Jiří Vacek - duchovní učitel

Sára Hromádková

V pátek 11. června, ve svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, jsme s přáteli Jirkou Ondrušákem a Gábinou Sovovou vyrazili směrem na Malou Fatru k obci Těrchová, z níž nás čekal výstup k chaloupce na Koštúry.

O Marcelce z hor jsme v poslední době slyšeli často. Jezdí za ní přátelé ze společenství Jiřího Vacka a také nás mile překvapilo, když jsme ji i s jejím mužem Romkem spatřili na několika dvd pana Vacka z meditačního semináře na Morávce, kterého se účastnili.

Informace o přítomnosti Marcelky na jeho seminářích pana Vacka zaujala a chtěl se o ní dozvědět více. Přivezla jsem proto na Morávku článek z magazínu deníku Právo od Věry Keilové, který pak pan Vacek nechal tuším celý týden vystavený na nástěnce (pozn. viz článek Marcelka z hor ze 7. 6. 2015).

Po návratu ze semináře jsme si opatřili oba díly knihy Marcelka z hor a s radostí je čteme. Učení, které knihy předkládají, stejně jako duchovní vliv za nimi stojící, obojí nám je blízké. Když pak pan Vacek nazval Marcelku zajímavou a učení osvěžujícím s tím, že vezme knihy do prodeje, rozhodli jsme se Marcelku navštívit.

Dílem pro možnost strávit společný čas jako rodina v horách a navíc v duchovním prostředí, dílem ze zvědavosti.

Panu Vackovi se náš plán líbil a Marcelku po nás moc pozdravoval.

Voláme na telefonní číslo uvedené na stránkách www.marcelkazhor.cz a ptáme se Romka na cestu. Ochotně se nám věnuje, začínáme se opravdu těšit. Na uvedeném telefonním čísle je možné od pondělí do čtvrtka v době od sedmi do devíti večer kontaktovat Marcelku a probrat s ní cokoliv nám na srdci leží.

Dopoledne v pátek dobaluji věci. Maruška zničehonic začne malovat obrázky, jeden za druhým. Všechny jsou si podobné. Slunce, déšť, veliká duha a bytosti se srdíčkama na hrudi. To je pro Marcelku, vysvětluje mi. Podivím se, neboť jsme s ní o Marcelce nemluvili. V podstatě ani o tom, kam přesně jedeme, nebyl na to zatím čas. Nejspíš zaslechla nějaký náš rozhovor s Honzou a takto to na ni zapůsobilo.

Když si u malování začne operním hlasem dokola prozpěvovat: “Maluji, maluji mojí milované dušičce, milované Marcelce, maluji, maluji hodné a milé Marcelce, která nespadla na Zem…”, zapisuji písničku na bílou obálku, do které vkládám Mařenčiny výtvory. “ A ještě jeden” říká Maruška a podává mi list papíru, na nějž obkreslila svá chodidla. “Napiš tam, že to jsou moje nohy a že je dávám Marcelce”. Hotovo. Jedeme.

Tři a půl hodinová cesta z Olomouce probíhá v pokoji i přesto, že se u Jiříčka začaly projevovat “Morávkové” neštovice.

Zaparkovali jsme pod kopcem, snědli co největší porci svačiny, aby toho záda tolik nenesla a vyrazili. Počáteční stoupák bral dech, ale za krátko nás milí průvodci, kteří pomohli i s batožinou ujistili, že nejhorší je za námi. Mařenka kopec vystoupala ze zpěvu na rtech, což mi tentokrát nevadilo, neboť alespoň plašila divokou zvěř.

Zhruba po hodině a půl jsme vyšli z lesa na rozlehlou louku a spatřili pěknou dřevěnou chaloupku, před kterou Romek sekal dřevo, a Marcelka meditovala se skupinkou žen, které došly před námi.

