Jiří Vacek - duchovní učitel

Narodil jsem se v Příbrami 3. března 1883. Můj otec měl obchod se smíšeným zbožím. Byl to velice čestný a poctivý člověk a velký dobrák. Mnoho havířů a chudých, když udělali u něj nějaký ten dluh, nebyli proto žalováni a tatínek jim to odpustil. Žádný žebrák neodešel od nás, aby něco nedostal. Byl oblíbený u chudých, ale milostpáni ho neměli rádi. Když se stal městským radním měl s nimi často konflikty, protože se dávali podplácet a tatínek jim to vytýkal. Protože tatínek nebyl žádný obchodník takového zrna, aby lidi šidil, obchod upadal. Na konec se tatínek zadlužil a obchod prodal. Místnosti pronajal lékárně. Později – prodal moc lacino i dům.

Já když vzpomínám na své rodiče, vzpomínám na ně s velkou úctou. Měl jsem dobré a čestné rodiče. Můj otec byl pokrokový člověk a velice vzdělaný a sečtělý. Proto byl neoblíben u pánů páterů.

Já jsem vychodil obecnou školu a nižší gymnasium. Učil jsem se dost mizerně, ne proto, že jsem měl špatnou hlavu, ale proto, že jsem radši maloval a četl knihy. Když jsem byl ve druhé třídě gymnasia, dostala se mi do ruky kniha W. Drappera „Dějiny konfliktu mezi náboženstvím a vědou“ , a to bylo rozhodující pro celý můj další život. Stal jsem se neznaboh. A kde jsem mohl tak jsem papeženství potíral, jak se podle možnosti dalo. A protože gymnasium bylo silně klerikální, tak jsem zrovna u páterů nebyl oblíben. Rovněž Třebízský a Jirásek na mně silně působili. Vzdor tomu, že bylo zakázáno chodit do Sokola, tak jsem do Sokola chodil. Holt, jo, bylo to pod Svatou horou a páni páteři měli rozhodující vliv na celý příbramský život.

Pamatuji hroznou katastrofu v Příbramských dolech, kde při požáru zahynulo přes tři sta horníků. Nemuselo jich tolik zahynout, ale jeden moudrý vrchní rada nařídil, aby se lila voda do dolů. Následek toho byl, že kouř a plyny se rozlezly do všech – i těch nejvzdálenějších štol a horníci se plyny otrávili a udusili.

Ze čtvrté třídy gymnasia jsem šel na učení na fotografii. A učedník mučedník. Dělali jsme od 7 hodin ráno do 7 hodin večer. Hodinová přestávka v poledne. V zimě to bylo lepší, protože byla brzo tma a elektrické světlo nebylo. Za to vypírání fotografií ve studené vodě nebyla žádná slast. Omrzly mi ruce a památka na učení mi zůstala dodnes. Samozřejmě, že se v neděli dopoledne také pracovalo a když bylo hodně práce, tak se dělalo třebas do devíti deseti hodin večer, při tom pomocníci za práci přesčas nedostávali ani haléř. Já jako učedník jsem za ty tři roky nedostal také nic, naopak tatínek za vyučení musel zaplatit 200 zlatých.

Po vyučení jsem šel do Mnichova do umělecké fotografické a malířské školy. Byla to dobrá škola, kde se vyučovala nejen fotografie, ale i malířství, kreslení, chemie, fyzika a optika. Tuto školu jsem absolvoval jako první žák a dostal jsem diplom. Na této škole jsem byl dva roky. Ze školy jsem dostal místo v Karlsruhe. Tam jsem byl velice krátce, protože můj pan šéf, vzdor tomu, že byl dvorní fotograf, byl fotografický zaostalec. Jel jsem domů.

A protože tatínek mi řekl: „Tady se mi nebudeš válet“, tak jsem přijmul místo ve Švýcarsku v Churu. Tam jsem byl asi tři měsíce a protože jsem nedostal prodloužení pasu, vrátil jsem se domů.

Na jaře 1903 byl jsem odveden. Po odvodu byl jsem zaměstnán ještě v Turnově a pak v Praze u fotografa Faixe.

