Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(k článku na kauza-vacek.blogspot.cz)

Kdo čte pozorně výlevy Ctitele, snadno zjistí, že jsou plné nenávistných útoků na mou osobu a na nás, kteří se učení Mahárišiho opravdu snažíme provádět. Nevzpomínám si, že by Maháriši učil nenávisti. Spor o učení Mahárišiho je jen záminkou k útokům na ty, kteří se snaží opravdu učení mudrce uskutečňovat.

Pro charakter ctitele je příznačné jeho anonymita. Chráněn jí, zbaběle chrlí jednu lež za druhou s notnou dávku nenávisti. Ví dobře, že lže a nenávidí, a proto se také stydí s nimi spojit své jméno a postavit se za své názory.

Nemám chuť se proto s jeho jedovatostmi zabývat. Jen stručně k věcným otázkám.

Výroky: „átmavičára je stezka od začátku až do konce“ i „buď dělejte átmavičáru nebo se odevzdejte“ jsou oba Mahárišiho. Pokud v nich spatřuje Ctitel nedůslednost, viní z ní Mahárišiho.

Výroky přece nejsou moje, ale jeho. Navíc dodával zcela jednoznačně: „Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“, neboli zaplétá se se svým egem do nesvobody od Boha odpadlého světa. Ctitel lže, když tvrdí, že vedu své přátele stezkou odevzdanosti ke své osobě. Nikdy a nikoho jsem tak nevedl a nevedu. Pokud mluvím o odevzdanosti, vždy mluvím o odevzdanosti k Bohu – Já. Na našich meditacích a seminářích se snažíme hlavně společně o provádění átmavičáry, jak se může každý sám osobně přesvědčit.

Pan Dostál nazval „hitlerismem“ líčení převzaté z knihy D. Godmana „The Power of the Presence“. Stať je o tom, jak Maháriši učil odevzdanosti pracovníky kuchyně při jejich práci. Teprve když si uvědomil, že ukázal své pravé smýšlení o Mahárišim – že se chová jako Hitler – honem v dalším příspěvku uvedl, že psal o mně, což je lež i nesmysl. Bez pochyb reagoval na líčení chování mudrce. Tuto pravdu si může každý ověřit v mé knize „Život a učení Ramana Mahárišiho“, str. 76 i v „The Power of the Presence“, díl 3, str. 233 – 237. Zájemcům ji půjčím k nahlédnutí. Úryvek z knihy je naprosto jednoznačně uveden jako způsob vedení žáků Mahárišim stezkou odevzdanosti včetně pramene, odkud je vzat. Takových lží si vymyslel ze zlé vůle již celou řadu, jen aby ublížil. Například to, že mám sazbu knih zadarmo. Neměl proto jediný podklad. Prostě lže z nenávisti. Ctitel jeho lži ze stejné nenávisti opakuje a šíří dál a ještě se tváří jako světec. Opravdu si myslí, že jim karma toto vše promine? Lhaní Dana Moravce o tom, jak nám zadarmo množil magnetofonové kazety, je ze stejné líhně. Prostě neuvěřitelné řady lží. To nejsou nepřesnosti ani omyly, ale projevy nejhnusnější nenávisti ke světlu.

Maháriši velmi často zájemce o své učení odkazoval, aby si přečetli jeho dvě původní díla: „Kdo jsem Já?“ a „Zkoumání Sebe“. Osobně jejich vydání opravoval, podněcoval jejich vydání a trval na jejich nízké ceně, která by zajišťovala jejich dostupnost i chudákům. Je naprosto zřejmé, že je považoval za základní a dostatečné poučení o svém učení. Tvrzení, že něco jako základní dílo Mahárišiho neexistuje, je další Ctitelova lež. Jsou dokonce vydávány souborně pod titulem „The Collected works of Sri Ramana Maharshi“ (Sebrané spisy).

