Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Padesátá a šedesátá léta byla u nás léty komunistického teroru, který je srovnatelný s hrůzovládou nacistů u nás.

Na Jáchymovsku vzniklo hned několik koncentráků v doslovném smyslu slova. Zde lidský život neměl skutečně žádnou cenu. Cílem bylo povraždit co nejvíc odpůrců komunistů.

StB podle pokynů vedení komunistické strany nejen vyhledávala odpůrce režimu, ale ona je přímo vytvářela pomocí falešných obvinění. Zatčené pak mlátili a mučili tak dlouho, dokud se k těmto vymyšleným obviněním raději nepřiznali.

Mučení však pokračovalo i ve vězení dál s cílem zlikvidovat nesnesitelným utrpením ať již jen údajné nebo skutečné odpůrce komunistů. Takovému zacházení bylo vystaveno několik set tisíc lidí. Nebylo naprosto něčím výjimečným, ale běžnou praxí.

Jeden takový případ z mnohých otiskly Lidové noviny 29. 10. 2010 s titulem „Příběhy bezpráví". Vypráví je sama takto postižená, paní Ludmila Šeflová.

Její otec byl násilím nucen neustálými výslechy StB, které trvaly celé noci, ke vstupu do družstva.

Cílem komunistického mučení nebyl jen otec, ale jak bylo odporným zvykem komunistů, celá rodina. Tuto zvrhlost StB převzala od gestapa. Její bratr byl odveden „na vojnu k pétépákům". Pobyl u nich, což byly vlastně otrocké nucené práce, čtyři a půl roku. Za tu dobu nesměl útvar opustit ani jednou. Žádná propustka, natož dovolená. Prakticky byl takto uvězněn bez soudu podle komunistické zvůle jako mnoho tisíc dalších pétépáků. Říkalo se tomu „socialistická převýchova". Nedejme se mýlit knihou „Černí baroni". Nebyla to legrace, ale novodobé galeje. Co následovalo, když její otec stále odmítal vstoupit do družstva, líčí v uvedeném článku sama paní. Cituji.

Ludmila Šeflová (1934)

Narodila se v Lipinách u Dobříše na statku, na němž její rod hospodařil čtyři sta let. Byla zatčena i se svým otcem v roce 1955 a odsouzena na deset let za údajnou velezradu.

Když se v roce 1960 vrátila, bylo jí dvacet šest let a měla za sebou těžké zranění páteře. Za největší zlo, které jí komunistický systém způsobil, považuje úplný rozvrat rodiny a ztrátu přátelství.

Tušili jste, že vás zatknou? Čekali jste něco podobného?

Bylo to zvláštní bezvládí. Tatínek vždycky říkal, že nás asi vystěhují. Přinesl z národního výboru seznam sedláků k vystěhování - a postupně to tak šlo, jeden za druhým. Noví lidé ve vedení obce v Nečíně chtěli hospodařit, chtěli družstvo, ale neměli žádnou půdu. Takže bylo třeba lidem půdu zabrat, musela se zkrátka ukrást. Ale to jsem si já vůbec nedovedla představit, že nás vystěhují. To si mladý člověk nemohl uvědomit, že o nás rozhodují cizí. Říkala jsem: vždyť na to nemají právo!

Nakonec se ale právem nenechali příliš svazovat...

Tatínka zatkli 20. června 1955 a mě o čtyři dny později. Všechno bylo vykonstruované, už když nás odváželi, věděli, kolik dostaneme roků. Tu noc jsme byli obstoupení ve třech kruzích, bylo tam na tři sta vojáků. Pro tatínka přijelo deset tatraplánů, hned mu dali železa na ruce, na krk železný obojek, na nohy okovy a odvedli ho. Nás zavřeli každého zvlášť a vyslýchali tři dny. Dobytek řval, koně, prasata - nemohli jsme je ani nakrmit. Když mě zatýkali, nesměla jsem dát ani mamince sbohem. Volala jsem: maminko, to se vysvětlí, my se vrátíme i s tatínkem! A skutečně jsem si to myslela. Vždyť proti mně nic neměli, v ten moment jsem si tím byla stoprocentně jistá. Nic jsme neměli na svědomí.

Co se dělo, když vás odvezli?

