Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(Viz Dingir 1/2006, str. 10 - 12: "Mistr v roli zkoušeného")

Asi začátkem března 2006 mne zavolal pan Vojtíšek, že by rád v jeho časopise Dingir otiskl se mnou rozhovor. Měla jej zpracovat studentka A. Duchková, a jelikož jak řekl: „Je nezkušená, budu jí s ním pomáhat“. Osobně se o publicitu neucházím. Jsem soustředěn na duchovní praxi. Když přijde taková nabídka sama od sebe, tak ji neodmítám. Proto jsem svolil a ani mne nenapadlo podezření z nějakých jiných úmyslů, než které byly řečeny. Vyžádal jsem si otázky předem, abych mohl odpovědi lépe připravit.

Otázky jsem obdržel  s následujícím dopisem.

Vážený pane Vacku,

níže jsou okruhy, o nichž bychom s Vámi rádi hovořili. Nechceme samozřejmě odpověď na každou otázku (do časopisu by se jistě tolik odpovědí nevešlo). Spíše předpokládáme, že se rozhovor přirozeně v těchto okruzích vyvine.

Připravený rozhovor Vám samozřejmě zašleme k autorizaci.

Poslední číslo časopisu Dingir Vám přikládáme, abyste měl představu, v jakém kontextu rozhovor s Vámi vyjde.

Děkujeme a těšíme se na osobní setkání.

Anna Duchková a Zdeněk Vojtíšek za Dingir, 3. března 2006

Okruh otázek mě překvapil, protože rozhodně nebyly položeny tak, aby neznalému čtenáři umožnily seznámení s těžištěm mého působení, jímž je rozvíjení vnitřního života. Přesto jsem na ně písemně odpověděl a současně nad nimi vyjádřil i svůj podiv. Přátelé celý rozhovor přepsali na disketu, kterou pan Vojtíšek obdržel, takže jsem mu ušetřil spoustu práce.

V následujícím uvádím celý text, který byl panu Vojtíškovi předán.

Rozhovor pro časopis Dingir

8.3.2006

Šéfredaktor časopisu Dingir pan Z. Vojtíšek mě požádal o rozhovor pro svůj časopis. Souhlasil jsem a vyžádal jsem si otázky k rozhovoru předem. Ty jsem obdržel současně se sdělením, že pan Vojtíšek je již mnoho let členem vedení „Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů“, což jsem před tím nevěděl.

Přesto jsem vypracoval písemně odpovědi na položené otázky a při osobním setkání je předal. Vlastně nevím, jestli píši rozhovor pro časopis Dingir nebo zda jsem jen vyplňoval dotazník pro Společnost, na jehož základě budu posuzován jako sektář či nikoliv. Některé otázky například po rodinných příslušnících mně až příliš zřetelně vycházely z názorové oblasti Společnosti. Naproti tomu naprosto chybějí otázky životopisné, po podstatě mé duchovní praxe a zkušenostech z ní a také po překladatelské a vlastní tvorbě. To vše považuji za mnohem podstatnější než zkoumání otázky následnictví. Také druh a rozsah veřejného duchovního působení by byl námět rozhodně důležitější než otázky typu: „Proč Bůh stvořil svět“.

Snad ještě abych dodal: nepovažuji se za neomylného ani vševědoucího. Směřuji k Bohu, jak nejlépe umím a jsem schopen a snažím se plně opírat při tom o boží milost.

V tomto duchu, prosím, ať čtenář chápe mé vyjádření. Pro nedostatek prostoru není ani úplné ani vyčerpávající.