Naši průvodci se pozdravili a objali s Romkem i s Marci a než došla řada na mě, utekla mi Mařenka za chaloupku. Vydala jsem se ji hledat a v tom jsem za sebou zahlédla postavu. Pohybovala se svižně a než mi došlo, kdo to je, díval se na mne zblízka rozesmátý Marcelin obličej. Objali jsme se a jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, dala mi Marci pusu. Neměla jsem ani vteřinu na to si uvědomit, co si o tom myslím, když se z chaloupky ozvalo: “Mami, můžu nahoru po schodech?. “Můžeš, ale zuj si botičky” odpověděla za mě Marci.

“Pozdravuje tě pan Vacek” vypadlo ze mne (byla jsem předem instruována, že si zde všichni tykají, pokud chtějí) a tak začal náš rozhovor, ve kterém mi Marci řekla o tom, jak jezdili s Romkem na Morávku a jak se pak v Těšíně scházeli s přáteli ke společným meditacím. To, ale ještě bylo z osobnosti, dodala nakonec.

Na Morávku přestali jezdit asi v roce 1999, kdy se přestěhovali do hor. Asi před třemi nebo čtyřmi lety přijali pozvání na Morávku od Alžběty Kozlové, aby tak zároveň poděkovali panu Vackovi. Zůstat mohli jen na jeden den. Marcelka se s panem Vackem setkala na chodbě, když šel ze svého pokoje a spěchala mu vstříc. Pak ho vřele objala a z úst pana Vacka vyšlo jen: “Opatrně, opatrně toto tělo už je příliš chatrné”.

“Pan Vacek mi řekl, že by se s tebou rád setkal, ale že již nemůže nikam daleko cestovat a ptal se, jestli nebýváte v Praze”.

“Ale, ano” odpověděla Marcelka. “To by jistě šlo zařídit. Setkáváme se v Praze Jinonicích.“

“Vždyť to je kousek od místa, kde pan Vacek bydlí!”

“No vidíš a je to.” Obě jsme se tomu zasmály.

Předala jsem Marci Maruščin dárek a ta se podivovala nad složenou písničkou.

Také ji velmi zaujalo, že pan Vacek nechal po celou Morávku na nástěnce vystavený článek Marcelka z hor.

Pověděla mi zajímavou věc, že když začala veřejně působit, tak na jejím tuším prvním větším vystoupení bylo i pár křesťanů, kterým se nelíbili některé informace, které zde zaslechly. Například ta, že Satan jako protipól Boha neexistuje, ale že jej pouze může vytvořit lidská mysl. Vzápětí se na faceboku pořadatele oné akce objevilo, že kdo popírá Satana, je sám Satan.

“A jediný, kdo se mne zastal, byl Jiří Vacek”, říká Marci (viz. článek Kdo je mistr ze dne 20. 4. 2014). “ Napsal to opravdu moc krásně”.

Marci mluvila a já pozorovala její hluboké oči a pohled, která zářil světlem, které znám…

Tím náš rozhovor pro tuto chvíli skončil, neboť přicházeli další lidé, které šla Marcelka s Romkem vítat.

Lidé posedávali na karimatkách či přímo na trávě všude kolem chaloupky, někteří si povídali, jiní seděli tiše a meditovali. Vše se zdálo bát v podivuhodné symbióze.

Zatímco Honza na louce stavěl stan a vybaloval věci, přesunula jsem se s dětmi do chaloupky, ve které už sedělo pár lidí a s nimi i Marci s Romkem. Večeřeli. Pomalu se stmívalo a tak Marci zapálila celou řadu svíček, které osvětlovaly krásnou dřevěnou kuchyňku s nízkým stolem uprostřed. Kolem celého stolu byly menší bochany a stoličky na sezení, já jsem si s dětmi sedla na podlahu.