Nejdřív mě vezli do Bartolomějské. Byla jsem jen v šortkách, v podprsence. To mi strhli, vytrhli mi náušnice, hodili do kouta a stála jsem tam nahá. Já bych se v životě před nikým nesvlékla. Ostříhali nás, dole oholili, svítili do nosu, do uší, do konečníků, všude. To bylo něco tak ponižujícího, že na to do smrti nezapomenu. Pak nám dali oblečení - ruské kazaky z kopřiv, žádné prádlo nesmělo být. Kalhoty byly ohromně velké, uvázaly jsme si je na uzel, na nohou jsme měly hadrové pantofle.

Jak jste vězení snášela?

Den byl jako rok, rok byl jako věčnost. Hodiny se vlekly - ve dne v noci se svítilo. Jakmile jsme se při spánku pohnuly, šlo se hned k výslechu. Takže se vůbec nespalo. Na celách nebylo co pít, pily jsme vodu ze záchodu mezi šlapkami. Když nás nahé vedli vykoupat, poznala jsem tam svého souseda. Smáli se nám. Byly tam ženy, které měly i 150 kg, když je zatkli. A teď byly tak hubené, že kůže visela skoro až ke kotníkům, a tihle mladí syčáci se smáli. Na umytí bylo jen pět minut i s hlavou. Jak v koncentráku.

Můžete popsat, jaké jste zažila výslechy?

U výslechu si o nás zhasínali cigarety, kamkoliv, všechno dovoleno. My byly číslo, jinak nic. Ten nejhroznější okamžik nezapomenu: posadili mě do rohu. Vzali mě za vlasy, hlavou mi třískali do zdi, až stříkala krev kolem dokola, a já jsem to pak musela slízat. Prý: Ty svině, ty nám tu děláš takový nepořádek, a my jsme na tebe takoví hodní. Mlátili nás přes chodidla. Těch facek, těch kopanců, to bylo bezpočet! Ale fyzické násilí se dá ještě vydržet, psychicky to bylo horší.

Snažili se vás zlomit k podepsání spolupráce?

Nechtěla jsem jim spolupráci podepsat, tak mě svázali do kozelce, ruce a nohy k sobě, jako mičudu mě hodili za dveře. Stála jsem si ale pořád na svém, že nepodepíšu, že nechci, aby lidi po mně plivali, že se chci vrátit čistá. Člověku můžou všechno vzít, ale je hrozné zatížit svědomí. To si nikým zašpinit nenechám. Tak mě dali do temnice. Pak přišli s tím, že se maminka kvůli nám oběsila a že ji máme s tátou na svědomí. Když podepíšu, vezmou mě na pohřeb. Uvěřila jsem tomu, ale nepodepsala jsem. A pak maminku za nějakou dobu přivezli na návštěvu. Byl to šok. Nevěděla jsem - je to přízrak, nebo pravda, nebo vstala z mrtvých. V ten moment jsem ztratila řeč.

Co vám pomohlo všechen ten nátlak přestát?

Mě držela víra. Táta byl vlastenec, to jsem mu nemohla udělat, ani dědečkovi. To byli tak vzácní lidé. Když mi bylo deset, tatínek řekl: Děti, nebudou žádné zákazy. Musíte se ale chovat tak, abyste se sami před sebou nemuseli stydět a my se nemuseli stydět za vás. A to stačilo pro celý život. Chtěla jsem, aby na mě táta byl pyšný.

Jak skončil soud?

Táta dostal jako vedoucí skupiny třináct let, mně dali deset. Pak mě odvezli na Slovensko k maďarským hranicím. Bylo to patnáct statků dohromady, ohromné dálavy. Všude jen stohektarové lány, kolem akáty, šílené horko. Ráno ve čtyři hodiny nás vzbudili, rozváželi kravskými vagony na pole a za tmy jsme se vraceli. K jídlu byla jen čtvrtka chleba a deset deka marmelády a půllitrový plecháček vody na celý den pro pět lidí. Žízeň byla strašná. Když pršelo, teklo nám bláto do holínek, v létě bylo 45 ºC, měli jsme spálenou kůži, puchýře na pažích.

Během práce na statku jste prodělala vážný úraz.

Měli jsme už v papírech z národního výboru napsáno zločinec první kategorie, návrat nežádoucí. A tak se k nám chovali. Tenkrát jsme zrovna pracovali v kolně, vysoko nahoře. Udělalo se mi špatně, ptala jsem se dozorkyně, jestli by mi mohla dát odchod. Nevím, jak mě pochopila. Ale seběhlo se to rychle: strčila do mě, vzala flintu, začala po mně střílet, ale to už jsme letěla dolů z té šílené výšky a spadla jsem dole na beton. Byla jsem pak na vozíku, proto mě vzali zpátky, do Pardubic.

