Jiří Vacek - duchovní učitel

Mountain Path, Sádhu Óm

1. díl, viz přehled všech dílů

The Mountain Path

Čtvrtletník Mountain Path, Horská stezka vydává anglicky Ramanašram v Indii. Je věnován hlavně učení Ramany Mahárišiho, který v ášramu žil a zemřel v roce 1950. Časopis také přináší učení všech duchovních směrů a jejich mistrů a učitelů.

Je možné jej objednat v Ramanašramu s dodáním do naší republiky, nejlépe leteckou poštou. Adresa: Sri Ramanasramam, Tamil Nadu, Tiruvannamalai, 606603 Indie.

Mountain Path (vydávaný Maharišiho Ramanašramem) začal v dubnu 2012 vydávat po částech pojednání od Sádhu Óma: The Paramount Importance of Self Attention (Prvořadá důležitost pozornosti věnované svému Já). Tento seriál pokračuje až doposud. Dle našeho názoru jde o velmi poučný text, přínosný pro všechny zájemce o Maharišiho přímou stezku, neboť jako jeden z mála zdůrazňuje nutnost nepřetržitého soustředění na sebe, na naše pravé Já.

Redakce M. Path povoluje volné otištění zveřejněných článků s podmínkou uvedení zdroje. Jelikož praktické návody v článku uvedené pro provádění átmavičáry jsou mimořádně důležité, začali jsme vydávat jejich překlad na pokračování.

Sádhu Óm byl přímým žákem mistra Ramany Mahárišiho.

Ramanašram průběžně uveřejňuje starší čísla časopisu Mountain Path na svých webových stránkách – jsou volně ke stažení na této adrese: 

http://www.sriramanamaharshi.org/resource_centre/publications/mountain-path/

Poznámka

Tento překlad lze též zakoupit v našem e-shopu jako skripta. Ta jsou opatřena komentáři Jiřího Vacka, které čtenář zde na webu nenalezne.

Poznámka k používaným pojmům

Naše pravé Já, v angličtině „Self“ a to samotně i ve složeninách jako je „Self knowledge“, poznání našeho pravého Já, je překládáno jako „Já“.

Naše nepravé já je v anglických textech „I“, někdy „ego“. V českém překladu se držíme pojmu „ego“, aby nedošlo k záměně pravého Já za nepravé.

Výrazy „první“, „druhá“ a „třetí osoba“ značí osoby mluvnické. První osobou je myšleno naše pravé Já, ale také i ego, druhou osobou „ty“ a třetí osobou „on/ona/ono“.

Význam „první osoby“, zda se jedná o naše pravé Já nebo o ego, bývá v textu určen nebo vyplývá z kontextu.

V indické literatuře se často setkáváme s nedůsledností ve vyjadřování, proto je nezbytné provádět její studium ve správném duchu.

* * *

Mountain Path, č. 2/2012

Prvořadá důležitost pozornosti věnované našemu pravému Já - Sádhu Óm

Zaznamenal Michael James

Mezi prosincem roku 1977 a únorem 1980 jsem si udělal hrubé poznámky výkladů Bhagavanova učení, které Šrí Sádhu Óm sdělil buď mně nebo jiným přátelům. Tyto poznámky byly nalezeny o mnoho let později, načež moji přátelé na mne naléhali, abych je sdílel i s ostatními, se slovy, že obsahují spousty myšlenek, které by pomohly těm, kteří následují stezku sebepoznání.

Nemohu tvrdit, že jsem zaznamenal přesně to, co Sádhu Óm řekl, ale pouze dojem, jež to udělalo na mou mysl, takže mé poznámky odráží mé vlastní nedokonalé porozumění toho, co jsem slyšel při jeho rozhovorech. Navíc cokoliv řekl, bylo přizpůsobeno k porozumění a potřebám těch, ke kterým promlouval, takže někdy řekl věci, které, pokud jsou vyjmuty ze souvislosti, by se mohly zdát být v rozporu s výkladem, jenž obvykle o Bhagavanově učení podával. Když jsem proto z těchto poznámek vybíral a upravoval úryvky k publikaci v tomto a následujících článcích tohoto seriálu, dával jsem pozor, abych vynechal všechny části, které obsahují myšlenky, jenž nesouvisí s hlavním směřováním promluv Sádhu Óma.