V tom se žena sedící přede mnou postavila a poprosila Marci, jestli by mohla jít na “židličku”. Jít na “židličku” znamená sednout si k Marci, která vás chytí za ruce a podívá se vám do očí. Pak je zavře nebo je první zavřete vy a tak společně meditujete. Důležité je nic neočekávat a pokud možno co nejvíce obracet pozornost na sebe sama či si alespoň uvědomovat klid mysli, který při tomto těsném kontaktu často nastává. Tímto způsobem je předávána duchovní síla a zažeháváno sebe uvědomění. Po pár minutách se objaly a žena se vrátila zpět na své místo.

Pak Marci odpovídala na dotaz a odpověď byla opět o tom samém, zjistit kdo si vše uvědomuje, obrátit pozornost na sebe sama a neposlouchat programy mysli, které se dožadují své potravy – naší pozornosti. Vše se odehrávalo přesně tak, jak to popisuje Věra Keilová ve svých knihách.

Ve svitu svíček Marcelce oči jiskřily a mě napadlo, že jsou velmi podobné očím pana Vacka, což mi pak potvrdil i Honza. Zářilo z nich či za nimi stejné neosobní vědomí, které láskyplně obrací pozornost hledajících na sebe sama. Na vědomí trvalé blaženosti, jedinou cestu z utrpení…

Pak se rozhostilo hluboké ticho, které tak dobře znám z meditací s panem Vackem. Velmi mě to potěšilo. Ticho doslova vibrovalo a kupodivu ho nehodlaly přerušovat ani naše děti.

Bylo už velmi pozdě, kolem půl desáté, proto jsem se rozloučila a odešla i s dětmi ke stanu, který stál asi sto metrů od chaloupky. Vzali jsme si věci a společně se odebrali k vaně s pitnou vodou, která tam natékala hadicí přímo ze studánky, a nabrali si lavor vody na umytí. Byl teplý večer a nad hlavou nám blikaly hvězdy a celá atmosféra mi připomínala semináře v Kostolanech na Slovenku, kde bylo moc krásně.

Něco mne ještě přitáhlo k chaloupce a v tom jsem před sebou spatřila Marci, jak si čistí zuby. Teď si vzpomínám, že někde ve své knize říká, že se lidé zpočátku podivovali, že i osvícení lidé cvičí a čistí si zuby.

Zeptala jsem se jí, jestli můžu do chaloupky chodit i s dětmi a ona řekla, že je to samozřejmé. “Zde se bytůstky vedou k tomu být si vědomi sebe za všech okolností i při práci! Další pusa na dobrou noc, jedna mě, jedna Jiříčkovi a jde se spát.

Marci s Romkem spí v podkroví spolu s dalšími asi čtrnácti hledajícími, pro které jsou na zemi nachystané matrace. Zde je nutné rezervovat si místo předem. Ostatní lidé se hlásit nemusí a mohou přes víkend v letních měsících bydlet na louce v blízkém okolí. Tento večer přijelo asi dvacet lidí a v sobotu jich opět několik přibylo. Přes prázdniny se však sjede lidí i sto. Příspěvek za pobyt i osobní konzultace, které probíhají s Marci v neděli, je dobrovolný a dává se žlutého džbánečku v kuchyni na okně.

SOBOTA

Když jsme se druhý den brzy ráno setkali s Jirkou a Gábi u vany, zjistili jsme, že se nikomu z nás nepodařilo na delší dobu usnout. Vědomí nás drželo vzhůru a museli jsme meditovat.

Pokračuji dál k “soukromé” koupelně, která je od chaloupky vzdálená asi tři minuty chůze. Procházím kolem políčka a míjím Marci, která drží v ruce karimatku a opět se směje. Jde ze svého ranního cvičení. Máváme na sebe a já nadechuji svěží ranní vzduch plnými doušky. Je to opravdu krásné místo.

Co se druhé koupelny týče, je tu opět vana, do které vtéká proud vody ze země, hrnky a lavor na mytí. Člověk tu má pocit většího soukromí, ale i tak je dobré pověsit například na strom ručník, aby vás nepřekvapil nečekaný host.

