Jiří Vacek - duchovní učitel

Vlastní podrobný životopis autora a jeho duchovní stezky.

Paměti autora nejsou pouhým popisem událostí, ale učebnicí duchovní praxe, jejíž náměty bere přímo z denního života hledajících, kteří žijí ve světě a současně i duchovně usilují.

Nejzávažnější poselství, které paměti jakožto učebnice duchovního života nesou, je síla Vědomí Já jsem, které vyzařuje ze slov Pravdy a je nám potravou i štědrým dárcem duchovní síly na naší cestě k Bohu.

První díl zahrnuje období od narození autora v roce 1931 do začátku roku 1963. Dílo obsahuje mimo jiné zvláštní okolnosti narození, hrůzy německé okupace, nástup stezky v roce 1945, popis duchovní praxe, pronásledování komunisty a StB a dosažení osvícení pod vedením Jarky Kočího.

Druhý díl se zabývá událostmi roku 1963 - 1970. Popisuje prohloubení poznání sebe za pomoci Míly Tomášové, účast na Pražském jaru, sezení s LSD a další pohnuté osudy autora, například vyhazov ze zaměstnání za účast v Pražském jaru.

Třetí díl zachycuje období od roku 1968 do Sametové revoluce v roce 1989.

Čtvrtý díl zahrnuje období 1990-1999. Popisuje rozvoj veřejné činnosti autora po Sametové revoluci. Počátek vydávání knih, přednášek, společné meditace a semináře. Návštěvy u indické světice Mata Amritanandamaji v Mnichově, duchovní praxe vlastní i přátel.

V pátém díle autor dospěl až do současnosti. Popisuje události roku 2000, které nazval příznačně "Žně". Jeho duchovní úsilí a knihy s jasnými popisy duchovní praxe, ale hlavně společné meditace a meditační soustředění, přinášejí své plody. Hledající, kteří postupují v souladu se stezkou, dosahují mimořádných výsledků. Své zkušenosti se svou praxí a svůj pokrok sdělují autorovi ve svých dopisech. Ty vytvářejí doposud nikde nezveřejněný úplný a podrobný popis duchovní praxe a jejich výsledků.

Šestý díl popisuje rok 2002. Pokračuje líčení duchovního života autora i jeho přátel, spolu s výkladem některých nebezpeční a úskalí, které hledajícím na stezce hrozí, pokud je včas neprohlédnou, daršan u Matky Lasany, stručný přehled celé stezky autora a postupů, které se ukázaly na stezce vysoce účinné a úspěšné.

Sedmý díl zahrnuje události roku 2002. Píše se zde o společných meditacích, seminářích, mistrech (Ramana Maháriši, Míla a Eduard Tomášovi, Květoslav Minařík, Matka Meera, Ánandi Ma), átmavičáře, vnitřní pránajámě, bdělém spánku a chasidech. Z historických událostí se Jiří Vacek vrací k hodnocení Hitlera, sudetských Němců a komunistů, ale zamýšlí se také nad televizním zpravodajstvím, nemocemi a čekáním na smrt.

V osmém díle si autor také všímá duchovního dění u nás a seznamuje čtenáře i s učením mistrů, které se u nás šíří a recenzuje i některé jejich publikace.

Devátý díl je pokračováním duchovního životopisu autora, který zahrnuje roky 2003 a 2004.

Desátý díl autorových pamětí přibližuje duchovní dění v roce 2004. Z té nejvyšší úrovně duchovního vhledu nám autor vynikajícím způsobem předkládá mnoho nových pohledů na problematiku praktického duchovního života.

Námětem jedenáctého jsou duchovní zkušenosti a praxe přátel autora v roce 2004 (pokračování) a 2005.

Ve dvanáctém dílu nalezneme pokračování roku 2005 a obsahuje například tyto kapitoly: Nesvoboda a vysvobození, Šakti existuje, Dvě složky nevědomosti a pod.

Třináctý díl zahrnuje období roku 2006. Kromě statí o stezce – například: Jak dosahujeme poznání, paměti přinášejí i dopisy hledajících, které obsahují jejich cenné zkušenosti z duchovní praxe. To vše na dobovém pozadí.

Ve čtrnáctém a patnáctém díle autor zachycuje období roku 2006 až 2007. Je plně věnován duchovní praxi átmavičáry neboli džňána jógy, kterou se svými přáteli provádí.

Ukázka z knihy

Konec stezky? 1. díl

Smrtí jeden život končí a druhý začíná. Smrt je tak branou k novému životu. Opouštíme jedno tělo a vtělujeme se do jiného, nového. Takže smrt neexistuje: my, náš život se pouze stěhuje z jednoho těla do druhého. To, co se mění, jsou těla a mysl. Život je věčný. Tento jeho druh má však k dokonalosti daleko.