Také jsem tyto poznámky upravoval, rozvíjel a přizpůsoboval kdekoli, kde to bylo nezbytné, abych učinil myšlenky jasnými a srozumitelnými. To, co bude publikováno v tomto seriálu, nejsou ani přesná slova Sádhu Óma ani přesné poznámky, které jsem si poznamenal, avšak pevně věřím, že vyjadřují dostatečně přesně myšlenky, které vyjádřil.

Název tohoto seriálu odráží hlavní myšlenku, jenž Sádhu Óm sděloval slovem či písmem, a to, že praxe věnování pozornosti Já je prvořadá a nejdůležitější, a že obracení pozornosti na Já je jediným cílem celého Bhagavanova učení. Abychom prožili to, čím skutečně jsme, je nezbytné namířit naši pozornost s veškerou silou, touhou a bdělostí na nás samé a vše ostatní vyloučit.

Bhagavan používal při vyjadřování různé tamilské a sanskrtské výrazy jako např. „věnování pozornosti Já“ či „zkoumání Já“, avšak jedno, které často používal, je tamilský výraz taṉṉāṭṭam, jenž je slovo složené z taṉ (nesklonný základ a sklonná pádová forma slova tan, které znamená „Já“) a ṉāṭṭam (jenž v tomto kontextu znamená vyšetřování, prohlídka, zkoumání, pozorování nebo věnování pozornosti), takže kdekoli Sádhu Óm používá výraz „věnování pozornosti Já“, tak by měl být chápán jako překlad výrazu taṉṉāṭṭam nebo jakýchkoli jiných výrazů, jenž Bhagavan v tomto smyslu používal, jako např. taṯ-gavaṉam, (věnování pozornosti Já), ātma-vicāra (átmavičára, zkoumání Já), svarūpa-dhyāna (soustředění na Já), svarūpa-smaraṇa (rozpomínání se na Já), ātma-cintana (meditace na Já), ātmānusaṁdhāna (soustředění na Já), ahamukham (namíření pozornosti do nitra, na Já) či ahanōkku (hledění do nitra, na Já).

--- Michael James

Michael James pomáhal Šrí Sádhu Ómovi při překladech Bhagavanových tamilských textů a Guru Vacaka Kovai od roku 1976 do roku 1985 a od té doby pokračuje v psaní o Bhagavanově učení. Mnoho z jeho textů a překladů bylo zveřejněno a některé z nich je také možné získat na jeho webu happinessofbeing.com.

3. prosinec 1977

Sádhu Óm: Mistr působí skrze naši vlastní rozlišovací schopnost (vivéku). Rozjímání (manana) o mistrově učení je samo duchovní praxí (sádhanou), jelikož rozjímáním a rozlišováním je oslabena moc našich mentálních sklonů (vasán) a naše mysl udržována v klidu – to znamená v utišeném stavu s pozorností namířenou na Já.

4. prosinec 1977

Sádhu Óm: Často se bude zdát, že si filozofická učení vykládaná Bhagavanem (např. o karmě, prarabdha karmě, odevzdanosti, Bohu, mistrovi) vzájemně odporují, nikdy však nebudou v rozporu s nezbytností věnovat pozornost Já. Všechny filozofické výklady jsou pouze vodítkem či pomůckou, která nám pomáhá udržovat pozornost namířenou na Já. Každý z nich je určen pro konkrétní typ mysli hledajícího.

Učení o zaměření pozornosti na Já je jediné, které je nezpochybnitelné. Vše ostatní jsou jen děravé a rozporuplné teorie. Proto, pokud místo klidu mysli dávají vzniku pochybám, je odmítněte zkoumáním toho, kdo pochybuje.

Soustředění na Já je jediný a výhradní cíl Bhagavanova učení. Učí nás, že Já existuje samo o sobě a je skutečné, zatímco vše ostatní je jen sen, výplod naší mysli. Řekl: „Věnujte se tomu, pro co jste přišli“; přišli jsme za účelem poznání Já a ne učit se mnoha všelijakým teoriím. Nicméně důkladné porozumění jeho učení, které nám vyložil, umožňuje utišit naši mysl v každé situaci.

Bhagavan nám předal snadno pochopitelné učení: Vědomí Sebe je to jediné, co se zdá být trvalé. Proto jej prozkoumejte: věnujte se mu a pevně se jej držte. Třebaže je toto učení jednoduché, je to největší poklad ze všech.

Milost působí tím, že nám neustále připomíná naše Já. Zapomenutí na Já (to znamená věnování pozornosti něčemu jinému), je utrpení; rozpomenutí se na Já je mír a blaženost.

