Sádhu Óm: Světlo na učení Bhagavána Šrí Ramana Maháršiho
Jiří Vacek
překlad: R. Skarnitzl
Vydávat knihy s náměty o Ramanovi Mahárišim a jeho učení je vysoce záslužné a za každý takový počin je třeba poděkovat. Sádhu Óm žil s Ramanou Mahárišim 5 let a nejen žil, ale i prováděl jeho učení – átmavičáru v praxi. Proto jsou jeho poznatky dvojnásob cenné. Knížka, kapesní formát, asi 110 stran, mne upoutala hlavně svou praktickou stránkou.
Sádhu Óm jen plně potvrdil, co učím a zdůrazňuji, totiž rozhodující moc vědomí. Toto poučení znát a řídit se jím je skutečně zásadní pro zdar stezky. Jeho rada, dělat při klidové átmavičáře v jejím průběhu přestávky, souhlasí přesně s tím, co jsem si sám ověřil při delších meditačních setkáních. Udělat vždy asi po 45 minutách až 1 hodině přestávku, je mnohem lepší než meditovat celé hodiny bez přestávky. Platí jediná výjimka a tou je, když nás síla drží pevně v meditaci sama. Jinak zákonitě asi po hodině pozornost slábne, tělo se hlásí o své a úroveň meditace se prudce snižuje.
Mnozí účastníci pak místo, aby meditovali, zoufale čekají na konec. V krátké přestávce se uvolníme, poněkud si odpočineme a jsme schopni pokračovat dál s novou silou.
Nové je pro mne tvrzení, že když se přestaneme ztotožňovat s hmotným tělem, samovolně se přestáváme ztotožňovat s tělem snovým. Tvrzení je logické: klíč k takovému dosažení spočívá ve bdělém stavu a je jím átmavičára.
V kapitole „Kdo je džňáninem?“ neboli mistrem souhlasně s učením Ramana Mahárišiho, ze kterého vždy sám vycházím, Sádhu Óm jasně říká toto:
Jen džňáni může poznat džňánina. Nemáme je proto posuzovat ani hledat zevně, tj. provádět honbu za mistry, ale máme cvičit átmavičáru.
Moji nepřátelé postupují zcela opačně. Átmavičáru necvičí, ale vyžívají se v mém posuzování a hledání chyb. Prostě nafouklá ega, která si myslí, že jsou schopna poznat mistra, a to ještě předstírají, že rozumějí Mahárišiho učení a mne obviňují z jeho nesprávného pochopení. Kdyby místo prskání své zloby prováděli átmavičáru s takovým zápalem, s jakým slouží zlu v sobě, již by si dávno Já uvědomili. Pro ně je však snazší vymýšlet lži a pomluvy.
Sádhu také rozvádí pravdu, kterou učí Ramana Maháriši o neúčinnosti duchovních přednášek, viz kapitola o sat-sangu. Přímo říká, že máme raději zůstat sami a provádět átmavičáru než takové setkání navštěvovat.
V souladu s tím také říká, viz odstavec 284, že pravým mahátmou, mistrem, je ten, kdo obrací naši pozornost na naše pravé Já, na átman. Nedělám svými knihami a hlavně ve společných meditacích s přáteli nic jiného. Poslední je pravé učení tichem, o kterém Ramana Maháriši říká, že je nejvyšší a jediné opravdu účinné. Proto v odstavci 290 Sádhu Óm říká, že máme džňánina vnímat tichem.
Celá knížka – a není zdaleka jediná, potvrzuje souhlas s praxí, kterou osobně učím slovem v knihách, ale hlavně ve společných meditacích. Plody tohoto úsilí - duchovní prohlubování těch, kteří pracují s tím v souladu, může nevidět jen rozum zastřený zlem.
Jsem-li za toto vše zahrnut nenávistí a pomluvami, každému, kdo není v moci zla, musí být zřejmé, oč jde. To není spor osobní, ani dvou škol, ale boj dobra se zlem, který trvá od nepaměti. Boj, kteří někteří prohlédají jen obtížně, protože se zlo přetvařuje jako dobro. Sokrates musel zemřít, protože kazil mládež, Ježíš se rouhal, a proto v zájmu národa musel zemřít. V této řadě bychom mohli pokračovat velmi dlouho, přes Husa, mistra Eckharta a mnoha dalších až do dneška. Jedním z příkladů je i Karel Weinfurter. Tím, že odkryl praktickou mystickou stezku, vysloužil si nepřátelství mnoha českých duchoborců a pronásledování Gestapem.
Po filosofické stránce mám k některým tvrzením výhrady. Podstatná je samozřejmě praxe a ne lidské názory na nejvyšší Skutečnost.
Názory o neskutečnosti světa tak, jak je Sádhu předkládá, nesdílím, jak jsem uvedl vícekrát jinde. Domyšleno do konce: neskutečný sádhu píše neskutečné knihy pro neskutečné čtenáře. Nic z toho nedává smysl. Proč si on sám neuvědomí svou neskutečnost? Odkud se bere jeho potřeba přesvědčovat druhé, že jsou neskuteční? Totéž platí o názorech, které jsou vlastně solipsismem: „Mimo nás samých nic jiného neexistuje“, viz odstavec 160. Za tím „nás“ je my. Co je tím „my“? Neskutečný Sádhu, jeho knihy i čtenáři? Tak co je skutečné a co neskutečné? Komu se sděluje, že je současně neskutečný, a že kromě něho - vlastně množství my – nic neexistuje, neboli že je sám (nebo v nějaké množině „my“) jedinou Skutečností? V takových úvahách nevidím nic přínosného. Existuje-li jen on sám, ke komu mluví? Jak je možné, že si není těchto rozporů vědom? Silně podezírám, že je jejich autoři opisují a přejímají jeden od druhého, jen proto, že je před mnoha staletími někdo napsal v nějaké knize, která se považuje za svatou, a proto plně pravdivou. Bylo by omylem se domnívat, že teorie iluzornosti je v celé Indii přijímána jako všeobecně platná. Není. Pochybuje o ní například profesor Radhakrišnan, bývalý indický president a není rozhodně sám. Například kašmírský šivaismus ji odmítá a staví tvořivou moc, šakti, na stejně důležité místo, jako ryzí vědomí. To říkám proto, abych nebyl obviňován z nějakých vlastních výmyslů. Každá záminka je mým nepřátelům dobrá.
I tvrzení o plném dosažení poznání v jediném okamžiku jako o jedině možném způsobu, odporují jak zkušenosti mé, tak i dalších přátel, ale i například Ribhugítě, kde se mluví o známé sahadža samádhi. Podobně mluví i Ramana Maháriši, když říká, že i u džňáninů se ego objevuje znovu a znovu. Rovněž nutnost rozpouštění nespásných vásan vyžaduje delší dobu, než jsou všechny plně rozpuštěny a tento děj probíhá i ve stavu, ve kterém je již dosaženo poznání Sebe.
Nejsem formalista a vím dobře, jak je i při největší péči obtížné se vyvarovat chyb v knihách. Nemělo by však jich být moc. Dobrý korektor by měl odstranit z textu chyby jako „by jste“, (správně píšeme byste) atd. Také sloh je místy až nečeský.
Přes tyto formální chyby knihu každému doporučuji. Jak jsem řekl v úvodu, za její vydání budiž poděkováno.