Pak nastala vojančina. Jaká to vojančina byla za Rakouska, že to byl samý dril a parádemarsch, je známo. A protože jsem uměl německy a protože jsem byl šikovný a bystrý, tak jsem to tam dotáh až na četaře. Dokonce jsem dělal poslední rok službu vedoucího. Sloužil jsem u 102. pluku.

Po vojně jsem se udělal pro sebe v Příbrami. Protože nebyly v Příbrami pro mne a moje umělecké aspirace příznivé podmínky, odejel jsem do Prahy a po půl roce jsem ještě s jedním fotoamatérem, ing. Škardou, založil bytový fotoateliér ve Vodičkově ulici, nároží Jungmanovy třídy. Teprve tady v Praze jsem mohl uplatnit všechny svoje umělecké vlohy. Atelier se stal dostaveníčkem všech umělců a vynikajících lidí té doby. A přišla do toho válka.

Musel jsem hned první dny rukovat do Benešova. Myslel jsem, že půjdu hned do fronty, ale zůstal jsem u kádru. U kádru jsem zůstal po celou dobu války. Protože jsem byl jako služby vedoucí, měl jsem příležitost, všechny reserváty a nařízení si včas přečíst, a tak jsem kluky hned varoval nebo jsem jim sdělil, co se chystá. A tak jsem pomáhal rozbíjet staré spuchřelé Rakousko. Bylo by toho mnoho k vypravování, co všechno jsme dělali.

Pokud jsem mohl, tak jsem lidi ulejval. Všelijakým způsobem. Buď byli mechanici, slévači, horníci a podobně. Ti všichni nesměli jíti na frontu. Nebo se stali nepostradatelní pro výcvik nebo jednoduše byli „mindertauglich“ a byli posláni ke strážní službě nebo na žně. A tak se to koulelo až přišel 28. říjen.

Začátkem srpna 1918 jsem šel na dovolenou a z dovolené do špitálu. Otekla mi noha. No, a ve špitále jsem zůstal až do 28. října. Ve skutečnosti jsem byl stále doma, v atelieru.

Převratu v r. 1918 jsem se nijak významně nezúčastnil, protože jsem v atelieru měl hodně práce. Dávali se fotografovat všechny významné osobnosti a muselo se to ihned zpracovat. Rovněž všechny mise, které se v naši republice objevily, musel jsem fotografovat. Zisk z toho nebyl žádný, protože se to dělalo zadarmo. Platit nechtěl žádný. No, nevadí! V roce 1921 jsem se rozešel se svým společníkem, protože byly nějaké nejasnosti v hospodaření v atelieru za války a ty tři roky po ní. V roce 1920 jsem se oženil. Moje žena byla uměleckou tanečnicí a měla svoji taneční školu. Vystupovala také v Národním a Vinohradském divadle. V roce 1926 jsem se s ní nechal rozloučit a ona odjela do Ruska, kde byla angažována v Charkovském divadle. Nazpět přijela asi v roce 1929 nebo 1930. Nestýkal jsem se s ní. Později se provdala. Její muž je někde správcem státního statku na severu Čech.

Až do té doby co nastala světová krize, věnoval jsem se výhradně fotografickému umění a dosáhl jsem toho, že jsem dostal světové jméno. Vystavoval jsem ve všech světadílech. Byl jsem zván na všechny možné výstavy ve všech velkých městech. Dostal jsem mono vyznamenání, zlaté a stříbrné medaile, diplomy atd. To byla tak zvaná sláva, ale při tom jsem začínal živořit. Obchod nešel. A já jsem v letech 1930 až 1934 byl rád, že jsem si sehnal na oběd. A pak mně pomohlo to, že jsem začal pořádat kursy pro fotoamatéry, kde jsem vyučoval portrétování, akty a zátiší. A začal jsem malovat, vrátil jsem se ke staré lásce své, k malování. V roce 1935 v dubnu jsem celé zařízení rozprodal a najmul si vilu na Spořilově a přestal jsem být fotografem a stal jsem se malířem. Ještě musím podotknouti, že jsem se zabýval také filosofií, jak západní, tak východní, jak křesťanskou, řeckou, tak indickou, tibetskou a čínskou. Mnohé věci jsem přeložil, některé upanišády a některá díla tibetská.