1. Otázka: „Mohl byste v několika větách shrnout, čím a jakým způsobem je přínosný váš přístup pro duchovní život?“

Odpověď: „Zhodnocení mého přínosu ponechávám na každém hledajícím a zvlášť Bohu. Existence asi dvaceti tiskem vydaných překladů vynikajících děl z oblasti křesťanské mystiky, buddhismu, jógy a advaity mluví sama za sebe. Ve svých vlastních dílech se dělím s hledajícími o zkušenosti ze své praxe. Nic nevnucuji, pouze nabízím. Vycházím při tom z učení všech duchovních mistrů. Soustřeďuji se na jasné návody k pěstování vnitřního života. Čtenář je nalezne zejména v „Základech jógy a mystiky“, 1. a 2. díl a v „Královské józe“.“

2. Otázka: „Znáte své minulé životy?“

Odpověď: „Některé své minulé životy, jejich úseky, jsem zahlédl a znovu prožil. Nepřikládám tomu přehnanou důležitost.“

3. Otázka: „Proč jste se rozhodl pro psaní životopisu? V čem vidíte přínos kombinace duchovních a „světských“ postojů své osoby pro čtenáře – hledající?“

Odpověď: „Ve svém životě se dělím o své životní zkušenosti světské i duchovní. Život je jen jeden a nelze jej dělit na zevní a vnitřní. I bible postupuje obdobně.“

4. Otázka: „Existují nějaké analogické duchovní návody i pro pokročilé na stezce?“

Odpověď: „Pro pokročilé hledající existují mnohé duchovní návody. Všem je společný odklon od světa („Mé království není z tohoto světa“) a příklon k Bohu v našem nitru.“

5. Otázka: „Co je to mistrovství?“

Odpověď: „Ramana Maháriši říká, že mistr je Bůh. Míní tím ono Ježíšovo: „Pravím vám, bohové jste“. Kdo pozná v sobě Boha, chodí s nim, jako Henoch, stává se mistrem neboli bohočlověkem, který si uvědomuje svou soupodstatnost s Bohem“.

6. Otázka: „Odlišujete „duchovní přátele“ od žáků?“

Odpověď: „Raději mluvím o hledajících nebo o přátelích než o žácích, abych nevyvolával dojem nějaké nadřazenosti. Viz Ježíš: „Již vás nenazývám učedníky, ale přáteli“.

7. Otázka: „Mistra pozná zase jen mistr. Jakým způsobem je tedy žák schopen rozeznat pravého mistra od nepravého? Jak byste své žáky varoval před nepravým mistrem?“

Odpověď: „Mistra poznáme podle hlubokého klidu a míru, který pociťujeme v jeho přítomnosti, pokud utišíme svou mysl a naladíme se vnitřně na mistrovo božství. Byl bych velmi opatrný  s učiteli, kteří učí neúsilí a obracejí žáky do světa místo do nitra k Bohu“.

8. Otázka: „Může se mistr mýlit?“

Odpověď: „Mistr jako Bůh – Duch se nemýlí. Mýlit se může mistrova osoba například při matematických výpočtech a podobně. V duchovní úrovni se i mistři někdy mýlí, což dokazují některé rozdílné názory v jejich učení například v otázkách stravy, sexuelního života, života v rodině a podobně. Tyto omyly nevylučují jejich vnitřní, duchovní spojení s Bohem“.

9. Otázka: „Je-li mistr cele bez ega (od boha odpadlého principu), z čeho se rodí jeho chyby a omyly?“

Odpověď: „Odpověď vyplývá z odpovědi č. 8. Nemýlí se mistr, ale jeho mysl. I po rozpuštění ega zbývají někdy ojedinělé vásany, sklony mysli, které mohou při nedostatečné bdělosti osobu mistra zavádět. Mistr však není osoba.“

10. Otázka: „Jakého charakteru je vědění, kterého se mistrovi dostává?“

Odpověď: „Základem mistrova poznání, které je totéž, co mistrovství, je vědomí soupodstatnosti s Bohem a vědomí naší pravé podstaty Já jsem.