Propustili vás díky amnestii v roce 1960. Jaký byl návrat?

Při propuštění jsme museli podepsat, že neřekneme, co s námi dělali ve vězení, pod hrozbou dalšího trestu. Po návratu jsem neměla kam jít, domov nebyl, tam už bydleli cizí lidi. Měla jsem určeno, že musím do Příbrami, kde bydlel bratr. Během cesty jsem se cítila hrozně, nevěděla jsem, co se mnou bude. Všude svítí světla, všude bydlí lidé, a já nemám kam jít. Konec výňatku.

Uvedený případ nebyl v té době ničím výjimečným. Takto bylo postiženo několik set tisíc lidí. Všichni o těchto zločinech věděli, včetně komunistů. Ti je omlouvali: „když se kácí les, létají třísky". Věděl o nich i Fráňa Drtikol, ale jak píše v jednom ze svých dopisů, „považoval je jen za trochu bláta na šatech komunistů, které se snadno smyje". Mučení statisíců lidí jako paní Šteflová bylo pro Drtikola jen trocha lehce smytelného bláta. Vůbec jej nevyvádělo z klidu.

On sám zatím využíval protekce své strany, aby získal osobní prospěch z členství ve Svazu výtvarných umělců, samozřejmě pouze komunistických. Ty nekomunistické již dříve komunisté vyházeli. Členství mu zajišťovalo peněžitý přínos a určuje úřední postavení stranou schváleného umělce. Proto jeho pověstný životopis, kde se vyznává ze svého komunistického přesvědčení a hází špínu na nekomunisty. Tento zločinný komunistický režim Drtikol přímo pomáhal nastolit, jak hrdě uvádí ve svém životopise. Přímo pomáhal svrhnout demokratickou vládu. Neříkejme, že jeho osobní účast byla malá. Takových nadšenců jako on bylo několik set tisíc a hlavně byli dokonale organizováni, což bylo rozhodující. Proto přemohli nic netušící demokratickou většinu národa. Samozřejmě za Stalinovy podpory, kterýprezidentovi Benešovi již tenkrát pohrozil zásahem sovětských tanků.

Drtikolův charakter, obraz toho, čím skutečně byl, doplňuje fakt, že až do své smrti svoje názory nezměnil. V té době prohlédlo již mnoho dříve zapálených komunistů. On ne! Skutečnost, že komunistická vláda nejen nepřinesla lidem slibovaný blahobyt, ale bídu, měnovou reformu, nouzi, popravy a mučení nevinných, byla každému rozumnému a slušnému člověku zřejmá. Jen buddhistovi, který má být hlasatelem, zastáncem nenásilí a soucitu, nikoliv.

Jak je to možné? Protože pravý buddhismus nepraktikoval. Jeho činy, vyjadřování a chování jsou toho důkazem. Pouhé řečnění z nikoho buddhistu neudělá, tím spíš, když si myslí jako Drtikol, že marxismus je vlastně buddhismus.

Jeho mysl byla natolik zastřena zlem - dost možná, že „svatou proletářskou nenávistí", že viděl, jak je pro zlo běžné, vše obráceně a zvráceně: dobro jako zlo a zlo jako dobro.

Své neinteligentní pomahače sami komunisté označovali jako „užitečné hlupáky". U Drtikola zřejmě šlo o něco ještě horšího. Jeho zlehčující výroky o zlu, které komunisté působí, říká o něm: „je to jen trochu bláta, které se snadno smyje" - odhalují nejen hloubku zla, kterému propadl, ale i cynismus s jakým pohlíží na utrpení tisíců nevinných, jako je paní Šeflová. Byla pro něj jen trochou bláta na jeho šatech, které se snadno umyje. Kde zůstalo jeho buddhistické soucítění? Může takto myslet a hlavně cítit ušlechtilý buddhista? Nazývat to, čím prošla „trochou bláta na šatech komunistů", to je opravdu jen pro dobrý žaludek. Slušným lidem je z toho na zvracení.

Vrána k vráně sedá, zlý zlého si hledá. Každý duchovní začátečník dobře ví, jak důležitá je duchovní společnost. Drtikol satsang hledal uprostřed zločinců, nenávistníků, lidí, kteří nejen nevěří v Boha, ale přímo pronásledují a ničí ty, kteří v Boha věří. Zařadil se mezi ně dobrovolně a s nadšením. Co Drtikol u komunistů hledal? Zřejmě souznění duší. Bylo mu v této společnosti dobře. Zvolil si ji dobrovolně a rád, jak sám píše. Co jiného potřebujeme ještě vědět, abychom si o Drtikolovi učinili správný úsudek?