Jestliže ve vedení ášramu není nikdo, kdo by mohl tazatelům podat základní poučení o provádění átmavičáry, je z toho zřejmá neznalost jeho učení i to, že sami átmavičáru neprovádějí. Učení, které neznám a hlavně neprovádím nemohu ani střežit po stránce jeho čistoty, tím méně jeho překlady v řeči, kterou neovládám. Věčné pravdy, které hlásají spasitelé, mudrci a světci, jsou boží, patří Bohu a nikoliv jim. Jakékoliv jejich přisvojování si střežení jejich čistoty z postoje autority osoby, která si přisvojuje neomylnou znalost pravdy a jiný výklad, je návratem do středověké mocenské censury a nic víc, se všemi katastrofálními důsledky, které vždy takové počínání má. Je vždy předzvěstí úpadku, do jakého se například dostalo katolické křesťanství či fundamentalistický islám.

O neradostném stavu provádění átmavičáry následovníky Mahárišiho píše dokonce i „The Mountain Path“, časopis Ramanašramu. Viz též příslušný článek na našem internetu.

Cílem átmavičáry není žádné „převrácení mysli“, ale rozpuštění ega, které spočívá v našem ztotožnění s tělem a s myslí a následné uvědomění si našeho pravého Já, vědomí Já jsem. Jak výslovně Maháriši říká, bez rozpuštění dehatma buddhi neboli totožnosti s tělem a s myslí není možné na stezce dosáhnout úspěchu. Jinak řečeno: bez rozpuštění ega, pravá duchovnost není možná. Poznání se nedosahuje myslí, ale uvědoměním si vědomí vědomím, kterým jsme. Vede k tomu právě átmavičára, která ve své podstatě není ničím jiným než odtažením pozornosti vědomí od všeho pozorovatelného na samo pozorující a sebe si vědomé vědomí Já jsem.

Pokud Ctitel tvrdí, že se poznání dosahuje myslí, vůbec nechápe podstatu átmavičáry i samotného učení Mahárišiho. Hlásá současně i nejhorší a naprosto zavádějící nepravdu. Pravda je, že myslí není možné dosáhnout, dosažení osvícení se děje vědomím a ve vědomí a nikoliv myslí.

Nikdy jsem od Mahárišiho neslyšel, že máme se snažit o nějaké „překlopení mysli“. Vždy jasně mluvil o jejím naprostém utišení, často dokonce až o jejím zničení. Mysl rozhodně není nástrojem poznání vědomí, Já, ale právě naopak: pokud ji neovládneme a neuvedeme do klidu, poznání nedosáhneme. Já je vědomí a nikoliv mysl a jeho poznání je z něho samého, z vědomí a ve vědomí a nikoliv z mysli nebo dokonce stavu mysli. Kdo si něco takového myslí, nikdy osvícení nedosáhne, protože tudy cesta nevede. Kdo něco takového, jako ctitel tvrdí, hlásá nepravdu, která doslova dosažení osvícení znemožňuje. O nic jiného než právě o toto se ctitel snaží. Usilovat o osvícení pomocí mysli, znamená snažit se o poznání Já egem a ve stavu ega, protože mysl nemůže ego rozpustit. To je z podstaty nemožné, protože ego vylučuje přímo stav poznání Já; je jeho pravým opakem: naprostou nevědomostí o něm ve smyslu nejen jeho neuvědomování, ale víc, přímého a nevědomého ztotožnění vědomí s nevědomým tělem a myslí.

Ego je nevědomá vazba vědomí na tělo a mysl, kterou může rozpustit pouze samo vědomí, když si uvědomí svou vědomou existenci, která není ani tělem ani myslí a není jimi ani omezeno, ale existuje samo o sobě, samo sebou a naprosto nezávisle na těle, mysli a jejich světě. Zdrojem mysli je Já, vědomí Já jsem, které je noumenon. Právě proto mysl nemůže osvícení, Já dosáhnout. Osvícení, poznání Já – vědomí, není stavem mysli, ale samotného vědomí. Jak Maháriši učil átmavičáru své nejbližší žáky a jaký důraz na její provádění kladl, nalezneme v knize F. Humphreyse: „Glimpses of the Life and Teachings of Bhagavan Sri Ramana Maharshi of Tiruvannamalai“. Český překlad nalezne čtenář v mé knize „Tak pravil Ramana Maháriši“. Výňatek, který cituji je z kapitoly VI. Frankova verze Mahárišiho učení, str. 16.

Cituji.

