Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Uvedené tvrzení si velmi oblíbili omlouvači německých zločinů. Své přátelství k jejich pachatelům ukrývají za humanismus, který je ve své podstatě nehumánní. Staví vrahy a zločince na roveň jejich obětí. Přiznává nárok zločinců na rozsáhlá práva, která právě oni svým obětem veřejně upírali včetně základního práva na život.

Jakých práv se mohou dovolávat ti, kteří druhým upřeli právo na holý život se zdůvodněním, že jako podřadné rasy – což byli Češi, Rusové, Poláci a další Slované a Židé, nemají právo žít?

Pseudohumanisté se nám snaží namluvit, že 8. května 1945 skončila válka a nastal mír se vším všudy. Nastoupila vláda práva i moci je prosazovat.

To je obrovská a vychytralá lež, namířená proti obětem nejsurovějších zločinů, jaké snad svět kdy poznal. Za prvé: válečný stav neboli válka s Německem skončila až v roce 1955. Až doposud nám Německo stejně jako dalším státům, například Řecku, nezaplatilo ani korunu reparací, jako náhradu způsobených škod na životě a majetku naší zemi. To ochráncům nacistických zločinů nevadí ani v nejmenším.

Za druhé: 9. května 1945 začala pouze platit bezpodmínečná německá kapitulace. Tu však četná a velká bojová seskupení Wehrmachtu i jednotlivci neuznávali a vraždili dál v Praze i Čechách.

Na Příbramsku například 7 000 německých vojáků odmítlo kapitulovat a bojovalo dál. Jejich velitel generál von Pichter-Burghaus kapituloval až 12. května. V době od 8. do 12. května Němci zavraždili desítky českých vlastenců, kteří se snažili obnovit pořádek a převzít moc. Všichni němečtí vojáci, kteří nekapitulovali a vraždili dál, se tím stali podle platného válečného práva zločinci a mohli být bez soudu zastřeleni.

Němci se po celou okupaci snažili o odnětí veškeré moci českým organům jak policejní tak občanské správy. Všechny tyto orgány vedli vždy Němci a záměrně je oslabovali. V okamžiku kapitulace přestala působit německá správa a moc, ale česká ještě neexistovala, protože ji Němci úmyslně zničili.

Česká správa se teprve začala zvolna obnovovat a dělo se to často, protože nebylo nic jiného možné, revoluční cestou. Byli to právě Němci, kteří tuto situaci záměrně vytvořili. Jestliže ve dnech po jejich kapitulaci neexistovala správa a moc, která by mohla zabránit spontánní, neorganizované odvetě, byla to právě jejich vina a nikoliv Československa. Tvrdit, že počátkem 9. května 1945 začal normální mírový život, je záměrná demagogie, která má zakrýt zločiny, kterých se Němci i po tomto datu dopouštěli.

Sám jsem žil pod Němci celou válku, šest nekonečně dlouhých let. Po celou dobu jsme všichni byli zcela bezprávnými lidmi. Neomezenou moc i právo měla výhradně německá policie – gestapo. To po celou dobu plánovalo i postupně uskutečňovalo naši genocidu, která měla být dokončena po vyhrané válce.

Vše, co Němci u nás prováděli, směřovalo cílevědomě k tomuto cíli. Češi měli být vyvražděni a naše zem měla být navždy německá. Od samého začátku jsme si byli této pravdy vědomi. Německé vraždění našich lidí nebylo odvetou za odpor proti nim, ale bylo prováděním předem naplánované postupné genocidy.

Pokud bychom považovali zločiny Němců odděleně a jako následek našeho odporu, dopouštěli bychom se základního omylu. Cíl Němců byl jasný a bylo jím naše vyvraždění. Například studentské a nejen studentské pokojné demonstrace na oslavu svátku republiky 28. října 1939 byly jen vítanou záminkou zavřít Čechům navždy všechny vysoké školy a připravit tak národ o jeho inteligenci, která jej vždy vedla.

Celých dlouhých 6 let jsme žili v podvýživě a ve strachu o holý život náš i našich blízkých. Mého otce Němci uvěznili, bratra poslali na mnoho let na nucené, otrocké práce do Reichu. Bratra maminky zastřelili při stanném právu. Nikoliv za schvalování atentátu na Heydricha, to byla německá všeobecně používaná lež, ale protože byl na seznamu legionářů a proto nebezpečný nepřítel.

I na mne si smlsl všemocný německý inspektor. Nesměl jsem na gymnasium, protože jsem špatně nakreslil hákový kříž.

Tento strašlivý psychický tlak na nás vyvrcholil v době pražského povstání. To, jeho propuknutí uspíšili sami Němci tím, že začali vraždit pracovníky Českého rozhlasu 5. května 1945. Kdyby nechali hlasatele hlásit česky a netrvali na němčině, povstání by tak rychle nevypuklo.

Navíc válka byla prohraná a proto jejich vraždění v rozhlasu bylo zcela nesmyslné. Od 5. května jsme žili prakticky na bojišti. Všude se střílelo, Němci bombardovali rozhlas a bomby padaly nedaleko nás. Stavěli jsme barikády a spali na uhlí ve sklepě. To byl náš kryt, ve kterém jsme se třásli strachy, kdy do něho vtrhnou esesáci a povraždí nás, jako vraždili na Pankráci na dohled od nás.

