Omyly v praxi pozorovatele
Jiří Vacek
V praxi často omezujeme samovolně pozorovatele pouze na to, co v nás vidí. To není správné, protože pozorovatel je vědomí, které nejen vidí, ale i slyší, obecně vnímá, ale ani tím není vyčerpán. Je tím, co si uvědomuje naše myšlenky, city a dokonce i prázdno, když svět, tělo i veškeré duševní činnosti zmizí.
Navíc jeho základem je vědomí sebe: jsem sebe si vědomé vědomí, které ví a poznává, že není nic předmětného, co si uvědomuje.
Soustředění na pouhého vidoucího pozorovatele s sebou nese ještě další nebezpečí. To, co vidíme, je před námi a mimo nás, mimo naše tělo. Přílišné soustředění na vidění nás proto vytahuje ze sebe do viděného světa.
Slyšené naproti tomu se nachází v nás, v naší hlavě. Soustředění na slyšené vede pozornost do hlavy a nikoliv mimo nás. Je blíže našemu nitru. Proto soustředění na vnitřní zvuk je velmi účinnou praxí.
Uvědomit si tyto rozdíly mezi viděním a slyšením je důležité. Jejich existenci si můžeme uvědomit, když se střídavě soustředíme na to, abychom dobře viděli a pak na to, abychom dobře slyšeli. Rozdíl v zaměření pozornosti je významný.
„Sluchový pozorovatel“ je důležitý i pro bdění v činnosti. Mnoho hledajících ztrácí vědomí pozorovatele, jakmile promluví. Svůj podíl na této ztrátě má i nesprávné omezování pozorovatele na zrak. Proto je důležité znát rozdíl mezi pozorností, věnovanou viděnému i slyšenému.
Uvědomovat si pomocí pozorovatele je nezbytné i činnosti mysli, což rovněž vede pozornost do nitra.