Jevy, které vidíme jsou zvláštní a překvapující, avšak nejpodivuhodnější věc ze všech je, že si neuvědomujeme, že pouze jedna jediná, neomezená síla je zodpovědná za:

1. Všechny jevy, které vidíme.

2. Za akt našeho vidění.

Neupínejte svou pozornost na všechny tyto proměnlivé věci života, smrti a jevy. Nemyslete ani na proces jejich vidění či vnímání, ale pouze na to, co všechny tyto věci vidí. To, co je zodpovědné za vše. Zpočátku se to zdá být téměř nemožné, avšak výsledek se postupně dostaví. Vyžaduje to roky neochvějné, denní praxe avšak tak se rodí mistr. Vyhraďte si čtvrt hodiny denně. Mějte oči otevřeny a snažte se udržet svou mysl pevně upřenou na TO, CO VIDÍ. Nachází se to ve vás. Neočekávejte, že je to něco určitého, něco, na co lze snadno upnout mysl (pozornost): není tomu tak. Ač to nalézt trvá léta, výsledky koncentrace se brzo dostaví – asi za 4 – 5 měsíců – jako všechny druhy nevědomého jasnovidectví, jako klid mysli, schopnost vypořádat se se strastmi a obtížemi, v síle všude kolem nás – vždy nevědomé síle. Podávám vám toto učení jako je mistři podávají svým nejbližším, důvěrným žákům. Od nynějška do budoucnosti nechť celá vaše mysl v meditaci je soustředěna bez pohnutí na TO, CO VIDÍ a nikoliv na akt vidění nebo na věci viděné. Konec výňatku.

Jde o Frankovu verzi, do které se vloudilo několik nepřesností. Používá vžité, ale nesprávné tvrzení, že se soustřeďuje mysl. Ve skutečnosti se soustřeďuje vědomí svou pozorností a nikoliv mysl. „Síla“, o které mluví, je vědomí, které si vše i mysl uvědomuje. Také nestačí cvičení čtvrt hodiny denně, ale je nutná jeho celodenní praxe.

I tak je naprosto zřejmé, že Frank popisuje praxi átmavičáry, která vychází z rozlišení pozorujícího vědomí od všeho, co pozoruje. Po tomto rozlišení následuje obrácení pozornosti na samo pozorující vědomí. Tím se v něm i uvědomujeme neboli poznáváme, což je osvícení, poznání. Nic jiného jím není.

Jinde mluví Maháriši naprosto jasně o pozorovateli jako o vše pozorujícím vědomí a nikoliv jako o mysli. Říká, že bez vědomí nic neexistuje, vědomí je prvotní, pozorované druhotné. To, co pozoruje, je vždy mnohem důležitější než předměty, které pozoruje. Ve světle těchto výroků a hlavně ze zkušeností těch, kteří praxi pozorovatele provádějí, je jakákoliv mýlka vyloučena.

Jak Frank uvádí, Maháriši učil, že tak se rodí mistr. Nepřetržitá praxe spočívání v pozorovateli přináší mistrovství. Nejen nesoudí, že někdo jiný než on nemůže být mistrem, ale přímo nás nabádá, abychom mistrovského stupně dosáhli a ukazuje i způsob, jak toho dosáhnout. Právě toto: aby co nejvíc hledajících dosáhlo poznání Sebe neboli mistrovství, je cílem jeho působení a nikoliv bezduché uctívání jeho osoby. Zcela jasně se několikrát v tomto smyslu vyjádřil: nechce být zevně uctíván, ale přeje si, aby se co nejvíc hledajících stalo mistry.

Ctitel také lže, že se stydím za název svých pamětí. Jen hloupá, domýšlivá vševědoucnost si může něco takového myslet. Za názvem: „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“ – Self; Já, si plně stojím. Poslechl jsem Mahárišiho, usiloval, jak nám radí a výsledek se musel zákonitě dostavit. Pokud ne, zpochybnilo by to samu podstatu jeho učení. To, že v textech neuvádím často celý název pamětí, není proto, že bych se za něj styděl, ale proto, že je dlouhý a nebaví mě jej stále celý opakovat.