Cestou zpět ke stanu procházím kolem chaloupky, ve které již lidé meditují a Marci něco vysvětluje. Přidávám se k nim a jsem moc vděčná, že zde mohu být. Zhruba do desíti hodin zde lidé souběžně meditují, snídají a občas položí Marcelce otázku. Člověk má pocit, jako by se tu zastavil čas a zdá se mu, že jediná podstatná věc v životě je uvědomovat si sám sebe.

I když musím přiznat, že ve formálních meditacích při pevně daném denním programu je pro mne uvnitřnění jednodušší a také dovedu víc “zabrat”. Zde jsem si naopak mohla uvědomovat jak je to s mou vnitřní kázní a touhou po sebe poznání…

Čtením knih paní Keilové o Marcelce se má touha po návratu Domů opět více rozhořela, což ilustruje i následující prožitek z tohoto týdne.

V úterý jsem poslala jako dárek panu Vackovi fotografie Arunáčaly a druhý díl knihy Marcelka z hor a velmi mne potěšilo, když mi ve středu zavolal a laskavým, pokorným hlasem za balíček děkoval. To by vůbec nemusel dělat, ale takový prostě je.

Říká mi: “Snažím se dovolat Pavlu Erdosovi, abych mu poděkoval za léky, ale nebere to, není už v Mexiku? V telefonu se mi stále ozývá melodie ovčáci, čtveráci”. To mne velmi rozesmálo a přitom jsem cítila, že hlavním důvodem proč mi volá je, jak jinak, duchovní posila. Energie celistvosti, radosti a jednoty se vším mnou jemně začala proudit a já se s díky s panem Vackem rozloučila.

I když jsem měla spoustu zařizování, nedalo mi to a protože Jiříček spal, opět jsem sáhla po prvním dílu Marcelky z hor a otevřela ho na str. 54, kde Marci začíná popisovat své splynutí s jednotou.

Úplně mě to vtáhlo a tekly mi slzy vděčnosti, že si díky Vědomí, které se projevilo skrze pana Vacka a také popisovanou realizaci Marcelky mohu vzpomenout na to, čím skutečně jsem a v jakém stavu doopravdy neustále existuji. Slzy mi tekly stále víc, i když mne zaplavovala radost a na tváři jsem měla úsměv. Najednou jsem musela knihu odložit. Zavřela jsem oči a vnímala, jak mne začíná zaplavovat mohutná avšak jemná energie prostupující vše kolem mne, prostor i všechny předměty, včetně mého těla.

Zvuk v hlavě velmi zesílil a vše začalo jakoby intenzivněji vibrovat, ale slovy to vypovědět nelze. Nebylo to splynutí s jednotou jako kdysi na Morávce, ale bylo to velmi silné a bylo to stejné jako ve dnech před splynutím, kdy mne pan Vacek v tomto stavu s úsměvem pozoroval, ale já vůbec netušila, o co jde.

V následujícím ve zkratce popíši, co se vlastně na Morávce a později doma přihodilo.

Až poslední den, během závěrečné meditace se vše přehouplo, přesně tak, jak popisuje Marci, i když u ní to bylo v úplně jiném rozsahu. Tělo pana Vacka, který seděl asi tři metry nalevo přede mnou, poskočilo a on se zeptal: “Co to bylo?” Velmi mě to překvapilo a utvrdilo v tom, že je plně s vědomím ztotožněn a uvědomuje si, co se v něm odehrává. Nikdo jiný nereagoval, tak zase pokračoval v meditaci. Po skončení semináře jsem se za ním šla rozloučit a poděkovat mu a on už z dálky viděl, k čemu došlo. Objal mě a smál se a pak mi poradil: “Moc nemluv, ať z toho nevypadneš!”

Tomu jsem nerozuměla, vždyť jsem vším, tak kam bych mohla vypadnout? Všechno jsem já, jak by to mohlo být jinak? Ale jako vždy měl pan Vacek pravdu.