Kdykoli vyvstanou jakékoli pochyby, otázky nebo nové myšlenky, uvědomte si, zda mohou vyvstat během vašeho spánku. Je zjevné, že nikoliv, takže jsou něčím zevním. Proto na ně zapomeňte a spočívejte jako ve spánku.

Mysl je efektivně řízena pouze samotným poznáním. Zbavte se všech rušivých myšlenek horlivým a ostrým rozlišováním. Nezkoušejte spoléhat na násilné potlačování.

Krišna řekl, že bude pečovat o potřeby těch, kteří nepřetržitě meditují pouze na něho bez myšlení na cokoli jiného (Bhagavad Gíta 9.22; Bhagavad Gíta Saram, verš 31). Co to znamená? On je naše pravé Já a neexistuje nic, čím by nebyl, proto může svou pozornost věnovat pouze sám sobě. Pokud také věnujeme pozornost pouze Já bez myšlení na cokoli jiného, kde jsou pak jakékoli „potřeby“? Nic, kromě našeho Já, není skutečné, takže bychom měli směřovat naši pozornost pouze k Já.

Když se Ramasami Pillai zeptal Bhagavana, které myšlenky by měly být odmítány jako špatné a které přijímány jako dobré, odpověděl: „Odmítejte všechny myšlenky včetně myšlenky na Bhagavana“.

Nikdy se na prvých stupních stezky nepovažujte za začátečníky. Vždy se chovejte tak, že k sebeuvědomění může dojít kdykoli.

Na své vlastní nohy se postavíme tehdy, až budeme schopni horlivým rozlišováním odmítnout všechny rušivé podněty, ať se přihodí cokoli. Poté se stanou všechny knihy, satsang a jiné vnější pomůcky nadbytečnými.

Pokud se objeví jakékoli rušivé podněty, tak si uvědomte, že existují pouze proto, že „Já jsem“. Jako výsledek naší denní praxe myšlenka „Já jsem“ okamžitě nasměruje naši pozornost zpět k Já.

Neexistují žádné přímé cesty k dosažení našeho cíle. To znamená, že žádný nepružný či formální přístup nebude účinný, jelikož dotazování se po Já je umění, a protože ke každé dané situaci musí být přistupováno náležitým způsobem dle způsobu jejího vzniku. Bhagavan nám poskytl arzenál se zbraněmi, které jsou vhodné pro každou konkrétní situaci, takže pokud nefunguje štít, použijte meč. Pokud je mysl rozrušena, tak může pomoci odevzdanost, ale jakmile se mysl utiší, nepřemýšlejte: „Měl bych se odevzdat; jak to udělat?“, avšak místo toho využijte klidu a setrvávejte jako Já.

Něco jako „částečná odevzdanost“ neexistuje. Odevzdanost je opravdová jedině tehdy, pokud je úplná. To, čemu říkáme „částečná odevzdanost“, je jen praxe, která směřuje k úplné odevzdanosti a touto praxí je správné rozlišování v každé dané situaci, které vede naši pozornost zpět k Já.

5. prosinec 1977

Sádhu Óm: Dobrá kontemplace (manana) je neustále si připomínat „Já jsem“ a to jakýmkoliv možným způsobem. To je praxe, která vykoření veškerý zájem o další věci (druhou a třetí osobu) a usnadňuje spočívání v Já.

Dobré a špatné jsou výrazy, které jsou založeny na omezeném postoji „Já jsem tělo“. Zkušenost džňániho je jen „Já jsem“. Ačkoli by se mohlo zdát, že džňáni vidí rozdíly, ve skutečnosti nikdy žádné rozdíly jako např. dobré a špatné nezakouší. Je vždy spokojen s poznáním „Já jsem“. „Já jsem“ je cesta, ale také i cíl (jak nás Bhagavan učí ve verši 579 Guru Vacaka Kovai).

Bhagavan je největším siddhou. Dobře ví, jakou práci je třeba na nás vykonat a jak tak učinit. Třebaže o tom ani nevíme, svou práci odvádí po celý čas.

Nesprávné chování se objevuje pouze tehdy, pokud žák prochází hlubokou změnou svých vnitřních názorů a postojů, avšak stále si ponechává ještě část své individuality. Bhagavan neustále přináší požadované změny postoje žáka (zkušenost pravého poznání Sebe), společně se ztrátou individuality, takže u těch, které osvobozuje, nebudou pozorovány vnější změny a žádné „já“ u nich nevyvstane, aby mohlo říci: „Já jsem prodělal tuto změnu vnitřního postoje“, a ani on nic neřekne (to znamená, že neřekne, že byli osvobozeni).