V oblasti mysli může své poznání rozvíjet o znalosti zákonitosti duchovního života a podobně, pokud v tomto směru usiluje. Pokud tak nečiní soustavně, může mu takové poznání chybět nebo být pouze dílčí. I tak mistrem je.“

11. Otázka: „Jaký má smysl, aby se mistr vyjadřoval o věcech, které se přímo netýkají duchovní stezky?“

Odpověď: „Život je jen jeden a stezka není nikdy plně oddělena od života ve světě. I pro stezku je důležité prostředí, ve kterém se duchovně usiluje. Proto je vhodné se vyslovovat ve prospěch všeho, co duchovní život usnadňuje, jako je například demokracie, svoboda vyjadřování atd.“

12. Otázka: „Má být mistr pro své žáky autoritou ve všem nebo se má zaměřit na předávání své duchovní zkušenosti?“

Odpověď: „Mistrova autorita je neformální, je dána jeho duchovním dosažením a je v prvé řadě duchovní. Není samovolně autoritou vědeckou, uměleckou a podobně. Jeho nejpřednějším úkolem je pomáhat hledajícím mlčenlivým vyzařováním svého odhaleného božství a následně i praktickým vedením na stezce.“

13. Otázka: „Co je úkolem mistra ve vztahu k žákovi a naopak?“

Odpověď: „Odpověď je v č. 12. Opravdový žák se od mistra učí s plnou vážností a zodpovědností.“

14. Otázka: „Jaké požadavky má mistr vůči svým žákům?“

Odpověď: „Aby co nejlépe využívali jeho vedení a pomoci.“

15. Otázka: „Co se stane, dosáhne-li žák stejné úrovně jako mistr – stalo se vám to někdy?“

Odpověď: „Stane se také mistrem. Ano. Právě to je cílem spolupráce mistra se žákem. Cílem pravého žákovství je mistrovství a pravý mistr k němu také své žáky vede – uctívání mistra je prostředkem, nikoliv cílem.“

16. Otázka: „Mohou vaši duchovně pokročilí přátelé a eventuelně rodina plnohodnotně nahradit vaši mistrovskou úlohu pro hledající?“

Odpověď: „Pokud se stanou mistry, pak ano. Duchovní pokrok není otázkou příbuzenskou ani rodinnou, i když  určitá souvislost existuje. Ježíšovu skupinu po jeho ukřižování vedl jeho bratr. Rovněž hospodářské záležitosti Mahárišiho ášramu vedl bratr Mahárišiho. “

17. Otázka: „Prospíváte svým žákům jinak než příkladem a naučením? “

Odpověď: „Hlavně společnou meditací, viz bod 7.“

18. Otázka: „Existuje spása bez pomoci mistra? “

Odpověď: „Ramana Maháriši tvrdí, že nikoliv. Mistr nemusí být nutně přítomen v těle, ale může působit na dálku, aniž by byl poznán.“

19. Otázka: „Je Ježíš pro vás duchovní autorita a v čem?“

Odpověď: „Ano, stejně jako Buddha, Ramana Maháriši a všichni další praví mistři jako třeba mistr Eckhart.“

20. Otázka: „Jak byste porovnal roli Ježíše pro křesťany a vaši pozici vůči svým žákům či „duchovním přátelům“?

Odpověď: „Oba učíme: „Mé království není z tohoto světa“ a návrat k Otci“.

21. Otázka: „Jaký máte postoj ke křesťanským církvím?“

Odpověď: „Základním posláním všech církví by mělo být vedení svých členů, každého jednotlivě, k Bohu, který je v našem nitru a vytvářet podmínky pro tuto cestu. Tuto roli církve neplní vůbec nebo velmi nedostatečně, a dokonce od jógy či mystiky své členy odvracejí“.

22. Otázka: „Co pro vás znamená termín bůh? Jaký je vztah mezi vědomím Já a bohem?“

Odpověď: „Bůh je absolutno i stvořitel vesmíru. Jeho podstatu odhaluje bible v jeho řeči k Mojžíšovi: „Já jsem ten, kterýž jsem, Já jsem je jméno mé “. (Exodus, kap. 3, v. 13–15.) Boží Já je vědomí Já jsem, sebe si vědomé nehmotné a neomezené bytí. I původní význam slova Jahve tuto pravdu vyjadřuje. Mimochodem Jahve, jak nezvratně dokazují archeologické vykopávky, byl i Bohem Kananejců a asi dříve než židů.“