Asi za tři měsíce jsem doma během spánku uviděla obrovské světlo, které mě úplně spalovalo. Když jsem přecházela do bdělého stavu, ale ještě si neuvědomovala fyzické tělo, slyšela jsem či vnímala nějaký křik. Spíš vřískot.

Nejdřív jsme se nemohla úplně zorientovat a až po chvíli mi došlo, že křik vychází z mého těla. Bylo celé zpocené a zrychleně dýchalo. Sedla jsem si do meditace a přitom pocítila zvláštní vjem. Nedal se přesně definovat. Bylo to, jako když jste něco zapomněli a nemůžete si pořádně ani vzpomenout co. Byla to podivně lákavá síla, která počala obracet mou pozornost jiným směrem, než na sama sebe. Co to hledám? Po čem pátrám? Najednou jako by mou pozornost lapl jakýsi vír či něco podobného, touha po vypátrání toho něčeho sílila a až když měla jasnější podobu, a byla definována myšlenkou, mi došlo, oč se jedná, ale bylo už pozdě!

Jaké je to být vlastně člověkem? Oddělenou bytostí? Jaké je to být ohraničeným tělem, dívkou? Byla tu snaha se na to rozpomenout, neboli obnovit a znovu zakusit existenci v egu. Špatně se to popisuje. Jako by vám pomyslný had z ráje šeptal do ucha… Byla to rychlost a najednou vědomí jednoty se vším zesláblo. Naštěstí nezmizelo, šlo ho i zesilovat, ale vznikla tam pochybnost a na tu se postupem času nabalovala další nevědomost, což vedlo k obracení pozornosti do těla a mysli.

I když to vše dohromady zní nejspíš trochu zmateně a možná se ptáte, co tím chci říci, píši to zde proto, že výše popsané opětovné prožití této zkušenosti, i když ne úplné, je pro mne obrovským povzbuzením, nadějí a že je to pro mne důkazem, jaká síla se za Marcelkou projevuje. Síla božího vědomí Já jsem.

Zpět na Koštúry…

Od desíti do jedné se medituje venku u křížku, což je příjemné místo asi dvě stě metrů od chaloupky ve stínu velikého stromu. Opět se zde medituje na karimatkách s Marci a Romkem v čele. Tichá meditace se střídá s odpověďmi na otázky, na řadu přijde i židlička. Někteří lidé sedí, jiní polehávají, je příjemné teplo. Dnes přijeli i noví lidé všech věkových kategorií včetně dětí, mnozí z nich se na večer zase vrací domů.

Je příjemné Marci pozorovat, je jako vánek. Její vysoké a štíhlé tělo vypadá mnohem mladší, než kolik mu ve skutečnosti je. Žádný pohyb či slovo není zbytečné, a když ji člověk obejme, má pocit, že objímá měkkou, tekoucí energii, snad obláček. Tak to znám i od jiných mistrů, jistě je to tím, že jejich tělo je produchovněné a kmitá na jiné, vyšší frekvenci. Vzpomínám si, že i Rangan, blízký přítel Ramany Maharišiho z dětství něco podobného popisoval v knize The Power of Presence, kdy se po mnoha letech setkal s Maharišim a velmi se podivil, k jaké změně došlo s jeho fyzickým tělem. Dřív bylo drsné, ale nyní je hladké a jemné jako satén. Není tím myšlena jen kůže, ale celá hmota těla je jakoby řidší a průsvitnější.

Odcházím s dětmi zpět k chaloupce a nechávám Honzu, aby si celý program užil o samotě a věnoval se jen meditaci.

V jednu hodinu se všichni vrací a chystají si jídlo. Každý se tu stravuje sám svými potravinami. Vlastně až na Mařenku, ta mnohdy přiběhne s kouskem jídla, které ji někdo dal. Je zde jako doma, úplně ve svém živlu. Jirku s Gabčou, naše průvodce si adoptovala jako své nové rodiče a oni se ji s úsměvem věnují.

