Přivlastňování si Boha
Jiří Vacek
Potíž s Bohem je v tom, že je nedílným celkem, jednotou mimo čas a prostor a mimo dosah smyslů.
Pokud o něm chceme říci něco smysluplného, nemáme jiný způsob než jej popisovat z určitého úhlu pohledu nebo mluvit o nějaké jeho části. Pak samozřejmě nemluvíme o Bohu, ale pouze o dílčím pohledu na Boha nebo o jeho jedné části a proto nám Bůh jako celek uniká.
To je nebezpečí výroků typu: Bůh je láska, Bůh je vědomí, Bůh je milosrdný, Bůh je síla a podobných. Bůh je láska, ale není pouze láska. Bůh je vědomí, ale není pouze vědomí, Bůh je síla, ale není pouze síla a podobně.
Bůh je i to, co neznáme a o čem nemáme ani tušení a navíc: je jen jeden, je jedním svébytným celkem, není pouze svými částmi, ale mnohem víc.
Pokud je naše chápání Boha omezené, stává se, že se soustředíme pouze na jednu jeho část – například lásku, vědomí a podobně. Pak jeho další části neuznáváme jako například tvořivou moc a inteligenci. Také ve své omezenosti jeho části, principy, které jej tvoří, vidíme jako protikladné až nesmiřitelné jako je tomu s projevem a neprojevem, Bohem trestajícím i milosrdným a podobně.
Čím méně jsme Boha svou praxí poznali a čím omezenější naše praxe je, tím omezenější a nevědomější naše názory o Bohu jsou.
Vždy platí, že Boha nelze myslí a rozumem poznat a pochopit. Je možné pouze se snažit rozumem pochopit naši zkušenost Boha. I zde však leží nebezpečí: zaměníme svou zkušenost za absolutní, vyčerpávající a jedině pravou. Tento předpoklad je však naprosto neoprávněný a nesprávný.
Celého Boha plně zná jen Bůh sám a nikdo jiný. Vždy platí, že každý poznává Boha v té podobě, jako ten princip, na který se ve své praxi zaměřil. Kdo chápe a uctívá Boha osobního, dosahuje jej jako osobu. To vůbec neznamená, že je osobou, ale že se nechává takto poznat. Chyba je, když se takto dosažený Bůh chápe jako jediný a výjimečný, což platí ale i pro realizátory Boha jako vědomí.
Když čtu nejrůznější autoritářské úvahy o Bohu, myslím si, že takoví lidé znají Boha lépe, než on se zná sám. Vědí naprosto přesně, co Bůh může, co nemůže, co si myslí a podobně.
Místo, aby se Bohu odevzdávali a nechávali v sobě působit boží vůli, tak se snaží Boha uchopit a využít ve svůj prospěch. Jedním z nejhorších těchto provinění proti Bohu jsou nejrůznější představy vlastní vyvolenosti Bohem. Pak se snadno celé velké skupiny lidí dopouštějí i těch nejhorších zločinů ve jménu jediného pravého – rozuměj toho našeho Boha.
Jako by bylo možné Boha vlastnit a používat jej jako záminku pro dosahování našich osobních a často velmi sobeckých a zlých cílů a přání.
Proto bychom se měli ze všech sil snažit o poznání Boha takového, jaký on sám je a to v jeho všech mohutnostech, projevech a podobách a rozhodně si jej nepřivlastňovat a neubližovat v jeho jméně druhým.