Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, hledající

Že má osobnost často vstupuje například do snů přátel a v nich je poučuje, jsem si již zvykl. Následující zkušenost je však přece výjimečná. Z dopisu, který jsem obdržel vyjímám.

... Vaše knihy čtu denně a mám je přečteny nesčetněkrát. Zákonitosti o moci pozornosti vědomí jsou naprosto skvělé a naprosto souhlasí s poznatky, které jsem ze své praxe vyvodil. Nejčastěji se vracím k věcem týkajícím se vazby vědomí na tělo a velmi je porovnávám s tím co vím. Tak tomu bylo i onoho konce února 2006. Venku mimořádně dlouhá zima, metr sněhu, mrzlo jenom praštělo, já si ležím na levém boku na gauči opřen o levý loket a čtu vaši knihu, kde pojednáváte o tom, jak nás síla stahuje do nevědomosti spánku beze snů, něco mi tam nesedělo, takže jsem to četl pořád dokola a nemohl jsem rozřešit, jestli máte na mysli stav ega nebo vědomí vědomí, tzn. poznání. Ve stavu sebe si vědomého vědomí, které je nevyčíslitelně krát bdělejší než nejbdělejší vědomí ega, jsem totiž nalezl stav, kdy je možné vejít do naprosto souhlasného spolupracování s oživující silou. Prostě v rytmu zevního dechu, beze ztráty sebeuvědomění dýcháte pránu navrch a dolů celým tělem, až se tělo stává naprosto naplněné vědomím, naplněné energií, velmi pozitivní energií až nabyde celá bytost tak velkého pocitu naakumulovanosti blažeností, pránou a tělo je zbaveno jakékoliv tenze, těžkosti, spokojeně automaticky dýchá, objeví se před vámi kruhy, které se ze svého malého průměru zvolna zvětšují, čímž vzniká vizuální dojem tunelu. Tento tunel (v místě, kde je srdce), vás zve. Je možno se tomu odevzdat a máme-li sebeuvědomění, je možné se kdykoli i uprostřed tunelu obrátit a jít zpět k tělu. Odevzdáte-li se tomu, vynese vás to ven z těla. Individualita nezaniká, ač nevím čím individualizovaná, je-li si vědoma sebe sama jakožto vědomí, vnímá i celý svět, správněji vesmír prodchnut vědomím, sebe si uvědomujícím vědomím a vy se s ním vnímáte sounáležitý, soupodstatný. Totéž jsem zažil i z pohledu z hmotného těla, ale bez těla je to taková svoboda a pocit jenž nelze popsat, všechny pojmy to jen umenšují.

Ležím si tedy na posteli, hledím do vaší knihy, přemýšlím o výše uvedených zkušenostech, o tom co píšete, nic neočekávám a najednou se to stalo.

Proti šedé skříni asi dva metry ode mne vidím zcela jasně a ostře bytost. Vědomou bytost, která se mi dívá do očí, bytost, o které vím, že o mně ví již dříve, než jsem ji spatřil. Hned v okamžiku, kdy jsme se očima střetli, na mne totiž vykulovala a přivírala střídavě asi 2 – 3x za sebou oči. Potom mi naznačila, jako když se zhluboka nadechuje a vydechuje a naznačuje, ať dělám totéž a prodýchávám tělo. Zůstal jsem opařený jak kapr na suchu. Celou dobu mne zároveň prostupoval jasný pocit, že ví o mně naprosto všechno! To nejlepší nakonec – ta postava jste byl Vy! Zcela jasně, za bílého dne, za zcela bdělého vědomí, 7 let jsem nepozřel kapku alkoholu, od leteckého doktora mám psychologické testy naprosto v pořádku, oči – viditelnost 6/6, tedy nejlepší. Žádná mlhavá nejasná bytost, ale ostře, s detaily viditelná, trochu průhledná, pohybující se bytost ve tvaru Jiřího Vacka.

Teprve teď se dostávám k hlavní otázce tohoto dopisu. Ta otázka zní: Byla to vize vytvořená šakti nebo jste to byl vy sám? Trvalo to asi 10 – 15 vteřin, možná i víc, po té, co to odeznělo, mne napadlo, jestli pan Vacek od napsání knihy Tajemství vazby vědomí na tělo už dávno onu vazbu neovládá...