Vzpomněla jsem si, že mám pro Marci s Romkem jako dárek prašad pana Vacka z poslední Morávky, tak jim ho nesu. V chaloupce jsou jen oni dva, Romek něco loupe, sedí bokem ke mně. Aniž by vzhlédl, řekl: “Jiří Vacek…” a já se směju, zvedne hlavu a já mu podávám prašady se slovy: “požehnal tyto prašady, které vám chci dát”. Společně se smějeme a povídáme si, o tom, jak Tomáš z Olomouce přinesl Marci článek pana Vacka “Kdo je Mistr” hned poté, co byla na internetu napadena. Bral to, že byl článek napsán na její obranu. Romek mi článek přinesl. Oběma se moc líbil a byli za něj vděční.

Po obědě je vycházka, která obvykle trvá i tři hodiny. Součástí je opět společná meditace v lese či na louce. Jdeme kousek s nimi, ale pak se vracíme, Jiříček potřebuje odpočívat, má teplotu.

Kocháme se krásnou krajinou i klidem, který je všudypřítomný.

Kolem páté hodiny se lidé vrací z vycházky a opět se pokračuje v chaloupce v meditaci a případných dotazech. Jsme tam i s dětmi a dojídáme poslední zásoby jídla. Marci je velmi laskavá, ale neoblomná. V mnoha odpovědích se ozývá: “Nic si nenamlouvejte, neplácejte se v tom a stále obracejte pozornost na sama sebe”. Chvilkama mám pocit, že sedím v Ramanašrámu a poslouchám Mahárišiho odpovědi tazatelům.

Kolem půl osmé se jde Marci okoupat a my s Romkem odcházíme k ohništi, u kterého se dnes večer bude opět meditovat. Lidé se už scházejí, sedí se převážně v tichu. Ohniště je u lesa, na jakémsi převisu s kouzelným výhledem na vzdálené hory a lesy. Balzám pro oči i duši. Maruška chce jít naproti Marcelce, tak sbíháme zpět k chaloupce a tam ji potkáváme. Chytnou se s Maruškou za ruce a kráčíme společně nahoru k lesu, kde už hoří oheň. Povídáme si o tom, jaká byla Marcelka jako dítě a že vlastně Maruščina svéhlavost nemusí být úplně na škodu. Také mi říká, jaké knihy od pana Vacka četla – “Džňána jógu” a “Učebnici Átmavičáry” a že si nepamatuje přesný název, ale že kdysi četla i povídání s Maharišim, tak mě napadá, že to budou nejspíš “Rozhovory s Maharišim”od pana Vacka.

Přicházíme k ohni a já se bezmyšlenkovitě přemisťuji na opačné místo než jsem měla položenou deku. Usedám poblíž Marcelky. Asi tři ženy se u ní postupně vystřídaly na “židličce”, která je u ohniště pouze pomyslná - Marcelka klečí a příchozí k ní mohou zaujmout jakoukoliv pozici, při které ji podají ruce a podívají se jí do čí. Najednou mě napadá, že bych to mohla taky zkusit.

Jdu k Marcelce a usedám na kolenou naproti ní. Chytneme se za ruce a já ji držím snad až příliš pevně. Chvíli se díváme do očí, pak je zavírám a snažím se co nejvíce obracet pozornost na sebe sama. Okolí a jeho zvuky pomalu mizí.

Vnímám jemný pocit okolo žaludku, který zesiluje – chce se mi smát! Mám pocit, jakoby mě Marci dloubala na bránici. "To je všechno?" napadá mě. To proto se lidé na židličce smějí, že je Marci nějakou silou dloube v bránici?