V bývalé republice jsem nebyl nikde organizován, nebyl jsem v žádné straně. V politice jsem byl dost velký analfabet. Se žádnou stranou jsem nesympatizoval. Viděl jsem,  že jsou to spřáhnutí milostpáni, kteří podporují jeden druhého a na oko si nadávají a perou mezi sebou. Sympatická mi byla jedině komunistická strana, ale nerozuměl jsem jí a bohužel nevěnoval jí náležitou pozornost.

Faktum je jedno, že jsem se více cítil jako doma ve společnosti prostých lidí, než ve společnosti tak zvané smetánky. Více jsem cítil s lidem a také nikdo, kdo přišel ke mně o něco prosit, nikdy neodešel s prázdnou. Za okupace jsem posiloval mé známé, když ztráceli víru ve vítězství. Poslouchal jsem rozhlas, rozšiřoval všechny zprávy, které byly potěšující. Hleděl jsem se zapojit do ilegálního hnutí, bohužel jsem se však nesešel s nikým, kdo by mi dal nějaké instrukce, co bych měl dělat. Tak jsem dělal, co jsem mohl. Pro Němce jsem dělal jen to, co mi bylo nařízeno v PO.

Za revoluce jsem se ihned přihlásil ve škole, kde  bylo revoluční středisko. Držel jsem pohotovost pro všechny dny revoluce, prohlížel jsem byty Němců, hlídkoval, stavěl barikády. Pozoroval jsem naše nažehlené důstojníky, jak se vyhýbali kdejaké otevřené akci. Viděl jsem jak se shromažďovaly věci od Němců a jak s nimi zacházelo. A zmocňoval se mne nad tím hnus. A koruna všeho byla, když Němci poručili, aby všichni muži do šedesáti let se shromáždili na náměstí ráno v úterý, o čtvrté hodině. Byli odvedeni na Pankrác a na Zbraslav. To se nemuselo stát. Spořilov nemusel být vydán. Bylo sice málo pušek, ale před námi byli Chodovští a za námi Záběhličtí a ti měli zbraní dost. Pro Spořilov to bylo velice charakteristické, pro tu úřednickou sebranku stříbrnatou, nár. soc. a lidovou, že se vzdali. Říkalo se sice, že jsme obklíčeni a že by to byl marný boj. Ale kým jsme byli obklíčeni? Jen Maďarami a ti, jak později vyšlo najevo, by se byli nám vzdali.

A pak přišla ve středu slavná sovětská armáda. Konečně jsme byli osvobozeni. To, o čem jsme jako kluci snili, o čem jsme mnohokráte debatovali, že nás Rusko neopustí, že jednou Rusové přijdou a vezmou nás pod svou ochranu, že nás osvobodí z té rakušácké poroby, to se stalo skutkem. Dík za to, slavná sovětská armádo!

Ihned po osvobození jsem se přihlásil do KSČ. Jsem členem od 1. 6. 1945. Rovněž jsem se ihned přihlásil do svazu přátel SSSR.

V únorových událostech jsem hlídal spořilovský sekretariát a rozepisoval jsem službu a kontroloval, zda určené hlídky službu nastoupily. Sám jsem samozřejmě též hlídkoval a několikráte jsem držel službu po celou noc.

Z kumštu jsem nikdy nedělal dojnou krávu a také nejsem tak známý malíř, takže moje příjmy z malířiny jsou slabé. Sem tam prodám nějaký ten obraz.

Moje žena, rozená Rambousková (Jarmila), nar. 16. září 1897 v Královém Dvoře, je z dělnické rodiny. Její otec byl zámečník a matka švadlenou. Vyučila se fotografii. U mne byla zaměstnána od r. 1921. Po vzdání se obchodu, vedla mi domácnost. V r. 1942 v dubnu jsem se s ní oženil. Je to žena dobrá, velice čestná a poctivá. V KSČ je od 1.6.1945.