V předposledním životě jsem byl podle všeho jogínem. Umíral jsem v nirvikalpa samádhi a byl přesvědčen, že jsem dosáhl vysvobození. Byl jsem si vědom sama sebe v odtěleném stavu, mohl jsem i myslet. Nevzpomínám si, zda jsem měl nějaké tělo či nikoliv. Také nemám ponětí, jaký tam byl čas, zda to byl jen okamžik či pozemské roky. Nevzpomínám si také, že bych něco či někoho viděl, což mne však nijak nevzrušovalo.

Najednou se mě zmocnila nějaká neviditelná, ale mocná síla, které nešlo odolat a táhla mě chvíli jakoby dolů a pak ustala. Se zoufalstvím jsem si uvědomil, že se opět nacházím v lůně ženy a že jsem prohrál. Další zrod byl přede mnou a věděl jsem, že jsem opět v moci utrpení.

Matka rodila doma a na svět jsem přišel bez známek života. Odložili mě jako mrtvého a nikdo mi už nevěnoval pozornost. Jen otci mě bylo líto. Prohlížel si mě a najednou zjistil, že se u srdíčka jemně a neznatelně zvedá kůžička. Srdce ještě bilo. Tak mě chytili, začali se mnou cvičit a když to nepomáhalo, dostal jsem dvě facky, o kterých matka říkala, že by je nechtěla držet. Pak jsem začal křičet. Pěkné přivítání na svět.

Zdaleka jsem však neměl vyhráno. Dva dny a dvě noci jsem umíral nebo zápasil o život - nevím sám. Moc se mi žít nechtělo. Podle vyprávění mi ze všech tělesných otvorů tekl nějaký hnis. Vědomí sebe, jako dospělého, myslícího člověka jsem měl snad do jednoho roku života. Od narození však sláblo a bylo postupně zastíráno vědomím nového zrodu. Nebylo něčím radostným, právě naopak. Představte si, jak je hrozné, když dospělý, myslící člověk se rázem octne v těle kojence, který neovládá své tělo, neumí vyjádřit své potřeby či pocity jinak než křikem a pláčem a je si vědom plně své bezmocnosti a závislosti. Pamatuji se, jak mě štvalo, že si neumím sám ani dát dudlík do pusy.

Psychicky jsem na tom byl ještě hůř. Byl jsem matkou nechtěné dítě a její neverbální projevy zcela jasně její vztah ke mně prozrazovaly. Nestarala se o mne z lásky, ale z povinnosti. Místo, aby byla zdrojem jistoty, bezpečí a lásky, její chování a vyzařování vyvolávalo úzkost, nejistotu a vztek nad její netečností ke mně. Zabývala se mnou, pečovala o mne, ale jako bych byl věc a nikoliv živý. Zřejmě ji ani nenapadlo, že bych mohl něco cítit a potřebovat kromě jídla, mytí a přebalení. Dělala přesně to, co jsem nechtěl a nemohl přijmout a co mě skutečně duševně a v důsledku toho i tělesně ničilo. Při životě mě udržel jedině otec, který mě měl upřímně rád, matku mě však nahradit nemohl již i proto, že byl zaměstnán a dlouhé hodiny mimo domov. Vlastně jsem ožíval až při jeho příchodu domů. Často jsem však musel čekat, až si trochu odpočine a věnuje mi pozornost. Styk s ním mi skutečně rozsvěcoval svět, který byl jinak temným stínem, ošklivou netečností.

V dospívání a v dospělosti toto vše bylo zapomenuto, odsunuto do podvědomí, ale nepřestalo proto existovat a ovlivňovat celý můj život. Rozpomenutí a hlavně znovuprožití, nesmírně silné a vyčerpávající, nastalo asi až po třiceti pěti letech života. Bez těchto vzpomínek by mnoho událostí mého života bylo nesrozumitelných.. Proto je uvádím, i když jsem o nich dlouho nevěděl a proto mě zůstávala pravda o mém životě, zejména o nejranějším dětství skryta nebo dokonce jsem byl přesvědčen o úplném opaku. Dlouho jsem se domníval, že mé dětství bylo šťastné, než jsem se dověděl krutou pravdu: ač jsem měl zevní matku, vnitřně jsem byl sirotkem. V určitém smyslu to bylo ještě horší, než kdybych byl opravdovým sirotkem. Ten se může alespoň utěšovat krásnou představou. Matčina jinak dobrá zevní péče nemohla vyvážit vnitřní cizotu až nepřátelství mezi námi.

Z obsahu knih

• Škola Bedřicha Hejhala
• SNB rychle zasahuje (1989)
• Prožitek Jednoty
• Jak komunisté podnikali
• Světlo je naše pravá síla
• Jak postupuje poznání