Poutník vypráví o své cestě k Bohu
Poutavé vyprávění ruského pravoslavného poutníka z 19. století o tom, jak hledal nepřetržitou modlitbu Srdce, ke které nás vybízí Nový zákon. Našel ji v opakování Ježíšovy modlitby, která ho nejednou zachránila na jeho cestách. Podivuhodné příběhy a události, se kterými se poutník na své cestě po Rusku setkal, se v jeho vyprávění prolínají s hlubokými poučeními o duchovní cestě k Bohu. Z celé knihy neustále promlouvá přirozená a laskavá moudrost člověka opravdově hledajícího Boha. Pro čtenáře, který hledá individuální, vnitřní stezku k Bohu, je vyprávění dobrou praktickou učebnicí, zejména tehdy, je-li křesťanského založení.
Strhující román je světovým duchovním bestsellerem a vyšel v mnoha vydáních po celém světě. České vydání z roku 1993 bylo záhy beznadějně rozebráno.
Ukázka z knihy
Zpověď, která vede vnitřního člověka k pokoře
Když jsem pečlivě obrátil svůj zrak na sebe a pozoroval trvalý stav svého nitra, ověřil jsem si zkušenost, že nemiluji Boha, nemám lásku pro své bližní, nemám náboženskou víru a jsem pln pýchy a požitkářství. To vše je výsledek podrobného zkoumání mých pocitů a chování.
1. NEMILUJI BOHA
Kdybych miloval Boha, neustále bych na Něho myslel radostným srdcem. Každá myšlenka na Boha by mi poskytovala štěstí a blaženost. Naopak, myslím mnohem častěji a mnohem horlivěji na pozemnské věci a myšlení na Boha je pro mne pracné a suchopárné. Kdybych miloval Boha, pak by rozhovor s Ním v modlitbě byl mou potravou a potěšením a dovedl by mne k nepřerušovanému společenství s Ním. Ale naopak nejen nenacházím v modlitbě potěšení, ale považuji ji dokonce za námahu. Zápasím s nechutí, jsem oslabován leností a raději jsem dychtivě hotov zabývat se jakoukoliv bezvýznamnou maličkostí, jen když to zkracuje modlitbu a odvádí mne od ní. Můj čas prchá nepozorovaně v malicherných činnostech, ale když se zabývám Bohem, když se stavím do Jeho přítomnosti, zdá se každá hodina dlouhá jako rok. Miluje-li někdo druhého, myslí na něho během celého dne nepřetržitě, představuje si ho, pečuje o něho a za žádných okolností jeho milovaný přítel neopouští jeho mysl. Avšak já během dne sotva vyhradím jednu hodinu na hluboké ponoření do meditace o Bohu, na zapálení svého srdce láskou k Němu, zatím co horlivě věnuji třiadvacet hodin dne jako vřelou oběť modlám svých vášní. Dychtím po rozhovoru o lehkovážných věcech a po tom, co snižuje ducha; to mne těší. Ale v úvahách o Bohu jsem vyprahlý, znuděný a líný. I když jsem nechtěně vtažen jinými do duchovního hovoru, snažím se změnit rychle námět na jiný, který se líbí mým žádostem. Jsem neúnavně zvědavý na novinky o občanských záležitostech a politických událostech; horlivě hledám uspokojení pro svou zálibu k poznatkům ve vědě a umění a v cestách k získání věcí, které si přeji vlastnit. Ale studium božích zákonů, znalost Boha a náboženství na mne dělá pramalý dojem a neuspokojuje hlad mé duše. Považuji tyto věci nejen za nepodstatné zaměstnání pro křesťana, ale svým způsobem za jakési vedlejší zájmy, kterými bych se možná mohl zabývat ve svém přebytečném case, ve volných chvílích. Krátce, je-li posuzována boží Láska podle zachovávání Jeho přikázání (Miluješ-li mne, zachovávej má přikázání, říká náš Pán Ježíš Kristus), a já nejen je nezachovávám, ale dokonce se málo o to snažím, pak následuje zcela jistě závěr, že Boha nemiluji. Tak to říká Basil Veliký: „Důkaž, že člověk nemiluje ani Boha, ani Krista je v tom, že nezachovává Jeho přikázání“.