Bhagavan dával jako příklad ovoce s tvrdou skořápkou, které slon polyká celé a vylučuje neporušené. Když je však skořápka rozbita a otevřena, její obsah je nalezen strávený. Podobně, když Bhagavan rozpouští něčí ego, bude tato osoba vypadat zevně beze změny. Nikdo z nás nedokáže říci, jak mnoho eg Bhagavan již tímto způsobem strávil. (Srovnej s veršem 89 Arunačála Akšaramanamalaj (Svatební věnec veršů na Arunačálu): Arunačálo, kdo neznámý okouzlil a odcizil mou mysl?)

Muruganar zpívá v jednom ze svých veršů Bhagavanovi: Dal jsi mi sahadža (můj přirozený stav) bez toho, aniž bys nechal prožít nirvikalpa samádhi, zavírat oči nebo provádět jakoukoliv duchovní praxi. Takové je vedení mistrem Bhagavanem, avšak pokud by byl tázán, jak to činí, odpověděl by: „Nevím; pouze vím, že Já jsem“.

Je jen tenká hranice mezi stavem poznání (džňánou) a nevědomostí (adžňánou). Šok, jenž přijde v pravý čas, může člověku umožnit překročit tuto hranici a prodělat tuto drobnou změnu svého vnitřního postoje.

„Já jsem“ není ani uvnitř ani vně. Neustále si připomínejte skutečnost, že „Já jsem“ je prosté jakýchkoli omezení. Neustále si připomínejte pocit bytí. To je „Já“ a existuje pouze ono.

Teorie o karmě je děravá, nejasná a plná pochybných domněnek. Nejprve předpokládá, že nikdy neexistující ego existuje jakožto činitel a jako vrchol tohoto chybného předpokladu hromadí jednu chybnou doměnku za druhou: o existenci Boha, agamya, sañcita, prarabdha karmě, o jejich úloze atd. Nemějte pochyb pouze o této teorii; pochybujte, zda vůbec existujete jakožto činitel.

6. prosinec 1997

Sádhu Óm: Zasvěcení je nezbytné pouze pro studenty prvého a druhého stupně [podle školy bhakti jógy popsané v díle Stezka Šrí Ramany (The Path of Sri Ramana)], jelikož potřebují být vyučováni rituálům nebo mantrám před tím, než budou schopni vykonávat duchovní praxi stezky átmavičáry. Pro studenty čtvrtého stupně není již žádné zasvěcení třeba, protože skutečnost, že byli přivedeni k mistrovi (sadguru) naznačuje, že již přípravnou praxi absolvovali.

Mistr působí přímo skrze zralou mysl žáka. Využívá žákovu vlastní rozlišovací schopnost tak, aby nasměroval jeho pozornost k Já. Pokud žák řádně studuje (šravana) a rozjímá (manana) nad mistrovými slovy, jasně pochopí, že věnování pozornosti Já je jediná duchovní praxe, která je důležítá a všechny ostatní praxe jsou nadbytečné.

Pravý žák porozumí, že mistr je „Já jsem“. Pokud by byl mistr pouze tělem, zmizel by stejně tak, jako se objevil a tudíž by byl neužitečný. Hledat „žijícího“ mistra je nesmyslné, protože „žijící“ mistr se dříve či později stane mrtvým mistrem. Jestliže žák správně porozuměl učení mistra, nebude jej již dále hledat zevně, protože bude chovat víru, že mistr se vždy nachází v jeho nitru jako vědomí „Já jsem“.

Bhagavan říkával, že tělo mistra je závoj, jenž jej zakrývá před pohledy jeho uctívatelů, protože před nimi ukrývá jeho pravou podobu, jímž je Já. Jakou výhodu mají nyní uctívatelé, kterým se dostalo požehnání z jeho fyzické přítomnosti? Vše, co nyní mají, je jen vzpomínka, která není o nic lepší než sen. Jestliže budou hrdě vzpomínat: „Viděl jsem Bhagavana“, bude to jen další příležitost k posílení jejich ega.

Potřeba fyzické přítomnosti Bhagavana je jen známkou naší nevědomosti, on však odnímá tuto nevědomost tím, jak nám umožňuje porozumět, že jeho přítomnost není omezena na žádné místo zde či tam, jelikož všude existuje jen on. Nedovolí nám ulpívat na ničem zevním, ale vede nás k rozlišování a porozumění, že „Já jsem“ je pouze v našem nitru, a že mistr proto nemůže být ničím jiným než právě tímto vědomím.

