Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

V praxi často omezujeme samovolně pozorovatele pouze na to, co v nás vidí. To není správné, protože pozorovatel je vědomí, které nejen vidí, ale i slyší, obecně vnímá, ale ani tím není vyčerpán. Je tím, co si uvědomuje naše myšlenky, city a dokonce i prázdno, když svět, tělo i veškeré duševní činnosti zmizí. Navíc jeho základem je vědomí sebe: jsem sebe si vědomé vědomí, které ví a poznává, že není nic předmětného, co si uvědomuje. Soustředění na pouhého vidoucího pozorovatele s sebou nese ještě další nebezpečí. To, co vidíme, je před námi a mimo nás, mimo naše tělo. Přílišné soustředění na vidění nás proto vytahuje ze sebe do viděného světa. Slyšené naproti tomu se nachází v nás, v naší hlavě. Soustředění na slyšené vede pozornost do hlavy a nikoliv mimo nás. Je blíže našemu nitru. Proto soustředění na vnitřní zvuk je velmi účinnou praxí.

Jiří Vacek

Pokud je naše chápání Boha omezené, stává se, že se soustředíme pouze na jednu jeho část – například lásku, vědomí a podobně. Pak jeho další části neuznáváme jako například tvořivou moc a inteligenci. Také ve své omezenosti jeho části, principy, které jej tvoří, vidíme jako protikladné až nesmiřitelné jako je tomu s projevem a neprojevem, Bohem trestajícím i milosrdným a podobně. Čím méně jsme Boha svou praxí poznali a čím omezenější naše praxe je, tím omezenější a nevědomější naše názory o Bohu jsou. Vždy platí, že Boha nelze myslí a rozumem poznat a pochopit. Je možné pouze se snažit rozumem pochopit naši zkušenost Boha. I zde však leží nebezpečí: zaměníme svou zkušenost za absolutní, vyčerpávající a jedině pravou. Tento předpoklad je však naprosto neoprávněný a nesprávný.

Jiří Vacek

Když nejsme právě teď v pozorovateli, který si je vědom, že je vědomí a nikoliv to, co pozoruje, jsme v egu. Po Maharišiovsku: kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru, lépe egovičáru. Posiluje své ego neboli nevědomost, nesvobodu a v důsledku toho i utrpení. V pozorovateli, v átmavičáře je svoboda. V lokavičáře je nesvoboda: naše tělo a mysl, jejich pocity, činnosti a myšlenky prožíváme jako sebe a proto nás plně ovládají a není nám pomoci, protože se s nimi ztotožňujeme a to je právě ego a jeho nesvoboda. Proto není větší zlo než ego a je jen na nás, zda si jej chceme pěstovat a sloužit mu věrně, dokud nás nezničí nebo je rozpustit átmavičárou a osvobodit se. Svoboda pozorovatele je svobodou našeho pravého Já, které je ryzí vědomí samo o sobě. Pokud je s ničím neztotožněné, je i v tomto smyslu svobodné.

Jiří Vacek

Vnitřní pránájáma je výborná jako nedílná součást naší stezky. Uvolňuje negativní energie, což je dobře. Co není dobře je, že mnozí nával uvolněných energií nepřátelských světlu nepostřehnou, protože nebdí a nerozlišují. Pak pod jejich vlivem se dokonce obracejí zevně a vidí veškeré zlo ve svém okolí. Nechápou, že jde o jejich vlastní síly zla, které v sobě probudili a které se pro jejich špatný postup, který je v rozporu s naší naukou, jich zmocnily. Jsou přesvědčeni, pod vlivem těchto neovládnutých sil zla, že zlo je v druhých a proto na ně i slovně útočí. Rozumové přesvědčování v těchto případech nezabírá, protože se nejedná o záležitost rozumu, ale o skutečnou moc sil zla, kterým jsme dovolili, aby se nás zmocnily. Takové situace jsou velmi osobně vyhrocené a reagovat na ně rovněž zevně situaci nejen neřeší, ale vždy jen zhorší. Zlo naráží na odpor, což je dráždí. Rozum je doslova zastřen závojem sil zla, a proto není schopen nic rozumného pochopit, tím méně přijmout. Pokud se necháme strhnout zlem, které se na nás vylévá, a odpovíme, ač spravedlivě, stejně, hrozí velké až nenapravitelné zhoršení vzájemných vztahů. Přesto řešení existuje a je ryze duchovní. Uchýlíme se s pozorovatelem nad hlavu a ze všech sil se tam držíme a citově vůbec nereagujeme.