Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Komunistické hospodářství bylo  věčně v nějaké krizi. To mělo tyto hlavní příčiny:

1) Vedli je neodborníci. Odbornost plně nahrazovala stranická legitimace a podle toho to také vypadalo.

2) Socialistická ekonomika byla naprosto nevědecká. Neplatily vědecké pravdy, ale politické doktríny.

3) Vyrábělo se, aby byla plná zaměstnanost. Cílem byla kvantita a nikoliv kvalita, potřebnost a technicko ekonomický pokrok.

4) Stát, národ byl neustále ožebračován vývozem výroby na podporu socialistického tábora a komunistické světové revoluce. Za tyto dodávky jsme z velké části nikdy nedostali zaplaceno.

Výsledek byla obrovská technická a hospodářská zaostalost za svobodným světem, kterou se nám dodnes nepodařilo dohonit a bude ještě trvat 10 – 20 let, než se nám to podaří.

Špatné hospodaření zachraňovaly neustálé brigády, které byly dobrovolně povinné. Kdo nešel, tak si to odskákal buď on sám nebo jeho děti, viz případ pisatele předchozího dopisu. Nebyl uvědomělý, zapojený, pokrokový. Komunisti na ně hlavně honili studenty, techniky a administrativní pracovníky. Pro zaměstnance podniků to byla povinnost o níž se komunističtí vedoucí s nikým nebavili. Dostali shora určený počet brigádníků, tak je prostě poslali a nikoho se neptali. Prostě se oznámilo, že ti a ti jdou na brigádu a dost.

Napadl v Praze sníh? Dostali jsme lopaty a šli jej uklízet. Byla potřeba sklízet obilí, brambory, řepu, zavádět chmel, česat chmel – jelo se na týden i déle na brigádu. Co jen „dobrovolných“ pracovních směn o nedělích jsme věnovali zdarma z lásky republice. Kromě brigád ve škole či v podniku nás honili ještě na brigády v místě bydliště. Nebylo to nic jiného než dobře a promyšleně organizované bezplatné otrocké práce hlavně pro nestraníky. Straníci ji organizovali a řídili. Práci samé se dokázali většinou šikovně vyhýbat. Třeba lepili plakáty na oslavu 1. máje… My jsme jezdili na práci, soudruzi na zabíjačky a na hony.

A jak to bylo s tím tolik oslavovaným právem na práci? Nic než grandiózní podvod. To bylo sice v ústavě, ale jako právo v běžném životě zcela nevymahatelné. Na vyšší vedoucí místa měli nárok pouze komunisté. Nestraníci pouze na místa podřízená, kde se muselo opravdu pracovat. Na nich nestačila již pouhá stranická legitimace a schůzovat. Tam se muselo i něco umět. Kdo měl špatný třídní původ, nebyl „zapojen“ nebo dokonce s komunisty nesouhlasil, pro toho byla pouze lopata nebo kotelna. Sám jsem byl po komunistickém vyhazovu déle než rok jen dělníkem. Vím, o čem mluvím, viz „Jak jsem hledal Boha“. Déle než rok jsem běhal od podniku k podniku a sháněl práci technika, ale marně, vlivem kaňky v kádrových podkladech. Pan Pařík samozřejmě ví, že jsem si to zavinil sám a se mnou statisíce druhých takto postižených: volili jsme komunisty. Ve skutečnosti vůbec o žádné volby nešlo, ale o komunisty organizovaný podvod s vynucenou účastí. Pan Pařík se nás vytrvale snaží přesvědčit o opaku. Šlo podle něho o řádné demokratické volby. Současně říká, že naprosto komunisty nepropaguje. Soudruzi z něho musejí mít radost. Je tragické i komické zároveň, že mu v této komunistické propagandě pomáhá syn toho, kdo sám musel, ač právník, pracovat v tunelu.

Nikdo nesměl zůstat bez zaměstnání a žít třeba z peněz ze zahraničí a podobně. Na to byl zákon o příživnictví a za nezaměstnanost vězení. Takže nakonec k lopatě musel každý, kdo upadl u komunistů v nemilost, ať chtěl či nechtěl. Pravda, nemůžeme komunistům upřít, že nám svobodu nechat se zavřít, ponechali. Byl to od komunistů zcela geniální, samozřejmě zločinný vynález, jak nás držet pomocí existenční závislosti na vzdělání a zaměstnání v nesvobodě. Oni, svými posudky, proti kterým nebylo obrany a které byly dokonce celá desetiletí tajné – nikdo nevěděl, co v nich má – nás měli plně v moci. Před tímto systémem nebylo úniku. Vystěhování bylo nemožné. Zaměstnán musel být každý. Co může dělat a kde může dělat za něho rozhodovali oni komunisté plní ušlechtilých úmyslů.

V některých případech se fakticky jednalo o skutečné středověké nevolnictví neboli „připsáni k půdě“, nemožnost si zvolit práci a bydliště v libovolném místě republiky. Například obyvatelé pohraničí nesměli být dlouhá léta zaměstnaní ve vnitrozemí, a proto se nemohli z něho ani odstěhovat. Členové zemědělských družstev na tom byli obdobně. Mohli být včetně jejich dětí zaměstnáni pouze v družstvu.

Takže nikoliv právo na práci, ale tvrdá povinnost být trvale zaměstnán, ale pouze tam a kde komunisté dovolili a na místech, která odpovídala kádrovým, rozuměj komunistickým hlediskům.

