Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Když čteme některá pojednání o advaitě, snadno nabydeme dojmu, že nejvyšší Skutečnost je výhradně statická, neproměnná, věčný klid, nepohyb. Projev buď vůbec nenastal, nebo je celý jen klam a vědomí je v nejlepším případě pouze jeho nezúčastněným, bezmocným a nezasahujícím pozorovatelem. Projevu se vůbec nezúčastní. Tak to není. Považuji taková tvrzení pouze za rozumové úvahy, které nemají oporu v přímé zkušenosti neboli v duchovní praxi. Také se na nich může podílet euforie, citové povznesení z prožitku, ve kterém vědomí, neprojev, převládá nebo existuje pouze ono, která zkresluje skutečnost takovou, jaká je. Ramana Maháriši často úvahy o neexistenci projevu či jeho ilusornosti uvádí na pravou míru, když říká, že projev existuje, ale není objektivní, na vědomí nezávislou realitou, ale je pohybem, činností nejvyšší Skutečnosti samé.

Jiří Vacek

Vědomí není jen nezúčastněným pozorovatelem všeho, co má tvar neboli veškerého projevu. Ono projev, svět a jeho bytosti přímo vytváří svou tvořivou mocí. Ta svět tvoří, udržuje v existenci, ovlivňuje jeho stav a také jej opět rozpouští a stahuje zpět do neprojevu. Celá stezka i sama átmavičára je i prací s touto oživující a posilující mocí vědomí, která je vedena jeho pozorností. Vždy platí: Moc vědomí působí tam, kam ji svou pozorností vedeme.

Jiří Vacek

Přesně vzato opravdu není oč usilovat, protože jsme opravdu TO – vědomí Já jsem. Jelikož jsme na Sebe zapomněli, musíme se na Sebe rozpomenout a právě to je zcela nezbytné velké a těžké úsilí. Proč je tomu tak? Protože jsme nejen na Sebe zapomněli, ale navíc jsme se silně ztotožnili s tím, co nejsme a vytvořili obrovské množství sil, které nám v rozpomenutí na sebe brání a drží v nevědomosti, nesvobodě a utrpení. Není oč usilovat, protože jsme To, je nebezpečná polopravda a proto i pololež. Nevědomé ego se jí radostně chopí a usoudí, že je TO a je pro další stezku ztraceno