Ctitel se také prozrazuje tím, že mu nevadí vraždy a závažné a násilné činy, kterých se dopouštějí na nevinných obětech vrazi a zločinci za tyto činy již jednou odsouzeni. Nelíbí se mu, že kritizuji stávající právní úpravu, která neustále opakování této závažné kriminality umožňuje, protože poskytuje možnost zločincům takto do nekonečna ubližovat slušným lidem. Zřejmě sdílí s M. Paříkem názor, že zlo není zlo a vlastně neexistuje. Řečeno jinak: zájmy zločinců staví výš než bezpečnost slušných lidí.

Názory rozumové pochopení nauky egem nejsou cílem, ale pouze prostředkem, který nám má umožnit duchovní praxi. Cílem je dosažení, nikoliv bádání o nauce. Skutečné pochopení nauky bez dosažení, bez vlastní zkušenosti, je navíc nemožné. Pravé poznání není rozumové, ale nadrozumové, přímou zkušeností. Právě její dosažení, bylo cílem Mahárišiho působení a nic jiného. Nejméně pak „učená nevědomost“, jak říkal neboli názory bez zkušeností, které se zaměňují za zkušenost samu. Jsme-li pozorní, shledáme, že místy Ctitel prozrazuje, že si zdaleka Mahárišiho neváží, jak tvrdí. Nelíbí se mu, jak říká, že „se oháním výroky Mahárišiho“. Rozumějme dobře: nelíbí se mu, že jeho tvrzení vyvracím vlastními slovy Mahárišiho. Skutečný Ctitel by se naopak nad slovy svého mistra alespoň zamyslel. On ve skutečnosti Mahárišiho vůbec nectí, ale právě naopak: ze všech sil se nás snaží odradit od praxe átmavičáry, kterou Maháriši tak zdůrazňoval a učil. Místo toho se nás snaží vtáhnout do planého, nikam nevedoucího omílání nauky, které se stává samoúčelným, a proto i zavádějícím. Vydává ego, papouškující nejvyšší pravdy, za átman nebo dokonce za brahman žijící v jednotě. Měřítkem správnosti jakékoliv nauky jsou výsledky, které její praxe přináší. Kdo vyznávanou nauku nepraktikuje, není jejím stoupencem, ale opravdovým nepřítelem. Přesně na tyto lidi platí Ježíšovo: „Běda vám, farizejové. Vzali jste klíče od království nebeského (= nauku), sami nevcházíte (= nepraktikujete) a druhým vejít zbraňujete“. Přesně to Ctitel činí, když nás odrazuje od provádění átmavičáry s tvrzením, že Mahárišiho učení nehraje ústřední roli. Jeho pravé úmysly i charakter prozrazuje jeho nepřátelství a nenávist, kterou chová k těm, kteří se opravdu snaží átmavičáru provádět.

Pravý Ctitel Mahárišiho nemůže plivat na ty, kteří se řídí učením jeho mistra. Nenávist, nepřátelství, to jsou, jak dobře vědí katolíci, skutečné smrtelné hříchy. Kdo je chová, není ani na stezce, ale je v moci zla, které jej plně ovládá. Tím méně může rozumět jakékoliv duchovní nauce. Celkem vzato, Ctitelův výplod je pln věcných nesprávností, lží a duchovních nepravd, jak jsem ukázal. Je výtvorem nesmírně nadutého a neslušného ega. Je vzorem všech velkých inkvizitorů: „Buď odvoláš nebo budeš zatracen!“. Důkaz čtenář nalezne hned v úvodu jeho článku: láme nade mnou hůl, naposled se snaží mně něco vysvětlit a rovnou mě považuje za podprůměrně inteligentního. Inteligentní člověk se pozná tak, že souhlasí se vším, co Ctitel řekne, a to bez myšlení. Stáví se tím do pozice vševědomého a všemocného soudce, který je roven Bohu a ani chvíli nepochybuje, že jím je. Opravdový přítel a ctitel Mahárišiho. Lepšího si již nemůžeme přát. Takoví neomylní soudci pohřbili i pravého ducha židovství, křesťanství a dalších náboženství. Běda všem, kdo jsou jiného přesvědčení než oni. Pokud mají moc, zničí vše a všechny, co s nimi nesouhlasí.

