Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Nedávno mně volala naše dlouholetá známá. Měla strach o mně, zda mám to co ona. Vyprávěla mně svůj zážitek, který měla před lety. Její popis prožitku se podobá určitému vysokému stavu na úseku stezky výstupu k Otci neboli jednotě. Na základě tohoto prožitku, který přišel a zase odešel, usoudila, že již To dosáhla a proto přestala usilovat. Toto je omyl, kterému více či méně podléhají někteří hledající. Prožijí něco ve snu, ve vizi nebo v hluboké meditaci a usuzují z toho na svou duchovní úroveň. Velmi se mýlí. To, co přichází a zase odchází, není TO, které je stále a bez změn. Také není pravda, že něco sami dosáhli, ale je to vždy mistr, který nám podobné zkušenosti poskytuje, aby nám ukázal, oč se máme snažit, kam a k čemu směřovat. Pyšné ego z toho však často odvozuje svou duchovní velikost.

Jiří Vacek

Největší chybou je, když se necháme zmýlit mistrovou zevní osobností a usoudíme, že je jako my. Jsouce slepí, nevidíme světlo, které mocně v těle mistra vyzařuje, a proto usuzujeme, že neexistuje. Když se v souladu se svou nevědomostí žáci pak nesprávně k mistrovi chovají, výsledkem je, že je mistr opustí.

Jiří Vacek

Všichni, kteří jsou na stezce, dobře znají následující poučky, ale jejich uplatnění je často nedostatečné.

 1) Každý zná zákon karmy, podle kterého každý sklízí, co zasel.

 2) Nemáme se ztotožňovat s myšlenkou „Já konám, jsem konající“.

 3) Všichni mudrci indičtí i Ježíš sám varují před připoutaností k příbuzným a dávání jim přednost před stezkou.

Jak vypadá časté plnění těchto příkazů, se prozradí v našem denním životě. Nejen tyto příkazy mnozí neplní, ale když jim jejich nesprávné chování vytýkám, slyším, že se „musí“ chovat proti duchu stezky, tj. nesprávně.

Jiří Vacek

Ego vytváří ztotožnění s tělem. Proto jediný způsob, jak rozpustit ego, je rozpustit přesvědčení, že jsme tělem. Dokud tak neučiníme a nepřestaneme se ztotožňovat s tělem, ego nelze rozpustit, protože není ničím jiným, než ztotožněním vědomí, kterým jsme, s tělem, kterým nejsme. Pokud se považujeme za tělo, pak i jóga prováděná s tímto ztotožněním s tělem, je neúčinná, protože udržuje ego a dokonce je povyšuje na zbožné ego, které zaslouží ocenění. Připisovat vědomí, které je živým Duchem, tělu, které je nevědomou hmotou, je skutečně dědičným hříchem, ve kterém žije drtivá většina lidstva. Toto ztotožnění, které povyšuje tělo na něco, čím není, je příčinou jak veškeré nesvobody, tak i nevědomosti i utrpení, které obojí přináší. Přesvědčení „já jsem tělem“, vytváří z božského Ducha, který je svobodný a věčně blažený, nesvobodného a nešťastného otroka těla, který se marně snaží vysvobodit z jeho požadavků.

Jiří Vacek

Pád je odloučením člověka od Boha, který je nestvořeným vědomím. Jeho mechanismem je odloučení se od neprojeveného vědomí a jeho nevědomé rozlišení od tohoto vědomí. Člověk vyděluje své vědomí od vědomí Boha. Zapomínání přitom na toto božské vědomí a své spojení s ním a soustřeďuje se výlučně na své vlastní vědomí, které upřednostňuje a považuje za výlučné až neexistující. Tak vzniká nepravé Já i individualita. Proto základem lidské existence je vědomí vlastního bytí, Já jsem. Na cestě zpět k Bohu musíme toto vědomí si uvědomit i jeho kvalitativní totožnost s vědomím Já jsem Božím.