23. Otázka: „Jaký vztah má bůh ke stvořenému světu?“

Odpověď: „Bůh, jeho bytí, je i základem bytí světa, který vytváří. To neznamená, že každý svět je nutně božský. O našem hmotném světě se v bibli dočteme, že první lidé byli do něho „vyhnáni“ za trest: „Skrze tebe je prokleta tato zem“. Proto Ježíšovo království není z tohoto světa. Máme se jej proto vzdát pro Boha.“

24. Otázka: „K čemu je podle vás důležitá a prospěšná kritika v duchovní oblasti?“

Odpověď: „Kritika je nedílnou součástí lidského práva na vlastní názor a přesvědčení a svobodu jej vyjadřovat, aniž bychom porušovali zákon a etická přikázání. Svoboda přesvědčení a vyjadřování, do níž kritika (posouzení, ne nutně odsouzení) patří, je základním předpokladem demokracie, jak ji výstižně definoval T.G. Masaryk: „Demokracie je diskuse“. Kde není tato svoboda, je totalita, což platí jak pro společenství světská, tak i duchovní. Bez svobodné diskuse všechna společenství ztrácejí svoji životnost a odumírají v duchu: „Litera zabíjí, Duch oživuje“. Litera je mrtvá. Duch je život.“

25. Otázka: „Jaká je role rozumu na duchovní stezce?“

Odpověď: „Svobodný, předsudky nespoutaný rozum nás může přivádět k Bohu, nikdy jej však nemůže poznat. Neměli bychom se proto snažit zmocnit se Boha rozumem.“

26. Otázka: „Co je svobodná vůle a jak ji rozeznám od jednání vedeného vásanami?“

Odpověď: „Představa, že jedinci žijící na tomto světě mají naprostou svobodu jednání a myšlení je zcela chybná. Každý je nějak předurčen, a proto i omezen a navíc vždy sklízí v souladu se zákonem příčiny a následku výsledky svého myšlení i konání. Tento zákon je v bibli uveden jako Mojžíšovo „Oko za oko“ atd. v souladu s ním Ježíš říká: „Neodejdeš odsud, z této země, dokud nezaplatíš do posledního haléře“.

Každé jednání je vedeno nějakou vásanou, myšlenkou, citem či touhou. Jsou ale vásany, které nás posouvají k Bohu a jiné opět nás od něho vzdalují. Rozeznáváme je vypěstovanou rozlišovací schopností pomocí správného názoru a jejich nezúčastněným a nepředpojatým pozorováním.“

27. Otázka: „Jak se podle vás bůh vztahuje k nám lidem a ke stvoření? Proč je stvořil?“

Odpověď: „Nevím, proč Bůh stvořil svět. Jeho vztah k němu a k nám se děje skrze jeho obraz, který do nás vložil, skrze ono: „Bohové jste“.

28. Otázka: „Může mít odvrat od vnějšího života s cílem větší koncentrace na Já působit negativně? “

Odpověď: „Soustředění na božské vědomí Já jsem v nás nemůže mít jiný než dobrý, a dokonce božský vliv na náš duchovní život. Je-li prováděno bezvýhradně nebo dokonce, když nás do nitra přitahuje sám Bůh, mohou se naše zevní podmínky zhoršit, což se stalo mnoha hledajícím včetně křesťanských. Z hlediska konečného cíle stezky to není ztráta, ale zisk.“

29. Otázka: „K čemu je zevní existence člověka, jeho vztahy a působení ve světě,  je-li hlavním a jediným cílem hledajícího spočinout ve vědomí Já a rozpustit své ego? “

Odpověď: „Všechna náboženství učí, že člověk žil původně v božském stavu i světě – ráji atd. Z něho vlastní vinou byl vypuzen a upadl do nebožského stavu vědomí i do tomu odpovídajícího nebožského světa. Tento pokleslý stav se v józe nazývá ego, v křesťanství padlý Adam či prvotní hřích. Chceme-li se vrátit do vědomí Boha a následně i do božského světa, musíme nalézt znovu v sobě Boha a rozpustit ego, padlého Adama. Cílem duchovního člověka není šťastný život v od Boha pokleslém stavu a jeho světě, ale návrat k Bohu.“

