Co jsou komunisté a jejich přátelé ze sociální demokracie?
Jiří Vacek
Dobře se pamatuji, že při komunistickém puči v únoru 1948 pomohli převzít moc komunistům sociální demokraté. Jejich předseda Zdeněk Fierlinger byl bolševický agent. Jemu podobnými byla prosetá celá sociálně demokratická strana. Výsledkem bylo, že sociálně demokratičtí ministři nepodali demisi a umožnili tak komunistům převzít moc a páchat jejich zločiny. Za odměnu jejich stranu komunisté spojili se svou v jednu neboli elegantně zrušili.
Dnes se znovu opakuje situace z únorového puče v roce 1948. S malou obdobou. Pan Paroubek, předseda sociální demokracie, se spojil s komunistickými poslanci a s jejich hlasy blokuje sestavení demokratické vlády bez podpory komunistů. Ohrožuje tak přímo demokracii v naší zemi. To není tak planý strašák, jak si patrně mnozí myslí. V roce 1948 si jen málo lidí také dovedlo představit, čeho všeho jsou komunisté schopni. Kdo jsou tito komunističtí poslanci, o které se pan Paroubek opírá, se můžeme přesvědčit ze svědectví odpůrce komunistů pana Jiřího Wolfa, který byl v roce 1981 strašlivě týrán tehdejším dozorcem ve vězení v Minkovicích. A kdo byl tímto sadistou? Nikdo jiný než dnešní poslanec za komunisty Josef Vondruška.
Chování poslance Vondrušky popisuje pan Jiří Wolf takto:
Dva dravci a jejich oběť
Na chodbě samovazby je slyšet cinkání klíčů, otevírá se katr. Kroky bachařů ohlašují čas večeře. (…) Ve všech celách již netrpělivě čekají na večeři. Všichni si již vydrhli kousek podlahy u dveří, na kterou si bleskově vyklopí svůj příděl. Minuty se pomalu vlečou a slin v ústech přibývá. (…) Po chodbě se v doprovodu bachařů blíží vězni s platem ešusů. „Od cely číslo dvě až po desítku jsou samovazby, tam dáte jen poloviční dávku“. Vězňové, vykonávající tohoto dne službu chodbařů, pokládají na plechové stolky před celami ešusy s jídlem. Za nimi jde bachař, bere ešusy ze stolků, odemyká okénka ve dveřích a podává jídelní plecháčky vězňům. Výdej večeře probíhá poměrně rychle. První bachař ponechává otevřená okénka a asi o čtyři cely za ním jde jeho kolega, který ešusy opět od vězňů vybírá. Čekám, až se otevře okénko ve dveřích, beru co nejrychleji ešus a jeho obsah vyklápím na betonovou podlahu, abych jej za několik okamžiků mohl zase vrátit. Všechno už dělám naučenými pohyby. Jakmile plecháč zmizí a okénko se zavře, dívám se, co mi dnes milostivě předložili k večeři. Na podlaze je trochu vodové omáčky a dva namodralé brambory. Pomalu jím a snažím se ty pomyje vychutnávat. Potom prstem vytírám zbytek omáčky z podlahy. Večeře končí. (…)
Konečně slyším ve dveřích své cely klíč. Současně se nad mojí hlavou rozsvěcuje čtyřicetiwattová žárovka. Stavím se do pozoru pod oknem naproti dveřím, v rukou držím špinavý a rozedraný raneček hadrů složených do komínku a snažím se poznat hodnost prvního bachaře, který vstupuje do cely: „Pane nadstrážmistře, odsouzený číslo 12316, cela číslo devět, umístěn na samovazbě po dobu třiceti dnů!“ Ve dveřích stojí dobře živený bachař s přiblblým výrazem v ksichtě. Za ním druhý v hodnosti strážmistra. Ten první je po lágru proslavený tím, že bije vězně s rozkoší. Činí mu to nesmírné potěšení. Ten druhý zas při osobních prohlídkách vášnivě ohmatává zadnice a genitálie vězňů. Každý tu má nějakou zálibu. Stojí tu přede mnou a připadají mi jako dravci. Obětí tu budu samozřejmě já. Nadstrážmistr se ke mně potácí s koženými rukavicemi na rukou, celými potřísněnými krví. Náhle zařve: „Tys tu, dobytku, kouřil, co?“ Z huby mu táhne alkohol a oči se mu lesknou. Ten druhý netvor je taky opilý. Musím se držet, abych do těch hnusných ksichtů neplivl.
