Jiří Vacek - duchovní učitel

Vladimír Cepek

(K článku v Dingir 1/2006, str. 10 - 12: "Mistr v roli zkoušeného")

Vážený pane Vojtíšek!

Dnes jsem si konečně přečetl Váš článek v časopisu Dingir. Jelikož jsem byl přímý účastník schůzky Vás a slečny  Duchkové u pana Vacka, cítím vnitřní potřebu reagovat. Viděl jsem u pana Vacka text, kde jste žádal o schůzku a rozhovor s ním, společně s předem zadanými okruhy s tím, že se rozhovor přirozeně stočí na téma těchto okruhů.(pozn. viz článek na našem webu). Dále bylo  uvedeno, že výsledný rozhovor bude před zveřejněním autorizován panem Vackem, což se mi líbilo a působilo opravdu férově. Připadalo mi  už tenkrát zvláštní, že jste rozhovor svěřil slečně Duchkové, teprve studentce a už během schůzky mi připadlo, vzhledem k jejím dotazům, že nemá zkušenosti, ani praxi s podobnými články, ale uklidnilo mě, že Vy jste se vyjádřil, že ji s ním samozřejmě pomůžete a budete mít nad ní dohled. I když jsem časopis Dingir před schůzkou nikdy nečetl, Vy jako člověk jste působil na mě velmi sympaticky, otevřeně, vstřícně a upřímně a tak jsem si říkal, že jako šéfredaktor zodpovídáte za článek i celý časopis Dingir a ten bude určitě zcela jistě ve stejném duchu jako jste Vy, šéfredaktor časopisu.  Překvapilo mě, že za celou dobu schůzky slečna Duchková položila pouze 2 otázky a to otázku týkající se zádušní mše pana Eduarda Tomáše a otázku týkající se výroku, že v Lucerně vládla hospodská atmosféra. To mi připadalo na to, že celé břímě psaného článku mělo ležet na jejích bedrech žalostně málo, protože pana Vacka neznala, alespoň jak se vyjádřila, pouze od kamarádky a ze zapůjčených knížek. Vlastní rozhovor, alespoň tak jak jsem ho já vnímal, přes počáteční nedůvěru, která se však rychle rozplynula, byl upřímný a v srdečném tónu a když jste odcházeli, měl jsem uvnitř dobrý, hřejivý pocit a byl jsem rád, že jsem se s Vámi mohl seznámit a zúčastnit se rozhovoru.

Dnes jsem měl možnost nahlédnout i do staršího časopisu Dingir, kde byl článek o paní B.Cibulkové. Tento článek seznámil čtenáře postupně s celým životem paní Cibulkové, poskytl náhled na veškerou její činnost, odkaz, literární dílo a čtenář tak získal ucelený přehled, co se této osobnosti týče. V porovnáním s tímto článkem nechápu proč není článek o panu Jiřím Vackovi psán stejně jako článek o paní Cibulkové? Proč už jen ten název: „Mistr v roli zkoušeného“? Už jen tento název napovídá a přisuzuje roli. Proč? Ramana Mahariši, velký vzor pana Vacka říkával, že nemá žáky, ale pouze přátele! Osobně jsem se přesvědčil, že pokud se pan Vacek chápe ve správném Duchu a ne zevně, je to u něho stejné. Při zevním povrchním, neznalém chápání je ovšem chápán jako Mistr (osobnost) se všemi důsledky tohoto pochopení.

Rovněž nechápu, proč je rovněž použit článek slečny Duchkové a vlastní rozhovor z otázek společně? Všichni zúčastnění, včetně pana Vacka, jsme byli informováni o rozhovoru dle 30 otázek, ale o nějakém článku slečny Duchkové navíc nebyla ani řeč. Proč jste tedy neuvedl v časopisu 2 články a to rozhovor s panem Vackem, řádně autorizovaný a článek slečny Duchkové?

Pokud jsem si dobře všiml, v textu článku slečny Duchkové jsou  převážně použity pouze knihy z okruhu životopisů pana Vacka, ale jeho stěžejní knižní dílo a to edice „Nejvyšší jóga a mystika“, už použito není  a není použita ani řada „O bibli a jejím učení“, kterou bych v časopisu Dingir, který se prezentuje jako populárně odborný časopis, který se z hlediska religionistiky (vědy o náboženství) zabývá současným náboženským životem, spíše očekával. Přitom životopisy pana Vacka jsou doplňující, dokreslující a nerozumím tomu proč je celý článek z převážné části postaven pouze na nich, jako by ostatní knihy a překlady pana Vacka neexistovaly a jsou zde jen zmíněny. Pan Vacek přitom sám nabízel slečně Duchkové pomoc s dostupností literatury. Dále je zde zmíněna i jeho rozsáhlá literární a překladatelská činnost, počet děl, ale to je bez shrnutí, popisu cílů dost málo na rozsah článku. V článku jsem postřehl, že jsou tam uvedeny převážně kritické postoje pana Vacka k takovým duchovním učitelům jako byl František Drtikol a manželé Tomášovi. Už zde ale není řečeno, že to jsou pouze kritické postoje k některým jejich postojům a názorům a že si je pan Vacek cení pro jejich duchovní přínos u nás. U paní Tomášové jsem vícekrát četl i přímo slyšel od pana Vacka, jak byl vděčný osudu za to, že ho paní Tomášová duchovně vedla a opravdu kritizoval jen některé její postoje a názory, které měla ke konci života. Po přečtení článku jsem měl ale dojem jiný.