30. Otázka: „V telefonickém rozhovoru jste se ptal na jakousi Společnost pro potírání sekt a východních náboženství a vyjádřil jste k ní negativní postoj. Až později nás napadlo, že jste možná myslel Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, jejíž je jeden z nás – Zdeněk Vojtíšek – již mnoho let členem vedení. Máte negativní postoj také k této Společnosti a pokud ano, proč?“

Odpověď: „Společnost se vydává za povolaného soudce sekt a nových náboženských směrů ve jménu ochrany lidí před jejich předpokládanými škodlivými vlivy. Již to společnost charakterizuje, neboť je řečeno: „Nesuď, abys nebyl souzen“. Odkud bere společnost svou jistotu pro tyto soudy? Jelikož jejími členy jsou hlavně – ne-li výhradně křesťané, vycházejí ze své víry o jedinečnosti a neopakovatelnosti Ježíšova zjevení. Vše ostatní je špatné a škodlivé. Pro ně platí definice sekty, viz Malý bohovědný slovník, str. 467: „Sekta v náboženském ohledu je sdružení lidí, kteří se podílejí na mínění, jež je bludné či heretické “. Konec hesla. Pro Společnost je každá malá náboženská společnost již předem podezřelá, a proto ji musí studovat. Tak se členům Společnosti podařilo vytvořit veřejné povědomí,  které vyhovuje jejich konzervativnímu přesvědčení: sekta = nebezpečí pro společnost a zlo. To nejsou plané řeči. Osobně jsem se již vícekrát s tímto záměrně Společností vytvářeným názorem setkal.

Je zajímavé, že velké církve Společnost „nestuduje“. Tisíce pohlavně zneužívaných dětí kněžími a cynický nezájem vedení církve o jejich osud nevadí. To, že každý asi pátý kněz byl spolupracovník StB a že církev se s nimi nerozloučila, také nevadí. Nevadí ani když arcibiskup je zapleten do porušování zákonů v podnikání a do poškozování svých společníků. Přesně toto je pro Společnost charakteristické. Ona si neklade otázky typu: „Jak je něco takového v církvi, která se považuje za svatou, samospasitelnou atd., možné?“ To nikoho z členů Společnosti ani nenapadne. Tyto jevy nejsou selháním jednotlivců, jak se lacině odbývají, ale selháním systému, který je v církvi uplatňován. Neexistuje kontrola, která by je znemožňovala. Systém naopak plně provinilce chrání a oběti jsou pomíjeny a musí se o spravedlnost obracet ke světským soudům. Ve své církvi se ji nedočkají.

Křesťanská předpojatost je vidět i ve dvojím metru, který je na malé náboženské společnosti používán. Co je například v řeholních společenstvích dodnes zcela běžné – odchod od rodiny, omezení pohybu na klášter, vzdání se osobního majetku ve prospěch kláštera, intenzivní příprava na duchovní život v noviciátu – to vše je špatné až zločinné, když se děje v malých náboženských společnostech. Hned se odvádějí děti rodičům, ač jde většinou o dospělé lidi, členové se obírají o majetek, pokud společně hospodaří, vymývá se jim mozek, když se duchovně usilovně připravují. Je jím omezována osobní svoboda, když se zdržují v sídle skupiny.

Výstižný je také zájem o nové náboženské směry. Jsou také předem podezřelé, ty stávající nikoliv. Hledisko „nebezpečnosti zahrnuje i kulturní odlišnost“. Jóga, buddhismus jsou kulturně odlišné, proto podezřelé. Že křesťanství bylo v Evropě také naprosto kulturně odlišné a nové, ani nevědí.

Když si myslící člověk přečte pravidla Společnosti pro posuzování sekt, tak zjistí, že mnoho z nich plně platí pro katolickou církev: totalitní vedení, které je neodvolatelné, nerovnoprávné postavení laiků a zvláště žen a některá další.

Takže je nejvyšší čas založit „Společnost pro studium církví“. Její činnosti, jak je vidět, je velmi třeba a přínos by byl velký. I pro církev samu. Nutně by musela dříve či později se změnit ve svůj prospěch. Docela bych jí to přál. Její upřímní laičtí členové, z nich mnozí jsou moji dobří přátelé, by si to zasloužili.