Co mu mám odpovědět? Když řeknu, že jsem nekouřil, zbije mě. Když řeknu, že jsem kouřil, zbije mě taky. Nemám prostě na vybranou! Odpovídám předpisově: „Pane nadstrážmistře, nekouřil jsem!“ První rána, mířená na břicho, mě nutí ohnout se v pase, a už je tu úder do obličeje. Složený komínek mi padá na zem a já na něj. „Vztyk!“ slyším nad sebou.
Pokouším se vstát. Sotva se postavím, další rána mě sráží znovu k zemi. Padám na plechový kryt studeného topení. „Vztyk!“ slyším znovu. „Já ti dám válet se po zemi!“ Znovu se potácivě zvedám. Nadstrážmistr ustupuje ke dveřím a jeho místo zaujímá druhý bachař. Jde přímo ke mně, ale nezaútočí. Obejme mne kolem ramen a přitom si sáhne na studený kryt topení. „Au, ty dobytku, máš tu nějak horko, skoro jsem se spálil. Budeme tu muset vyvětrat“.
Pak se rozhlédne po cele a hledá další „závady“. Ukáže na francouzák: „Ten hajzl není vůbec umytej!“ Vrhá se na mne, strhává mě na zem a vleče za krk k záchodu: „Tu špínu teď slízeš vlastním jazykem, hajzle!“ Cpe mi hlavu do záchodku a řve. Už nevnímám nadávky. Snažím se zapřít hlavu před samým okrajem jímky, jinak mne utopí. Ten blázen by toho byl schopen. Až by vystřízlivěli, udělali by z toho jednoduše sebevraždu. „Vylízat všechno!“ řve na mě, „Lízej, ty dobytku!“ a snaží se mi nacpat hlavu co nejhlouběji do záchodku. Vzpírám se. Záchodek je čistý. Sám ho několikrát denně myji pro pořádek i z dlouhé chvíle. Bachař mne odhazuje doprostřed cely a kope do mne. „Moje příkazy budeš poslouchat a plnit, já ti ukážu, kdo je tady pánem!“
Kope do mne, přidává se k němu i jeho kolega. Kopou do mne s jakousi systematičností, z jejich výkřiků je znát radost a potěšení, jaké jim tento sportovní výkon činí. Bolestí si ani neuvědomuji, že jsem se pomočil. Po zemi jsou drobné cákance krve. Mám roztržený horní ret. Fyzická bolest se slévá v nelidské utrpení. Kopou, kam se trefí, nevyhýbají se žádné části těla. Jednou jsou to nohy, podruhé hlava, ledviny, břicho nebo záda. Další bolest přichází, když se zdá, že předchozí dosáhla maxima. Tlumím v sobě výkřiky, leč marně. Po chvíli řvu jako zvíře. Je to nelidský řev, chvěji se strachem. Bachaři se smějí a každý po svém oznamuje výkřikem, že právě zasáhl nejcitlivější část lidského těla. Navzájem se hecují: „Josef, já měl lepší trefu než ty, to musíš takhle!“ Už aby byl všemu konec. Jsem bezmocný. Nemůžu se bránit, nezbývá než čekat, až je to přestane bavit. Byli zde mnozí, kteří se bránili. Ty buď utloukli, nebo skončili před soudem za „napadení dozorce“ a dostali pět let navíc. Z napadeného se může lehko stát útočník – právě zde. Stěžovat si nemá smysl. Všichni, kdo si stěžovali, byli odvedeni sice k náčelníkovi věznice, ale ten si je pouze vzal „osobně na starost“. Tak dlouho je bil, až mu v kanceláři podepsali protokol, že si vše vymysleli. Tato zastrašovací metoda se osvědčila natolik, že teď už si nikdo nechodí stěžovat. Bachaři mají volné ruce a dělají, co chtějí. Vždyť je kryje sám náčelník tábora.