Stále jsme poslouchali povstalecký rozhlas. Líčil jeden německý zločin za druhým. Němci hnali české ženy a děti jako živé štíty proti obráncům barikád. Na Pankráci běžně vraždili desítky žen a dětí. Na Pražačce mladíci z Hitlerjugend vypichovali obráncům Prahy oči. Na Masarykově nádraží povraždili asi 40 železničářů. Němci ze zálohy z oken bytů stříleli neozbrojené lidi na ulici. Často je ukrývala „hodná, stará, německá paní“, jejíž byt proto nebyl prohlédnut. Sám jsem viděl ležet mrtvou ženu nedaleko nás na ulici, která byla právě takto zavražděna. I 9. května, kdy „bylo po válce“, jsem viděl 2 ruské vojáky, které na Mírovém náměstí již po kapitulaci Němci zavraždili.

Celé toto neštěstí bylo naprosto zbytečné. Jelikož válka byla pro Němce prohraná, měli se snažit s Čechy o dohodu a předat jim pokojně moc. Pak by ani nedošlo k následnému pronásledování Němců, kdyby místo vraždění Čechů nám předali moc. Proto mají na svědomí nejen několik tisíc životů našich dětí, žen, mužů, ale i životy Němců, kteří nepřežili odvetu.

Podle posledních údajů je známo asi 2900 jmen padlých obránců barikád a přes 300 jich je stále ještě neznámých. Po příměří leželi mrtví všude. Nestačili být pohřbeni. Nejprve byli sváženi na Mírové náměstí v narychlo sbitých rakvích a ukládáni do velké prázdné požární nádrže s tím, že tam zůstanou pohřbeni a bude na jejich hrobě postaven památník. Na vlastní oči jsem viděl, jak tam leží na půl zemí zasypané velké množství rakví. Pak je nakonec odvezli a pohřbili jinde.

Za těchto okolností a pod tíhou prožitých otřesných událostí se někteří jedinci chopili spontánně a neorganizovaně odvety na Němcích, kteří byli z velké většiny pachateli těchto zločinů nebo je umožňovali svou poslušností k Hitlerovi.

Takto byli likvidováni esesáci, což byli zločinní vyvrhelové a nic jiného. Jestliže „starý“ muž, člen Volkssturmu, neváhal spolu s dalšími například pažbou pušky rozmlátit hlavu hladem zbídačené židovské dívce, je udivující truchlit nad jeho osudem. Že byli biti i „chlapci“... Co jiného si zasloužili tito mladíci, kteří byli věrní Hitlerovi i po jeho konci a neváhali vypichovat zajatcům oči?

Odveta na Němcích byla selektivní. Ti, kteří drželi s námi – mnoho jich však nebylo – nebyli vůbec pronásledováni. Příklady jsem viděl v našem domě i na ulici.

Dělat z takto odvetou postižených Němců nevinné oběti, není nic jiného než nestydaté lhaní a hanobení jejich obětí. To, že tato odveta se udála v tak malém počtu, je naopak ukázka celkové vysoké morální úrovně našeho národa. To, že nebyli Němci šmahem vražděni jako oni vraždili nás, je samo o sobě velkým divem.

Stačí připomenout, že ještě 2. května 1945 Němci například v Terezíně povraždili asi 50 vězňů; to mluví samo za sebe.

Ano, bylo po válce, ale na tyf v Terezíně se umíralo dál. Z koncentráků se vracely tisíce vězňů v zuboženém stavu. Mnozí shledali, že se nemají kam vrátit. Všichni však líčili, jakým hrůzám byli podrobeni a čeho byli svědky. Litovat příslušníky národa, kteří svou podporou Hitlera toto vše umožnili, není humanismus, ale zvrácené vidění světa.

Kdo se chce alespoň trochu dozvědět, jak se nám žilo pod „ubohými a hodnými“ Němci, ať si přečte 1. díl mých pamětí „Jak jsem hledal Boha“. A to je jen malá část toho, co jsme vytrpěli.

A ať se nikdo neohání německými antifašisty. Jejich předák, poslanec za sociální demokraty W. Jaksch, trval na platnosti Mnichovské smlouvy i po válce. Po celý svůj pobyt za války v Anglii usiloval o to, aby spojenci neprohlásili Mnichovskou dohodu za neplatnou a nikoliv o Hitlerovu porážku. Proto s ním president Beneš musel v Anglii přerušit všechny styky. Podle některých pramenů po válce se podílel dokonce na výsadku záškodníků v českém pohraničí, kteří měli rozvracet naši republiku.

A němečtí komunisté jako antifašisté? Ti by u nás prosadili svůj stalinský ráj ve spolupráci s našimi soudruhy. Katoličtí antifašisté v Německu i u nás raději sami dobrovolně rozpustili své strany a spolky, aby Hitlerovi nepřekáželi.

Jsou oni humanističtí zastánci německých antifašistů skutečně tak nevzdělaní, že tuto pravdu o antifašistech neznají nebo je jim pravda tak nepohodlná, že ji zatajují?

Závěr je naprosto jasný. Pronásledovaní Němců po jejich kapitulaci, kterou sami nedodržovali, vyvolali sami Němci tím, že nepřestali až do konce v nesmyslném vraždění Čechů a nepředali jim pokojně moc. To, že po revoluci neexistovala státní moc a správa, která by této odvetě dokázala zabránit, byla také výhradní vina Němců, kteří je sami zničili. Jejich zločiny se nakonec obrátily proti nim.