne, nemohl udělat pohyb. Boží milostí v té chvíli mi bylo dáno, že jsem nepodléhala žádným vlastním emocím, nenaskočil  tak ani můj hněv, ač oprávněný, ani strach o dítě  ani pocit ohrožení. Jen tato modlitba, která vše nesla a přes jejíž moc tento člověk vůbec nedovedl projít. Nemohl mě ani z toho domu vyhnat, nemohl nic. V domě jsem se pohybovala, nejedla jsem, vůbec s nikým nemluvila a  neodpovídala na otázky, jen jsem nahlas opakovala Ježíšovu modlitbu. Dokonce tam přišli lidé, kterým jsem tohoto muže mohla udat, a žádat, aby dům prohledali a mého syna našli,  ale jen jsem dál byla na vlně Ježíšovy modlitby. Nakonec se dveře jednoho pokoje otevřely a mohla jsem být se svým synem.

Konec snu.    

Tak, úkol splněn, sen se mi snad i s těmi vnitřními pocity podařilo popsat.

Na tomto místě bych chtěla poděkovat Bohu, že mi dal narodit se do podmínek, které umožňují duchovní praxi, a setkat se  s Vámi, který nás vedete a cepujete a směřujete od toho světa dovnitř  až si kolikrát vyčítám, zda si to zasloužím a zda mé ocenění a vděčnost jsou dostatečné. Kéž mi Bůh odpustí ty chvíle, kdy se od něj odkláním a podléhám lidským chybám.

S poděkováním, úctou a láskou

Barbora M.

Význam snu je v prvé řadě vnitřní. Syn = Bářin vnitřní život, zpustošený klášter = stav nitra, zlý muž = ego, sklony nepřátelské Bohu. Opakování Ježíšovy modlitby je duchovní úsilí, které Báru zachránilo a přivedlo ji zpět syna – navrátilo jí její vnitřní život.

Sen má platnost nejen osobní, ale i obecnou. Ukazuje moc, kterou Ježíšova modlitba má, pokud se k ní uchýlíme s důvěrou a láskou k Bohu. Chrání nás před sklony nepřátelskými našemu duchovnímu životu. Poslední platí o každé takové modlitbě a mantře, pokud není opakována pouze mechanicky, ale vychází z našeho srdce. Tyto modlitby nám pomáhají v boji s našimi sklony, které nás odvádějí ze stezky k Bohu. Taková poučení i návod, jak se jim bránit, jsou proto neocenitelné. Zejména proto, že je každý svede, protože jsou jak jednoduché, tak i snadné. Obecné je i poučení o ceně knížek, jako je „Poutník vypráví o své cestě k Bohu“. Podávají nám neocenitelné návody pro náš duchovní život. Současně ukazují i význam těch, kteří takové knihy sepisují i překládají nebo dokonce vydávají vlastním nákladem. Bez nich bychom neměli z čeho čerpat. Bářin případ a zdaleka nejen on, tuto pravdu jasně dokládá.

Uvedené platí například o Karlu Weinfurterovi, bez kterého by byl rozkvět zájmu o mystiku a jógu u nás za prvé republiky nemyslitelný. Čerpali z něho všichni, včetně Drtikola, Minaříka, Járy Kočího, Tomášových, Hejhala a mnoho dalších. Začínal jsem s ním i já.

A přece si moc vděku nevysloužil jak od samé církve, ale ani od mnoha duchoborců, kteří sami se o nic nezasloužili, ale o to víc záviděli a pomlouvali. Škoda, že svou „chytrost“ raději nevyužili k podobnému dílu jako on. Asi proto, že je snazší kydat na druhé hnůj, než poctivě duchovně pracovat.

V dnešní době sdílím podobný osud jako K. Weinfurter. Knižně jsem vydal vlastním nákladem tiskem asi přes 20 překladů děl jako je Poutník. Asi 15 překladů zůstává tiskem nevydáno, ale kolují ve samizdatech nebo xeroxových kopiích. Tyto překlady, jako strojopisné samizdaty, byly po 40 let komunistického teroru, na kterém se podílel i F. Drtikol, jednou z mála vzácných možností, jak se o duchovní praxi vůbec něco dozvědět. Tiskem nic takového nemohlo, až na nesmírně vzácné výjimky, vyjít. Překlady zahrnují oblasti od křesťanství, buddhismu, zenu, jógy až k advaitě. Ti, co nic neumí a nikdy nic pořádného v této oblasti nedokázali, mě za má díla zahrnují pomluvami a dokonce se nestydí mluvit o literárním braku a bulváru. Současně jedním dechem mluví o ušlechtilých komunistech a z jejich obětí dělají viníky. Dokonce se nestydí nám vyčítat, že jsme se nenechali pozavírat. Tak posuzují naši nepřátelé knihy, jako je Poutník, Ribhugíta, díla Ramana Mahárišiho, Jóga Vašišta a další. Co tím vypovídají o sobě, je zřejmé, což platí i o způsobu, jakým tak činí. Staví Tomášovým, za jejichž ochránce se prohlašují, velmi nepěkný pomník.

Ti, kteří se jimi nechávají ovlivnit, prokazují naprostý nedostatek vivéky, rozlišovací schopnosti, která patří do základní výbavy každého hledajícího. Kdo ji nepěstuje, je záhy pro stezku ztracen. Oklame jej jeho vlastní mysl pod vlivem jeho zla a nevědomosti. Ti upřímní jsou odměňováni, jak ukazuje Bářin příklad.