Nyní jsem prostoupen Bhagavanovým učením a tak neochvějně jím přesvědčen, že žádný jiný mistr nebo učení ve mně nemůže vzbudit vážnější zájem. To však není chyba, protože takovéto silné přesvědčení je nezbytné.

Když Bhagavan onemocněl rakovinou, složil jsem deset veršů: „Pokud vznikne i sebemenší rozlišenost (sankalpa), uvažuj o tomto bezmocném stvoření, které pro sebe sama nedokáže udělat vůbec nic“ atd. Když Bhagavan četl tyto verše, smál se, a ten úsměv mi ukázal mou hloupost. Řekl mi: „Kdyby ti má myšlenka, pohled nebo dotek mohly pomoci, o co více by pomohlo mé ticho?“

Myšlení, dívání se a dotýkání jsou činnostmi, které vyžadují tělo, avšak jeho ticho nevyžaduje žádnou fyzickou přítomnost. Ticho je nejefektivnější zbraň, takže požádat mistra, aby použil jakýchkoli jiných prostředků, je jako požádat generála, aby použil páčidlo k otevření pevnosti, přestože ji již bombardoval pomocí kanónů, bomb a všemi možnými nejničitelnějšími zbraněmi. Bylo nám dáno Bhagavanovo učení, jež je postačující k obrácení naší mysli zpět na Já a jeho ticho je postačující k tomu, aby učinilo vše ostatní, čeho je třeba.

Musíme být spokojeni se svým mistrem, protože i na duchovní stezce je počestnost (ve smyslu věrnost vlastnímu mistrovi) nezbytností. Pokud se honíme za jinými mistry, je to jen známka neklidné mysli a nedostatku rozlišovací schopnosti, která je velkou překážkou v působení jeho milosti.

Pokud poctivě rozjímáme (manana) nad Bhagavanovým učením, nenalezneme prostor pro nespokojenost.

9. prosinec 1977

Sádhu Óm: Musíme být opatrní, abychom neposilovali naše ego žádným způsobem. To je důležitá část duchovní praxe (sádhana). V každém pohybu musíme být pozorní, aby ego opět nevyvstalo. Sedět v hale [Bhagavanova „stará hala“ v Ramanašramu] je dobré, ale je také nezbytné po celý čas dávat pozor, abychom neposilovali ego.

Ani bychom neměli uvažovat, že se staneme mistrem nebo že povedeme ostatní. Vyhýbat se těmto myšlenkám je pravé následovnictví. Musíme být neustále pokorní a umenšovat sama sebe, své ego. Pokud toužíme po slávě nebo po dobrém mínění druhých, pak nejsme o nic lepší než světští lidé, protože se stále domníváme, že stěstí pochází od zevních věcí mimo nás samé.

Jak se může žák stýkat se světskými lidmi? Jejich myšlenkový proud je v naprostém protikladu k našemu. Pokud někdo cítí, že do tohoto světa nepatří čím dál tím více a pokud má čím dál tím menší zájem navazovat kontakt se světskými lidmi, je to známkou duchovního pokroku.

Opravdový pokrok není v hadí síle (kundalini), která stoupá sem a tam, ale pouze v pokoře a skromnosti. Neustálé umenšování sama sebe, ega jakýmkoliv způsobem je jistý prostředek k dosažení poznání Sebe, samádhi.

Bhagavan nás učil, abychom byli tiší, zatímco takzvaní „jogíni“ a mahárišiové jsou v dnešní době příliš hluční. Bhagavan žil jako dokonalý příklad stavu džňány. Kde však můžeš vidět takovýto příklad mezi všemi těmi slavnými „mudrci“ dnes? Z toho, s čím jsem se setkal, je Tinnai Swami Bhagavanově učení nejblíže: učí naprostému nevměšování. Udržovat klid a nevměšovat se je nejlepší způsob života ve světě. (Tinnai Swami byl uctívatelem Bhagavana a článek, který jsem o něm napsal, byl publikován na straně 75-83 v The mountain Path 2/2004.)

Když jedna stará žena zatratila Bhagavana za to, že se potuloval ve slunečném horku kolem hory mezi všemi těmi trnitými rostlinami, a ptala se ho, proč pouze neudržuje klid, neodpověděl arogantně: „Ale já jsem veliký maháriši", avšak pouze si pomyslel: „Ano, to je také dobré. Proč ne? Udržovat se v klidu je nejlepší“.