2. NEMILUJI SVÉHO BLIŽNÍHO
Nejen jsem neschopen rozhodnout se, abych položil svůj život za něho (podle Evangelia), ale ani neobětuji pro dobro svého bližního své štěstí, svou pohodu a svůj mír. Kdybych ho miloval jako sebe sama, jak praví Evangelium, jeho neštěstí by mne rmoutilo a jeho štěstí by mne těšilo. Ale naopak, naslouchám podivným, nešťastným historkám o svých bližních a nejsem zarmoucen; zůstávám zcela netečný, nebo – co je horší – nacházím v tom něco jako potěšení. Nesprávné chování ze strany svého bratra nezakrývám láskou, ale rozhlašuji s odsudkem. Jeho blaho, čest a štěstí mne netěší tak jako mé vlastní, ale jako by byly něčím zcela cizím; nejsem jimi potěšen. Dokonce ve mně vzbuzují lstivé pocity závisti nebo opovržení.
3. NEMÁM NÁBOŽENSKOU VÍRU
Nevěřím ani v nesmrtelnost, ani v Evangelium. Kdybych byl pevně přesvědčen a věřil bez pochybností, že za hrobem je věčný život a vyrovnání za činy v tomto životě, neustále bych na to myslel. Samotný ideál nesmrtelnosti by mne udržoval v bázni Boží a počínal bych si v tomto životě jako cizinec, který se připravuje na vstup do své rodné země. Naopak, vůbec nemyslím na věčnost a považuji konec tohoto pozemnského života za hranici své existence. Hnízdí ve mně tajná myšlenka: „Kdo ví, co se stane po smrti?” Řeknu-li, že věřím v nesmrtelnost, pak mluvím jen o své mysli a mé srdce je velmi vzdáleno pevnému přesvědčení. To otevřeně dosvědčuje mé chování a má neustálá péče o uspokojování smyslového života. Kdybych s vírou převzal svým srdcem svaté Evangelium jako Slovo Boží, neustále bych se jím zabýval, studoval bych je, nacházel v něm své potěšení a zaměřoval bych svou pozornost k němu s hlubokou zbožností. Moudrost, milosrdenství, láska jsou v něm ukryty; vedlo by mne to ke štěstí, nalézal bych spokojenost ve studiu Božích Zákonů ve dne a v noci. V nich bych nacházel potravu jako svůj denní chléb a mé srdce by bylo vedeno k zachování zákonů. Nic na zemi by nebylo dosti silné, aby mne od něho odvedlo. Naopak, vždycky, když čtu či slyším Slovo Boží, i když je to jen z nutnosti nebo ze všeobecné lásky ke znalostem, a přistupuji k němu bez napjaté pozornosti, jeví se mi nudné a nezajímavé. Většinou skončím s četbou bez jakéhokoliv zisku a jsem až příliš ochoten přejít na světskou četbu, která mne více těší a kde nacházím nové a zajímavé náměty.
4. JSEM PLN PÝCHY A SMYSLOVÉ SEBELÁSKY
Potvrzují to všechny mé činy. Když v sobě spatřím něco dobrého, přeji si to zveřejnit nabo chlubit se tím před jinými lidmi nebo se sám sobě obdivovat. I když stavím na odiv zevní pokoru, připisuji ji své vlastní síle a považuji se za lepšího než ti druzí, nebo alespoň ne za horšího. Když v sobě poznám chybu, snažím se ji omluvit; zakrývám ji slovy „už jsem takový“ nebo „nemohu za to“. Zlobím se na lidi, kteří se mnou nejednají s úctou a považuji je za neschopné ocenit hodnotu člověka. Chvástám se svými dary, považuji neúspěchy v jakémkoliv podnikání za osobní urážku. Reptám a těší mne neštěstí mých nepřátel. Když usiluji o něco dobrého, děje se tak pro získání chvály nebo pro duchovní požitkářství nebo světskou útěchu. Krátce, neustále ze sebe dělám idol a nepřetržitě mu sloužím, přičemž hledám ve všem smyslovou radost a potravu pro své smyslové vášně a chtivost.
Když to všechno přehlédnu, vidím, že jsem pyšný, nevěrný, nevěřící, bez lásky k Bohu, a chovám nenávist ke svému bližnímu. Co by mohlo být hříšnější? Duchové temna jsou na tom lépe než já. Ačkoliv nemilují Boha, nenávidí člověka a žijí v pýše, přece alespoň věří a chvějí se před Bohem. Ale já? Může být horší odsouzení než to, které mne čeká? Jaký výrok o trestu bude přísnější než ten nad nevšímavým a bláznivým životem, který rozpoznávám sám v sobě?
Z obsahu
- Díl prvý – Poutník se vydává na cestu, aby nalezl nepřetržitou modlitbu
- Díl druhý – Poutník pokračuje ve své cestě po zemi i k Bohu
- Filokalie a její učení
- Stručně o světcích