Všimněme si dobře, co našim nepřátelům nejvíc vadí, které náměty u nich vyvolávají největší odpor:

• slušnost – sprostotu považují za upřímnost. Proto se jejich promluvy jen hemží urážkami a neslušnostmi. (Viz lžiguru, skřet atd.)
• zlo a dobro – zlo neexistuje nebo je rovnou dobru
• odevzdanost – je hitlerismus
• pokora – té si necení, ač jí Maháriši považuje za nejdůležitější vlastnost nejen hledajících, ale i mistrů
• vydávání hodnotné a levné duchovní literatury pomlouvají pomocí lží (sazba a kazety zdarma atd.) jako honbu za ziskem
• átmavičára není důležitá, stačí si myslet „já jsem TO“ a jednota je zde.

Čtěme pozorně jejich výlevy. Jsou opravdu poučné. Co jim naopak nevadí a co obdivují? Komunisté, kteří v rámci stranické disciplíny dobrovolně na sebe vzali závazek podporovat komunistický útlak včetně vraždění. Nestraníky, kteří byli obětí tohoto útlaku naopak urážejí jako zbabělce a dokonce je sprostě obviňují ze spolupráce s StB, kterou byli pronásledováni. Z obětí komunistů dělají viníky. Podle nich se měli nechat pozavírat, pozabíjet nebo rozjezdit sovětskými tanky, které si pozvali proti nám na pomoc. I to jsou následky příčin, které vyvolali upřímní soudruzi jako byl Drtikol a další. Jejich upřímnost a dobrotu poznáme právě podle výsledků jejich činností. Ty hovoří naprosto jasně. Kdo byl skutečně Drtikol, co si myslel, nalezne čtenář na našem internetu v jeho životopise psaném vlastní rukou.

Není to samo o sobě výmluvné? Kdo nechce vidět tato fakta, pak mu není pomoci. Je v moci stejného zla. Jiné vysvětlení neexistuje. Kdo se vymlouvá na přátelství, vymlouvá se na přátelství se zlem.

„Ctitel“ do této skupiny plně zapadá. Je oním příslovečným vlkem v rouše beránčím. Jeho jediným cílem je zpochybnit podstatu učení Mahárišiho a hlavně nás odvrátit od praxe átmavičáry. Nic víc, ale také nic míň.

Komu tyto snahy prospívají a mají prospět, ať po dobrém zvážení rozhodne každý sám. O náhody a dobré úmysly se rozhodně nejedná.

Ctiteli se vůbec nejedná o učení Ramana Mahárišiho a jeho šíření, ale o pravý opak: odvést od jeho praxe co nejvíc zmatených hledajících a zničit celou skupinu, která se zabývá átmavičárou. To není pouhé tvrzení bez důkazů. Ty podává Ctitel sám svým zařazením do skupiny svých přátel – Dostál, Pařík a spol. zastává se například M. Dostála, který nám veřejně i anonymně (sektobijce či sektotlouk?) vyhrožoval zničením zásahem tajné policie, BIS i mocných tohoto světa. Je přítelem těch, kteří nás prohlašují za společensky nebezpečnou sektu a udávají nás Společnosti pro studium sekt. Pomlouvají nás v Ramanašramu, jen abychom nemohli vydávat učení R. Mahárišiho, a tak je šířit. To jsou fakta, která si může každý snadno ověřit. Cíl jejich snažení je jasný a jediný: zlikvidovat ty, kteří opravdu praktikují Mahárišiho učení. Za tímto účelem se neváhají i vydávat za jeho Ctitele. Tuto pravdu, jak lze pomocí přetvářky přátelství zničit, znal dobře i Ježíš: „Ne každý, kdo mně říká Pane, Pane, je skutečně můj žák, ale pouze ten, kdo plní mé učení“. Ctitel a jeho přátelé mají mentalitu středověkých inkvizitorů, kteří ve jménu Boha upálili tisíce opravdových Ježíšových učedníků. Použijme proto svou veškerou rozlišovací schopnost a učiňme si vlastní úsudek podle skutků a nikoliv podle slov. Nevěřme pouhým tvrzením, ale důkazům a hlavně skutkům. Jde o nás, o naše poznání a spásu a nikoliv o zájmy druhých. Ti nám v bardu nepomohou. Rozlišovací schopnost, vivéka a útočiště v sebe si vědomém pozorovateli, které se učíme, ano.