Rámakrišna říká, že se máme vyhýbat i vlastním příbuzným, jsou-li světští, jako jedovatým hadům. Ví dobře, o čem mluví: Velmi snadno, zejména začátečníky, neblaze zatíží svými světskými sklony, což jsou, jak je nezbytné říkat znovu a znovu, skutečné a mocné síly, nepřátelské stezce a Bohu.

Pravověrný komunista nejen v Boha nevěří, ale je všemu duchovnímu nepřátelský.

Pravověrný komunista není přítelem, ale odpůrcem demokracie, který se snaží získat absolutní moc, se kterou, když se jí zneužitím demokracie zmocní, pak ničí a vraždí ty, kteří mají jiné názory.

Co může být výmluvnější, že přesně tyto lidi si Drtikol zvolil za své přátele, za svou společnost a za své spolubojovníky a celé dlouhé hodiny s nimi vysedával a nasával jejich zlo: nenávist, závist, zločinné plány na zničení tisíců lidí, a do smrti nedokázal svoje naprosté duchovní selhání pochopit.

Podrobně jsem Drtikolův případ rozebral v mé knize „Jak si uvědomit své Já". Otiskuji v ní i vlastním rukopisem psaný Drtikolův životopis, který přiložil ke své žádosti o členství v komunistickém svazu umělců. Jeho znění obdivovatelé Drtikola před veřejností zatajují, protože je nezvratným důkazem toho, co Drtikol je. Komunista z přesvědčení až do své smrti.

Doporučuji členům, aby si knihu a hlavně Drtikolův životopis sami přečetli. Kdo je jen trochu vnímavý, postřehne, jak je pln nenávisti k demokratické části národa.

Aby si každý udělal vlastní úsudek v mém působení, ať si každý přečte má díla o józe a mystice. Tomášovci se usilovně snaží vyvolat dojem, že nepíši nic jiného než paměti „Jak jsem hledal Boha" a utajit tak před čtenáři další, zásadní díla o praxi jógy a mystiky, aby mohli snadněji lhát o působení mé a naší školy Mahárišiho átmavičáry.

V tomto ovzduší komunistického nelítostného teroru jsem zažil a začal i vydávat své strojopisné samizdaty. Věděl jsem dobře, co mne ale i mé spolupracovníky v případě dopadení čeká. Několik let vězení, jaké prožila paní Šeflová a tisíce dalších. Proto jsem samozřejmě své samizdaty nepodepisoval, abych neohrozil sebe, svou rodinu a své opisovače a uchránil všechny od mučení, jaké prodělala paní Šeflová.

Jen komunistická Paříkova duše to může označovat za zbabělost.

Představit si, jaké poměry v této době vládly, je pro později narozené téměř nemožné. K vyhození z vysoké školy stačila slova komunistického studenta. Odvolání neexistovalo. Mluvím o tom, čeho jsem byl přímo svědkem.

Můj učitel pan Šimandl si odseděl rok jen za provozování astrologie. Skupina pí Heranové za rozmnožování duchovní literatury šla do vězení na několik let.

Mému bratranci V. Holému komunistický akční výbor v Podolí nakázal, ať svou buddhistickou literaturu jim odevzdá. Víckrát ji neviděl. Takových případů komunistické zvůle bylo tisíce.

Z obchodů, ale i z knihoven vše duchovní zmizelo. Buď bylo rovnou zničeno, nebo staženo do skladů se zákazem jakýchkoliv výpůjček. Duchovní literatura zasílaná poštou ze zahraničí nebyla doručována, ale rovnou ničena. Ti, co se vraceli z ciziny, byli prohlíženi a vše duchovní bylo jim ihned zabaveno. Jakékoliv vydávání a rozšiřování duchovní literatury bylo považováno za ideologickou diversi a za protistátní činnost namířenou proti marx-leninismu, který byl ze zákona státní a jedinou dovolenou filosofií. Z platnosti tohoto komunistického zákona soudy odvozovaly nezákonnost a trestní postih všech názorů, které nebyly marxistické.

Rozšiřování duchovní literatury v očích komunistů nebyl nějaký malý zanedbatelný přestupek, ale bylo považováno přímo za podvracení komunistického zřízení a trestalo se mnoha lety vězení.