Než tato myšlenka proběhla, začala mi tělem nebo páteří jemně stoupat síla, která vyšla až nad hlavu, kde jsem ji vnímala jako jasné zlaté světlo, které se tak metr nad hlavou obracelo a padalo kolem celého těla. Byla jsem moc ráda, neboť přesně tohle jsem zažívala již dříve a hlavně na seminářích, kdy jsem ještě neměla děti a věnovala se praxi s větším zápalem. Byl to jemný vodopád světla, který v těle vyvolával pocity blaženosti a tišil mysl. Po nějaké době jsem otevřela oči a setkala s Marciným pohledem. Prvních asi pět, deset vteřin se nic nedělo, ale pak jako bych teprve uviděla, jakoby se mi zostřil zrak, zevně to asi vypadalo, že jsem vytřeštila oči.

Začalo jsem vidět to, co jsem měla vždycky před očima, ale nevšímala si toho. Nezaostřovala jsem na to. A Marcin, respektive Vědomí pohled mi umožnil to svou silou zaregistrovat. Vyhrkly mi slzy vděčnosti a zároveň jsem se musela smát. Pozorovala jsem vědomí, kterým jsem byla i já sama a které v sobě obsahovalo úplně všechno včetně vzdálených hor. Do toho všeho stále proud vědomí jakoby tryskal z jejích očí nebo okolo nich.

Napadá mě, že stejným způsobem aktivoval či zesiloval uvědomění sebe sama u hledajících i Ramana Maháriši. Oční kontakt někdy trval i hodinu. I osobu Jiřího Vacka Vědomí používá k tomuto způsobu zasvěcení. Zažila jsem to několikrát sama a je to jako veliký vodní proud, který se do vás valí. Ego to většinou dlouho nevydrží a uhne pohledem. Alespoň to moje. Vzpomínám si na příhodu, kdy se na pokoji u Vackových prodávaly knížky a přišla i Renata, jejich známá. Sedla si na křeslo vedle pana Vacka - ten ležel jako obvykle s podepřenými zády na své posteli a byl hluboce uvnitřněný. Lidé kupovali knihy a najednou se obličej pana Vacka obrátil k Renatě a podíval se jí přímo do očí. Bylo úžasné sledovat jak z jeho očí jako paprsek tryská Vědomí samo. Trvalo to několik minut a Renata to hezky přijímala, i když na počátku otočila hlavu do pokoje a řekla celá překvapená: “Vidíte to”? Nikdo ji však nevnímal. Bylo to zvláštní, protože se zdálo jako bychom se mi tři ocitli v trochu jiném časoprostoru i když jsme stále byli ve stejném pokoji. Pak pan Vacek otočil hlavu zpět a opět meditoval bez pohnutí, šel z něho hluboký klid, který vtahoval do nitra. Musel být v hlubokém samádhi.

Zašeptala jsem k Marci: “To přece není možné, aby to bylo tak jednoduché”. Stále se usmívala a bez pohnutí lila vědomí do mých očí, celého hmotného těla i kolem něj. Je zvláštní dívat se do očí, ze kterých se na vás nedívá ego, lidská bytost, ale samo vědomí, které nemá tvar ani hranice a vysílá k vám život a vaše bytí, vás samé. Poděkovala jsem a obejmuly jsme se. Marci se jenom smála. Pomalu jsem se vrátila na své místo a zjistila, že s tělem nelze téměř hnout. Myšlenky se občas objevily, vnímala jsem i okolí, ale vědomí vyvstávalo tak silně, že se mi nechtělo věnovat pozornost ničemu jinému. Navíc pohled na onu nádhernou horskou krajinu a rozlehlý prostor, který doslova vibroval vědomím, celý stav ještě umocňoval.

