Smutné zjištění
Jiří Vacek
David Godman, kterého naši čtenáři znají například z jeho knihy „Život podle Bhagavana“, zveřejnil dne 28.9.2001 na internetovém serveru www.realization.org rozhovor, který se odehrál na dálku pomocí e-mailů.
Připomeňme, že D. Godman je Angličan, narozen v roce 1953 v Anglii. Žije v Indii, většinou v Tiruvannamalai a byl mnoho let knihovníkem v Ramanašramu. Také spolupracoval na vydávání jeho časopisu The Mountain Path. Vydal asi 10 knih o Ramanu Maharišim. Takže jednak dobře ví, o čem píše, má své poznatky, jak se říká z prvé ruky a také rozhodně nemá nejmenší důvod nějak škodit. O to je jeho vyjádření závažnější.
Celý rozhovor má 11 stran formátu A4 v angličtině. Vybírám z něho jeden odstavec, který popisuje dnešní duchovní úroveň v Ramanašramu včetně jeho vedení. Rozhovor objevil a odstavec do češtiny přeložil bratr Hynka Riese.
(RS – tazatel, DG – David Godman)
RS: Často se ptám, zda lidé ze Západu vůbec rozumí Ramanovi Mahárišimu. Co patří k nejobvyklejším neporozuměním jeho učení?
DG: Nejsem si jist, jak velké je porozumění Ramanovi Mahárišimu a jeho učení na Západě. Je ikonou pro mnoho lidí, kteří jdou po některé z duchovních stezek. Myslím, že pro mnoho lidí představuje všechno to nejlepší, co existuje v tradici hinduistických guruů, ale i když to říkám, myslím si, že jen velmi málo lidí toho o něm ví dost, a dokonce ještě méně lidí chápe dobře jeho učení. Dnes není mnoho lidí, kteří by o něm četli knihy - to vím, protože se pokouším prodávat své vlastní - a ještě mnohem méně se jich hlásí k tomu, že jsou jeho stoupenci. Podle mě je i velmi malý zájem o jeho učení dokonce mezi lidmi, kteří přicházejí na návštěvu Ramanášramu. V dnešní době většina lidí, kteří přicházejí, jsou duchovními turisty, poutníky, kteří pouze cestují po Indii a kontrolují všechny rozličné ášramy a učitele.
Před dvaceti lety jsem potkal cizince, který si přišel do ášramu pro rady, jak provádět správně átmavičáru. Po několik dní se marně snažil nalézt někoho, kdo by ji praktikoval, dokonce i v Ramanášramu. Lidé z organizačního vedení ášramu, kterých se ptal, mu pouze doporučili, aby si nakoupil publikace ášramu a v nich si přečetl, jak na to. Nakonec udělal to, co mu připadalo jako nejlepší nápad. Postavil se před dveře meditační haly Ramanášramu, místa, kde Šrí Ramana žil po více než dvacet let, a každého, kdo vyšel, se zeptal, jak provádět átmavičáru. Ukázalo se, že žádný z lidí uvnitř átmavičáru nepraktikoval. Vycházeli jeden za druhým říkajíce, „prováděl jsem džapování", nebo „prováděl jsem vipassanu", nebo „prováděl jsem tibetskou vizualizaci".
Jak tedy může být nějaké neporozumění mezi lidmi, kteří se nikdy nenamáhali se nejprve seznámit s učením či je dokonce začít praktikovat?
(uveřejněno dne 28.9.2001 na www.realization.org/old/page/doc0/doc0097a.htm)
Konstatování, že nikdo v Ramanašramu nedělá átmavičáru a ani vedení ášramu není schopno ji hledajícím vysvětlit, mluví samo za sebe. Dnešní vedení ášramu v dopisech, které jsem si vyměnil na toto téma, otevřeně přiznalo, že neorganizuje žádná sezení s átmavičárou nebo dokonce její nějaké vysvětlování. Na výsledky mého vlastního mnohaletého provádění átmavičáry se dívalo značně podezíravě až přímo nepřátelsky. Úplně v rozporu s tím, co Ramana Maháriši učil a k čemu nás nabádal: „Átmavičára je stezka od začátku až do konce“. Vedení Ramanašramu átmavičáru samo neprovádí, nevysvětluje ji hledajícím ani neorganizuje sezení, na kterých by se prováděla. Na ty, kteří ji skutečně provádějí, nahlíží podezíravě a nepřátelsky.
Tento neblahý duchovní stav vedení ášramu se plně projevil v našem jednání o možnosti reedice Mahárišiho evangelia. Vedení věnovalo sluchu pomluvám a ani nám neposkytlo jména pomlouvačů. Ani jejich tvrzení, abychom se mohli bránit. Takové počínání mluví samo za sebe. Výmluva na nejistotu, zda nepřekrucuji nauku Ramana Mahárišiho, ve světle faktu, že sám ášram vydal asi deset mých článků o jeho učení v jejich časopisu The Mountain Path, neobstojí. Jen dokazuje nesmyslnost jejich počínání, když i dnešní president Ramanašramu výslovně přiznává, že „měly velmi dobrou úroveň“. Nevěří tomu, co tisknou a chválí a dávají přednost pomluvám. Nic výmluvnějšího již existovat nemůže.
Jakou duchovní autoritu dnešní vedení ášramu má, ať posoudí každý sám.
My na rozdíl od Ramanašramu átmavičáru učíme, vysvětlujeme a pořádáme setkání, na kterých ji i provádíme. S jakými výsledky mohou posoudit čtenáři pamětí „Jak jsem hledal Boha“ sami.