Najednou do mne přestali kopat: „Ven, dobytku, pro deky!“ Asi se příliš unavili a zábava začala pro ně být dřinou nebo si musejí šetřit síly na další cely. Lezu po čtyřech z cely na chodbu. Celé tělo mě bolí. Strážmistr vběhne do cely, nabere botou ze země mé hadry a vykopne je před celu na zem: „Složit, ty hovado,“ řve, „kdo si myslíš, že to bude za tebe uklízet?“ Skládám hadry, slzy a krev mi tečou po tváři, mám příšerný vztek. Beru si dvě deky a vracím se do cely. Dveře se zavírají. Padám na prkna dřevěné palandy, když slyším za dveřmi slova bachaře, který říká svému kolegovi: „Takový je nejlepší postavit ke zdi a odprásknout jako v Rusku a žádný sraní s nima!“
(Převzato ze sdělení Výboru pro osoby nespravedlivě stíhané č. 632 z roku 1981 z Lidových novin 13.9.2006.)
Nemysleme si, že uvedený případ je nějakou výjimkou. Naprosto nikoliv. Takové zločiny byly za komunistů běžné a byly jich statisíce. Byly pevnou součástí komunistického systému moci, bez kterého by se jejich vláda zhroutila. To, že pan Vondruška může dnes být poslancem, je přímá zásluha Václava Havla a dalších. To jsou konce kompromisů se zlem. Slušní lidé je nedělají.
A co říká vedení dnešního klubu poslanců komunistů chování svého poslance? „Nemáme s tím problém“. Je přece nikdo nevěznil, nepopravoval, netýral, tak proč by měli mít problém s tím, že jejich soudruh likvidoval „třídní nepřátele.“
Toto je pravá tvář komunistů: nemají se svými zločiny problém. Ti sociální demokraté, kteří se s nimi spolčují, jej zřejmě nemají rovněž. Například bývalý poslanec sociální demokracie Kraus. Byl poslancem za komunistů a po sametové revoluci rovněž. Jak asi hlasoval, nemusíme ani hádat.
O těchto komunistických zločinech věděl celý národ a v prvé řadě byli o nich zpravováni sami komunisté. Ti měli přednostní a často i výhradní právo na veškeré informace. Každý věděl, že například Jáchymov je stejný koncentrák, jako měli Němci.
Přirovnávat tyto zločiny, a tím i utrpení postižených lidí, k troše bláta na šatech komunistů s tím, že se snadno smyje, jak činí Drtikol a podobně mnozí další, je odporný cynismus. Kam se podělo v jeho případě ono buddhistické soucítění? Mluvil by také pouze o umazaných šatech, kdyby věznili a mlátili jeho? Jak může opravdu věřící člověk vstoupit do organizace, která popírá existenci Boha? Komunisté věděli o těchto zločinech všichni. To, že zprávám o nich někteří nevěřili, je naprosto neomlouvá. Až do roku 1968 nikdo z nich proti tomu nic neudělal. Měli se dobře, těžili ze svých privilegií a utrpení nestraníků je nezajímalo.
Sám jako vysokoškolák jsem aroganci jejich moci pociťoval takřka denně. Byli naprosto přesvědčeni – naši komunističtí spolužáci – že mají plné právo řídit naše životy a rozhodovat o nás z pozice své moci. Podrobnosti viz „Jak jsem hledal Boha…“.
Vězme dobře. Kdo podporuje sociální demokraty, podporuje pana Paroubka včetně jeho komunistických spojenců, jako je pan poslanec Vondruška. Nepřímo je podporuje i ten, kdo k volbám nechodí. Komunisté k nim chodí jako jeden muž. To není duchovní povznesenost, ale nedbalost a nevědomost. Až nám zase budou vládnout lidé jako bachař Vondruška, bude to i jejich vina.
V tomto světle musíme vidět i horování některých pseudoduchoborců o ušlechtilých úmyslech Fráni Drtikola, který horlivě a dobrovolně komunistům pomáhal. Platí skutky a ne slova.