O pravé svobodě
Jiří Vacek
Když nejsme právě teď v pozorovateli, který si je vědom, že je vědomí a nikoliv to, co pozoruje, jsme v egu. Po Maharišiovsku: kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru, lépe egovičáru. Posiluje své ego neboli nevědomost, nesvobodu a v důsledku toho i utrpení.
V pozorovateli, v átmavičáře je svoboda. V lokavičáře je nesvoboda: naše tělo a mysl, jejich pocity, činnosti a myšlenky prožíváme jako sebe a proto nás plně ovládají a není nám pomoci, protože se s nimi ztotožňujeme a to je právě ego a jeho nesvoboda. Proto není větší zlo než ego a je jen na nás, zda si jej chceme pěstovat a sloužit mu věrně, dokud nás nezničí nebo je rozpustit átmavičárou a osvobodit se.
Svoboda pozorovatele je svobodou našeho pravého Já, které je ryzí vědomí samo o sobě. Pokud je s ničím neztotožněné, je i v tomto smyslu svobodné.
To rozhodně neznamená, že v tomto stavu poznání Sebe si můžeme dovolit vše, že jsme mimo moc zákonů, které vládnou světu i nám, naší osobnosti. To, co si nesmíme dovolit, je na prvém místě nedbalost, ve které se znovu počneme ztotožňovat s ne-já. V tom okamžiku, kdy se tak stane, končí i naše svoboda.
Vždy jsme i pod vlivem zákonů pozornosti moci vědomí i příčiny a následku. Ty určují následky našich rozhodnutí.
I sama svoboda našeho rozhodování je omezená okolnostmi neboli naším osudem, karmou, jako výsledkem námi vytvořených příčin i rozsahem našeho poznání. Z tohoto pohledu jsou představy typu: „Jsem-li v pozorovateli, mohu si dovolit vše“, hrozným omyle. Hrozným ve svých následcích.
Postoj, vědomí pozorovatele, je nástrojem, kterým se osvobozujeme z moci ega – z totožnosti s tělem a s myslí a rozhodně jeho cílem není dělat si „svobodně“ co chci a bez následků. Také takovou svobodu nezajišťuje ani ji zajistit nemůže.
Naše činy – tělesné i duševní – „platí“ vždy neboli vždy nesou následky. Přínos pozorovatele je v osvobození našeho pravého Já z nevědomého pohlcení v těle a ve výtvorech mysli a z jejich moci nad námi a nikoliv zrušení působnosti zákonů, které celému projevu vládnou a to od bytostí božských až po zjevy pekelné.
Stažení vědomí ze světa a rozlišení se od těla a mysli nám umožňuje jejich ovládání a správnou činnost, ale rozhodně nikoliv únik před následky jejich činností.
Nemůžeme si proto v pozorovateli dělat co chceme, cokoliv nás napadne, ale právě naopak musíme pečlivě zvažovat svá rozhodování, aby činy – a to jsou i myšlenky a hlavně přivrácení pozornosti samotného vědomí – které pod jejich vlivem děláme, nás ve svých následcích osvobozovaly a nikoliv znesvobodňovaly.
Každé rozhodnutí o tom, čemu věnujeme pozornost vědomí a tím i jeho moc a co učiníme nebo i neučiníme tělem a myslí, musí být proto pečlivě zvažováno z pohledu, jaké následky přinese. Jinak nemáme naději na vysvobození.
Pozorovatel přispívá k naší svobodě jen tehdy, je-li takto využíván. Bez správného rozhodování na základě vytrvalého rozlišování a následného řízení moci pozornosti a činností nelze osvobození nejen očekávat, ale výhradně pravý opak.
Všechna tvrzení o tom, že nepřipoutaná činnost v pozorovateli nenese následky, jsou nebezpečným klamem. Nepřipoutaná činnost nevytváří pouto k našim činnostem, ale následky nese vždy.
Ať si sáhnu na rozpálená kamna vědomě nebo nevědomě, záměrně nebo z nevědomosti, z připoutanosti nebo bez ní, výsledek je vždy týž: popálená ruka. Nic jiného není možné.
Proto také rada Mahárišiho: Zasahujte do záležitostí světa nejméně, jak jen je možné“, je velmi dobrá. Chrání nás před „popálením“. Každý zásah do dění světa je příčinou, která vždy nese následky.
Je jen na nás, jaké.