Se vzděláním, na kterém jsou závislé naše možnosti zaměstnání a postavení v nich, tomu bylo obdobně. Studovat mohli na prvém místě pouze děti straníků, další jen pokud bylo místo. Ti, co se sami nebo rodiče „nezapojili“ nebo měli špatný původ, studovat nemohli. Tak byli na celý svůj život znevýhodněni. To byl ten ideál beztřídní společnosti, který komunisté hlásali, ve kterém jsme si měli být všichni rovni, v praxi.

Právě toto pan Pařík a spol. brání a po tom se mnohým tolik stýská. Touží po návratu těchto dob.

Určitě se opět někdo zeptá a podiví se, proč o těch komunistech tolik píši, že to není nic duchovního a s jógou či stezkou nemá nic společného. To je obrovský omyl a nevědomost, protože na této Zemi o nic jiného neběží než o věčný boj zla a dobra, a to jak mimo nás tak i v nás. Jeho příčinou je naše podléhání zlu. Máme svobodu volby, ale ve své nevědomosti svým zlem zastřeným rozumem, až příliš často volíme za svůj prospěch zlo a podle toho dopadáme na stezce i v zevním životě.

Komunismus a jemu podobné totalitní systémy je zlem a kdo není schopen rozlišit zlo a dobro není ani schopen kráčet úspěšně stezkou. Rozlišování, vivéka, zevního i vnitřního zla je základem naší stezky i konečného vysvobození. Nelze vnitřně věřit v Boha, směřovat k jeho poznání a k vysvobození z tohoto světa, chápat karmický zákon a zevně vše toto popřít vstupem do komunistické strany, a to z přesvědčení. To není nic jiného než spolčení se zlem, které nejen popírá existenci boží, ale i násilím pronásleduje ty, kteří jsou věřící. Pokud tak činí v přesvědčení, že tím ve hmotě nastolí spravedlnost, popírá zákon příčiny a následku i skutečnost, že země je úrovní od Boha odpadlou, kde nikdy žádný ráj existovat nemůže. Idea ráje bez Boha je tím nejhrubším materialismem, jaký může existovat. Navíc komunismus hlásá oprávněnost dosahování svých cílů zločiny a násilím, přesně řečeno i s použitím vražd. Jak může někdo vstoupit do duchem zla a nevíry v Boha vedené organizace, aniž by přestal být duchovním člověkem? Zvlášť když jako buddhista se má zdržovat násilí a ubližování druhým, ale projevovat jim soucítění? Je zarážející, že mnoha hledajícím nejsou tyto tak zřejmé skutečnosti zřejmé. Nejsou-li schopni nebo ochotni rozpoznat tak zřejmé zlo a odklon od Boha zevně, tím méně je mohou rozpoznat v sobě, kde se rozpoznávají mnohem hůře. A přece rozpoznání toho, co je zlé a co dobré, co směřuje k Bohu a co od něho, je základem stezky. Bez toho rozpoznání, bez vivéky není možný ani opravdový nástup stezky ani pokrok na ni. Nelze zevně spolupracovat s komunisty, mít z jejich zla prospěch a vnitřně směřovat k Bohu. Kdo přestane takto rozlišovat, zákonitě padne bez ohledu jaké duchovní výše, ať již skutečné nebo domnělé, dosáhl. Dvěma pánům, komunistům a Bohu nelze sloužit. Zlo, které jsme zvolili a přijali za své, nás nakonec vždy odmění samo sebou: zlem. Není náhodou, že mezi těmi, kdo od nás odpadli a stali se našimi nepřáteli, je i člen komunistické strany, který z ní vystoupil až po sametové revoluci. Potřeboval byt, tak vstoupil do strany a měl byt. Jak prosté, že? Kdo však takto myslí a jedná, sám se vylučuje z Boha a z jeho dobra a propůjčuje zlu vládu nad sebou. To mu pak vládne svým, zlým zákonem. Vina je však plně jeho. Má zlo, které zvolil.

Pokud někdo není schopen rozpoznat zlo, jaké komunismus je, dokazuje tím svou duchovní nedostatečnost. Jeho rozum, zastřen vlastními nečistotami, mu nedovoluje vidět pravdu zla komunismu jaká je. Pokud dokonce komunismus a komunisty hájí a z jeho obětí dělá viníky – „přece jste je volili“, je již plně v moci zla. Moudrý člověk zná sílu neduchovní nebo dokonce zlé společnosti, a proto se jí vyhýbá, jak jen může. Jinak se až příliš snadno nakazí.

Žádné spojenectví se zlem ani pouhá snášenlivost nebo kompromisy s ním se nikdy nevyplácí. Zlo vždy zákonitě přináší jen zlo. Spojovat se se zlem s odůvodněním, že se tak děje pro prosazení nějakého dobra, je zcela nesmyslné. Právě toto je známou taktikou zla i komunistů. Naslibují spojencům vše, co se jim líbí, ale nic nesplní. Jen dosáhnou moci, bez milosti své spojence zničí. Přesně to provedli komunisté po únoru 1948 sociálním demokratům. Zničili je a ty, co se nechtěly poddat zbili a pozavírali. Titíž sociální demokraté se dnes opírají o spojenectví s komunisty a spolu s nimi maří všechny reformy o zastavení neustálého zadlužování všech, které hrozí katastrofálními důsledky. Každý by měl proto vědět, koho volí a co od něho může očekávat. Na rozdíl od komunistů v demokratických volbách, kde kandidují i komunisté, se opravdu volí a opravdu o něco jde. Komunisté, ale i sociální demokraté nám již ukázali a stále ještě ukazují, co jsou zač. Jsme si toho všichni opravdu vědomi? A hlavně: umíme se s tím i v souladu chovat?