Neměli bychom toužit po čemkoli nebo být čímkoli. Velcí svatí se modlí: „Pošli mě do nebe nebo do pekel. Ani nežádám osvobození (mokša). Pouze mne nech, ať jen neustále spočívám u tvých nohou“.

Jaký užitek je z dobrého mínění druhých? Ten bude trvat nanejvýš pouze po dobu života tohoto těla.

10. prosinec 1977

Sádhu Óm: V Guru Vacaka Kovai ve verši 273 Bhagavan říká, že vědomí Já (sat - bodha neboli bytí – vědomí), které existuje a září ve všem a jako vše, je mistr.

Aby byl člověk způsobilý pro čtvrtý stupeň (podle školy bhakti jógy), musí milovat mistra celým svým srdcem a pokoušet se uvádět jeho učení do praxe alespoň natolik, jak je schopen. Jestliže někdo upřímě netouží a nepokouší se následovat učení mistra, pak nechová pravou lásku k mistrovi, která je nezbytná ke způsobilosti pro čtvrtý stupeň. (Porovnej poslední větu z dvanáctého odstavce Nan Yar? (Kdo jsem já?): „...je nezbytné neustále postupovat [chovat se či jednat] v souladu s naukou předanou mistrem.")

I když například Devaraja Mudaliar prohlásil, že nemá mozek pro pochopení stezky sebedotazování, Bhagavan mu byl vším, a proto následoval stezku odevzdanosti, neboť té porozuměl. Člověk může být na nejnišším stupni, avšak bezvýhradná víra v mistra může překonat všechny překážky během okamžiku. I když nejsou nyní naše pokusy setrvávat jako Já úspěšné, měli bychom po Já alespoň upřímě toužit a pokoušet se o to.

Pokrok nemůže být nikdy hodnocen. Bhagavan přesně zná nejlepší medicínu, které je zapotřebí k růstu každého z nás, takže ví, který sklon naší mysli (vasánu) rozpustit v každém okamžiku. Někdo, kdo získává 5% dnes, může získat 100% zítra, zatímco u někoho jiného, který získává 90% dnes, se může zdát, že se nevyvíjí roky. Osoba může být neustále zapletena do světských záležitostí, avšak pokud neustále pociťuje: „Toto vše je nesmysl bez užitku; kdy budu moci být opět v klidu?“, může si počínat lépe než někdo, kdo jen nepřetržitě sedí v meditaci.

Jedna dáma, uctívatelka, která žila poblíž ášramu, si postěžovala Bhagavanovi, že nebyla schopna přijít do jeho haly po dobu patnácti dní, jelikož musela pečovat o příbuzné, kteří přijeli na návštěvu. Odpověděl: „To je dobře. Je lépe, že jste byla doma se svými příbuznými, zatímco vaše mysl byla zde, než kdyby jste byla zde, zatímco vaše mysl by myslela na ně."

Rámakršna vyprávěl následující příběh: Jeden sádhu vedl počestný život a chtěl pomoci zbožné prostitutce. Počítal množství lidí, kteří navštívili její dům pokládáním kamenů na hromadu před ním. Po mnoha letech jí sdělil, že tato hromada kamenů představuje její hříchy. Ta jako pokání uzamkla své dveře a vyhladověla k smrti. On také zemřel, ale ona se dostala do nebe, protože se kála, zatímco on se dostal do pekla, protože se jeho mysl neustále zabývala jejími hříchy.

Také vyprávěl podobný příběh dvou přátel, kdy jeden z nich poslouchal Bhagavatam, zatímco ten druhý navštívil nevěstinec. Ten prvý litoval svého rozhodnutí a záviděl svému příteli, který, jak se domníval, si užívá v nevěstinci. Ten druhý byl znechucen sám sebou a raději by dal přednost poslechu svaté knihy. Prvý šel do pekla, druhý do nebe.

Ponaučení z těchto příběhů je, že naše zevní chování není tak důležité jako naše vnitřní myšlenky a postoje. Rovněž silná touha po spočívání v Já je nezbytností, přestože v naší snaze spočívat jako Já selháváme.

Jediné, co potřebujeme, abychom se osvobodili, je prožít jen na okamžik naše bytí takové, jaké skutečně je. Pokud je žák dostatečně vyspělý díky praxi školy bhakti jógy (bhakti), obdrží od mistra tento poslední podnět, díky kterému postoupí na pátý stupeň, jímž je osvobození (mokša). A to se může stát každým okamžikem.

Láska ke spočívání jako Já je pravým znakem lásky k mistrovi.

* * *

Pokračování příště.