Rovněž v článku zmiňovaná kritika pana Jiřího Vacka o "...údajném nepřátelství katolické církve k józe", vychází z pramenů, které jsou vždy panem Vackem buď citovány a nebo je uveden odkaz na zdroj a teprve po důkladném studiu jsou uvedeny. Za celou tu dobu, co pana Vacka znám, bych neřekl, že dává přednost prvním dojmům a rychlým nápadům, jak je v článku tvrzeno.

Rovněž citát "...samo vysvobození poznání nepřináší."  mohl napsat jen naprosto neznalý člověk jak duchovních zákonů a principů, ale hlavně i významů těchto slov.

Taktéž stať uvedená na straně 12, cituji: "Cestou meditace doprovázenou neustále zdůrazňovaným vlastním usilováním, ale i nutnou pomocí mistra (Jiřího Vacka) je možné dosáhnout stavu trvalého vědomí JÁ".  Zde mi připadá, že autorka neví a opravdu nepochopila to, že vědomí Já jsem z některých jedinců (lidé je pak označují Mistry) září a pobyt v jejich blízkosti přináší klid, mír, očištění vlastního vědomí a duchovní prohloubení. V minulosti to byl například v Indii žijící mudrc Ramana Mahariši, u nás to byl například pan Jaroslav Kočí a paní Míla Tomášová. Ze žijících například pan Jiří Vacek. Je jich samozřejmě více, mnozí o sobě ani nedávají vědět. Zde je vidět opět naprosté nepochopení pojmu Mistr a záměna osobnosti za samo vědomí Já jsem, které skrze bytost v níž je uvědomováno září a vede k uvědomění si téhož v nás a to naší sebe si vědomé podstaty Já jsem. Nezkušený čtenář si po přečtení článku představí pana Vacka jako osobnost hrající si na Mistra, který jen využívá důvěřivých žáků okolo sebe. Za ta dlouhá léta, co ho znám, mi tento postoj připadá absurdní a není pravdivý.

Rovněž nechápu, proč je tolik prostoru věnováno sporu pana Jiřího Vacka a nakladatelství Avatar, vždyť článek měl být o panu Jiřím Vackovi. Při čtení článku jsem měl nepříjemný pocit, že je prováděno spíše hodnocení  a mnohdy nejsou nezaujatě sdělována fakta o skutečnostech  a řada věcí je vyloženě účelově použita.

Proč si neznalý čtenář nemůže učinit sám plně objektivní dojem o působení pana Vacka, jeho vydavatelské a další činnosti? Myslím, že pokud jste chtěl objektivně představit pana Vacka, měl jste vybrat zkušeného redaktora Vašeho časopisu a ne studentku, která nemá praktické zkušenosti a článek je v porovnání s článkem o paní Cibulkové málo, spíše jednostranně vypovídající, zavádějící a podávající neúplný pohled.

Připadalo mi, že není možné, že by jste při psaní článku vedl slečnu Duchkovou, že jste rozhovor četl, určitě toho všeho máte až nad hlavu, jak to koneckonců vyznělo i při našem rozhovoru při Vaší návštěvě u pana Vacka. Možná jste jen rychle vše prolétl před uzávěrkou, z časové zaneprázdněnosti, ale viděl jsem i Vaše vyjádření v mailu u pana Šťastného, že jste článek četl a souhlasíte s ním, co jsem už vůbec nechápal a nerozuměl jsem tomu. Proč jste tedy nedal rozhovor k autorizaci, jak jste v úvodním požadavku sám nabídl? Vždyť se mnohé mohlo vysvětlit, ujasnit, pochopit a vyčistit! Jedná se o čtenářskou obec a sám dobře vím, že co se z úst jednou vypustí, se těžko dá vzít zpět, natož když se jedná o něco písemného. Nepřipadá mi to čisté, ba ani férové, že nabídnete vstupní podmínky (rozhovor s autorizací), pak je nedodržíte  (spojíte článek s rozhovorem bez autorizace) a pak se tváříte, že jde o nedorozumění a nechápete co se stalo.

Buďte prosím ujištěn, že zde psané je pouze můj osobní vnitřní názor a že jsem tento dopis psal ve vnitřním klidu a pohodě, láskyplně a s čistými myšlenkami a odosobněně, s úmyslem Vám jen sdělit jak na mě působil uveřejněný rozhovor, článek v časopisu Dingir. Moje babička mi když jsem byl malý říkávala: „Boží mlýny melou pomalu, ale spravedlivě!“ a každý sám za sebe budeme jednou skládat účty ze svého konání, činění a záleží jen na každém z nás jaké je.

S úctou  Vladimír Cepek

11.5.2006