Po nějaké době jsem uslyšela jakoby z daleka volání: “Mami, mami”, ale nemohla se za hlasem otočit. Mařenka doběhla až ke mně a skočila mi na záda. Nic. Tělo bylo gumové a pozornost ve vědomí tak sladká. Mařenka se dotýkala mého těla a střídavě propukala v salvy smíchu. Napadlo mě, že je to asi bizardní pohled na nehýbající se a nereagující matku a dceru bláznivě se chechtající. Mařenka nejspíš vnímala můj stav a vypořádávala se s ním po svém. Aby toho nebylo málo, přišel Honza a položil na mne ještě Jiříka. Ten naštěstí položil svou hlavičku na mou hruď a odpočíval.

Pak šel na židličku i Honzík a můj stav sebe uvědomění ještě zesílil. Nehodlala jsem se ho vzdát, cítila jsem veliké naplnění a klid.

Nic však zde v projevu netrvá věčně a tak když Mařenka po pár minutách začala žalostným hláskem provolávat: “Mami, neumírej, neumírej, neumírej!” a otevírala mi oční víčka, musela jsem svou pozornost obrátit i k ní.

Pak se Honza vrátil pro Jiříka a šel se s ním projít, aby ho mohl uspat a zároveň být sám se sebou.

“Chtěla bys jít taky za Marcelkou?” ptám se Marušky a ona souhlasí. “Ale s tebou” dodává. “To nejde, musíte tam být jen dvě, já se tam nevejdu”. “Tak já si ti sednu na klín” navrhuje Maruška a už mě táhne k Marcelce. Nejsem si jistá, co bude následovat, ale jdu.

Na můj dotaz, jestli můžeme na židličku takto společně, odpovídá Marci úsměvem, po celou dobu je v tichu, beze slov.

Maruška jí podává levou ruku a já k nim po chvilce přidám svou. Mařenka se s naprostou samozřejmostí zafixuje svým pohledem místo do Marcelčina do mého a já vnímám, jak se můj stav sebe uvědomění opět zesiluje. Uvědomuji si v sobě Marci, Sáru i Mařenku. Ta téměř ani nemrká, vpíjí se do mého pohledu a najednou se ke mně přiblíží, oči stále otevřené a dá mi pusu a drží ji několik vteřin u mě, jakoby čerpala přítomnou energii. Překvapí mě to a pobaví. Pak se s úsměvem odtáhne a Marci ji pohladí po tváři.

Maruška se ke mně nakloní a zašeptá mi: “Řekni jí, že děkuji”.

Vyřídím to Marcelce a ta se opět jen usměje. Vzdálíme se a usedáme u našich přátel.

Zanedlouho se všichni rozcházejí a chystají se ke spánku. V chaloupce je nepsaná večerka kolem desáté hodiny.

NEDĚLE

Po sedmé ráno Honza balí a my si chystáme snídani v chaloupce. I když jsme přišli časně, už tu lidé meditují s Marcelkou. Zalévám si další instantní rýžovou kaši a poslouchám odpovědi na dotaz ohledně zaměstnání. Líbí se mi jasný a stručný způsob, jakým Marci odpovídá a to, že se vytrvale opírá o to jediné. Buďte si stále vědomi sami sebe, ať se děje co se děje.

V neděli od devíti hodin se Marci na louce u křížku věnuje objednaným lidem a konzultuje s nimi jejich obtížné životní situace. Pomáhá jim vidět je v jiném světle, než jak jsme při ztotožnění se s tělem a s myslí zvyklí. Nikomu neříká, co má dělat, do života a svobodné vůle druhých nezasahuje. Každý je strůjcem svého osudu a ona jen ukazuje dveře, kterými prošla a za nimiž každý nalezne řešení všech svých problémů a trápení. Dveře, za nimiž je trvalý Život, Pravda a Blaženost.

V devět hodin odcházíme. Loučíme se u chaloupky s Romkem a nahoře u křížku s Marci. Objetí, pusa a poslední Marcelčina slova na cestu: “Moc od nás pozdravuj pana Vacka, že ho máme rádi, moc ho objímáme a posíláme pusu”.

Sára Hromádková, 19. 6. 2015