Komunisté tento teror, který rozpoutali, dnes ze všech sil zatajují, zlehčují a své protivníky pomlouvají jako M. Pařík.

Ty, kteří riskovali vězení za své překlady a strojopisy, Pařík pomlouvá za to, že se odvážili v této době komunistům vzdorovat a vydávali duchovní literaturu v samizdatech.

V této snaze nám nestydatě Pařík a komunisté znovu a znovu podstrkují lež ve „svobodných" volbách, ve kterých dostávali komunisté 99,99 % všech hlasů. Lžou, že jsme volili komunisty dobrovolně. Tyto volby nejen o ničem nerozhodovaly, ale ani nebyly svobodné. Za plentu se nikdo neodvážil jít, protože ti darebáci ve volební komisi hned poznali, že neměli jeho jméno a tak se dostal na seznam podezřelých a nepřátel režimu. Když pak se o něm rozhodovalo, něco žádal - byt, studium vlastní či dětí, výjezd do zahraničí, lepší zaměstnání atd., tak mu to v tajném posudku zatrhli.

To Pařík dobře ví a přece stále a neúnavně rozšiřuje lež o tom, jak jsme dobrovolně - Drtikol, Tomášovi, on, volili komunisty. On pravděpodobně ano a z přesvědčení. Následoval svůj vzor, ušlechtilého Drtikola.

Nikdo jiný než pravý komunista z přesvědčení nemůže nám vnucovat jako morální vzor kovaného soudruha Drtikola a současně házet špínu na ty, kteří se nepodvolili komunistickému teroru, který Drtikol z přesvědčení pomáhal nastolit a až do smrti podporoval.

On, Drtikol, buddhista, podporoval komunisty v době, kdy čínští komunisté násilím obsadili buddhistický Tibet a buddhismus likvidovali tak, že jeho kláštery rozstřílely děly včetně v nich žijících mnichů. Skutečně ušlechtilý vzor buddhisty. Zřejmě si tak představoval, jak nastolit novou, spravedlivou společnost. Nikoliv buddhistickou, ale komunistickou, ve které Buddha ani dharma nemají místo, ale pouze Marx, Stalin a Lenin.

Komunismus je zlo a proti zlu je nutné neustále bojovat, odhalovat jeho lži i jejich nositele. Poznáme je podle toho, co dělají a nikoliv, jak se přetvařují. Panu Paříkovi i ta přetvářka moc nejde. Jeho nenávist k nekomunistům a obdiv ke komunistům nelze přehlédnout. Kdo chce znát pravdu, jak se nekomunistům v těch letech žilo pod vládou vtělené ušlechtilosti, jako byl Drtikol a spol, ať začne číst paměti „Jak jsem hledal Boha". Své kolektivní viny se komunisté nemohou zprostit, protože si sami odhlasovali zákon, že jsou vedoucí silou ve státě. Kdo vede, ten i zodpovídá za to, jak vede a k čemu vede. Pokud za jeho vedení jsou mučeni, vězněni a vražděni nevinní lidé, je za to plně zodpovědný: On vládl a rozhodoval, byť i kolektivně v rámci stranické disciplíny, ke které se každý komunista vstupem do strany zavázal. Když Pařík tak rád cituje mé paměti, tak mu udělejte radost a přečtěte si je sami, tam vše naleznete podrobně popsáno. Komu Paříkovo psaní prospívá, je zřejmé: komunistům. A co jsou zač komunisté, to nám názorně ukazovali po celou dobu své vlády a ukazuje i osud paní Šeflové. Ta není výjimkou, ale jednou z mnoha tisíců postižených. Ti mluví jasnou řečí.

Toto napadání tomášovců těch, kteří skutečně s vědomím plného nebezpečí udržovali v rámci svých sil alespoň nějakou duchovní literaturu v období komunistického teroru u nás, je o to sprostší, že si tito lidé na vlastní duchovnost vzpomněli, když již za ní nejen nic nehrozilo, ale naopak mohli dosahovat značného zisku.

Udělali by proto lépe, kdyby alespoň mlčeli. Jejich komunistické vásány jim však nedají pokoj. Má to svou výhodu: Víme, co jsou zač a kam patří. Když nejsou schopni ani jasně se zastat jógy a prohlásit, že jóga nejen není blud, ale i prospívá duši a odsoudit krytí pedofilie, tak je vše jasné.