Poučná je také zkušenost pisatele s těmi „hodnými a ušlechtilými komunisty“, jak o nich píše pan Pařík a spol.

Cituji: „Paní učitelka nás na základce ujišťovala: „Samozřejmě žádný Bůh neexistuje!“ O mně do posudku k přihlášce na školu napsala: „Do dění v obci se on ani jeho rodiče vůbec nezapojují včetně všech budovatelských akcí za naši blahobytnou budoucnost socialistické společnosti“. Proto se na školu nedostal. Dostali se na ni děti komunistů. On zůstal pouze vyučený a jen sleduje, jak se jim díky vzdělání, které získaly komunistickou protekcí, dobře vede. Tak mu komunisté v tomto smyslu zkazili celý život. Zdaleka není sám. Takto postižených jsou nejméně statisíce; spíš nějaký milion.

Tímto způsobem ti hodní a slušní komunisté s nejlepšími úmysly, jak je stále představují čelní tomášovci, zkazili život statisícům nezapojených nestraníků. Studovat mohli převážně a přednostně pouze oni a jejich děti. Mstít se i na dětech dovedli výborně. Něco takového mohou dělat jen skutečně nejhorší charaktery. Ten kdo obhajuje takové praktiky a halí je do roucha vznešených úmyslů a navíc dělá z obětí komunistů viníky nebo se jim pošklebuje, je mravně a charakterově na stejné výši jako ti, co je prosazovali. Zcela záměrně zpochybňuje nebo dokonce převrací veškeré etické i duchovní zásady a přesvědčuje nás, že na nich vůbec nezáleží. Běda tomu, kdo takovým lidem poskytne sluchu. Skončí v moci zla. Právě o to našim odpůrcům jde: o co největší zlo. Proto tento spor šakti vyvolala: aby bylo zřejmé, oč komu jde, aby síly zla byly zřejmé a jasné a nikdo se nemohl vymlouvat, že nevěděl. Ne nadarmo náš parlament odhlasoval zákon, který jasně říká, že komunistická strana byla zločineckou organizací.

Každý člen zločinecké organizace je sám zločincem a již tím, že je jejím členem, svým členstvím tuto organizaci podporuje, a proto se na jejích zločinech podílí, i když v různé míře. Třeba tím, že svými peněžními příspěvky umožňuje její činnost. V rámci tak zvané stranické disciplíny byl každý komunista povinen hájit a nejen hájit, ale i prosazovat politiku strany, kterou určovali zločinci jako Gottwald, Stalin, Zápotocký, Husák, Bilak a další. Rozumějme dobře: komunistická strana byla zločineckou organizací. Její cíle byly zločinecké a docilovala je zločineckými prostředky. Svržením demokracie, pronásledováním, mučením, vězněním a popravami svých odpůrců. Byl to organizovaný zločin, který plánovala, řídila a prováděla tato strana prostřednictvím svých členů – straníků. Nešlo o výstřelky, omyly nebo o nedopatření, ale jen a jen o zločinný záměr a nic víc. Žádné výmluvy proto nikoho z jejích členů neomlouvají, tím méně, že každý v tomto členství hledal nějaký prospěch. Musel si být vědom toho, že jej získává jen na úkor druhých, kteří se ke komunistům nedali. Šlo o jasné zlo a nikoliv dobro.

Pan Pařík nás naopak přesvědčuje, že členství ve zločinecké organizaci je slučitelné s duchovní stezkou. Je to totéž, jako kdyby tvrdil, že Ramana Maháriši mohl také být komunista, zdravit: „Čest práci“ a říkat uctívatelům soudruzi a chodit na schůze, kde by se radil, jak reakcionářům „zakroutit krkem“. Obrazně, ale i doslova. Kolik jen rezolucí zaslali tito soudruzi soudům, aby co nejpřísněji potrestali zrádce jako byl generál Píka či Milada Horáková a desetitisíce dalších. Rozuměj: aby je pověsili. Skutečně opravdová duchovní společnost, pravý satsang, který si tak oblíbil soudruh Drtikol.