Prosím, aby můj kritický vztah ke křesťanským církvím nebyl zaměňován za vztah ke křesťanství jako takovému, které je podstatně mystické, jak jsem dokázal v řadě „O bibli a jejím učení“ i několika překlady vynikajících, mystických děl křesťanských autorů. Pro církev ovšem jsem a vždy budu jen kacíř a bludař.

Právě proto také křesťanství nikdy nemůže dosáhnout pravého cíle ekumenismu. Jeho zásadním předpokladem je opuštění přesvědčení o výjimečnosti,  jedinečnosti a neopakovatelnosti Ježíšova zjevení a uznání podstatné rovnosti všech náboženství a jejich představitelů. Křesťané tím nic neztratí, ale právě naopak: zbaví se svých předsudků, které nejsou ničím jiným než duchovní pýchou a zaslepeností. Takto získaná svoboda jim umožní být i lepšími Ježíšovými následovníky“.

Ing. Jiří Vacek

Návštěva PhDr. Zdeňka Vojtíška a A. Duchkové se uskutečnila ve čtvrtek 9. března odpoledne v našem bytě.  Za nás kromě mě a Míly byl přítomen Láďa Cepek a Pepa Šťastný.

Vystupování pana Vojtíška bylo velmi přátelské a nezavdalo nejmenší podnět k nějakým obavám. Na můj přímý dotaz, zda je oním fundovaným sektologem, o kterém píše na Jitřní zemi 2.3.2006 Miloš Tomáš, který si vyžádal mé paměti „Jak jsem hledal Boha“ k revizi, odpověděl, že si od Avataru paměti pouze půjčil, ale nikoliv k nějaké „revizi“. Tak jsem mu věřil, bohužel neoprávněně. Nevystupoval naprosto kriticky, ale jako inteligentní diskutér, se kterým jsme se shodli ve všem, o čem jsme rozmlouvali. Tvrdil, že není úzce křesťansky omezen, jak vyplynulo z jeho líčení, když například pomáhá jedné buddhistické skupině s registrací. Rozhodně na nás nepohlížel jako na nějakou nebezpečnou sektu. Shodli jsme se, že je škoda, že spor se stoupenci Tomášových se nevede ve věcné rovině. Dal jsem mu k nahlédnutí některá vyjádření M. Tomáše a M. Dostála na nás. Rozhodně neocenil způsob vyjadřování, který jmenovaní a další vůči nám volí. Opravdu si od Avataru vypůjčil některé mé knihy, ale jen proto, že je nevlastní a chtěl být informován a nikoliv proto, aby nás posuzoval, jestli jsme sekta či nikoliv.

Sektobijce M. Dostála pan Vojtíšek nezná a také není členem „Společnosti pro studium sekt“ a jeho názory na nás nesdílí, tím méně jeho způsob, jakým je vyjadřuje. O nějakém našem odsouzení jako škodlivé sekty ze strany Společnosti nepadla ani zmínka, právě naopak.

Pan Vojtíšek má dobrý rozhled o józe. Správně postřehl v díle E. Tomáše silný vliv P. Bruntona, který byl i Tomášovým mistrem. Tento vliv, který je mnohem výraznější než Drtikolův, pokud vůbec nějaký je, nikdy z jeho knih nezmizel. Tento názor, že E. Tomáš se hlásí k P. Bruntonovi, jako k jednomu z hlavních zdrojů svého duchovního vývoje, pan Vojtíšek uvádí i ve své knize Encyklopedie náboženských směrů v ČR na str. 225. Řečeno jinak: P. Brunton zůstal mistrem E. Tomáše až do konce Edova života. Z pohledu existence věčné filosofie, která je neměnná i z hlediska ovlivnění P. Bruntonem není v knihách E. Tomáše nic nového ani původního a ani nemůže být, což není rozhodně nějaký nedostatek. I prokazatelné historické omyly v jeho Milarepovi nesnižují duchovní hodnotu tohoto románu, který je samozřejmě z větší části dílem představ autora než historickou skutečností. Jako historický román Milarepa neobstojí. Pro ty, kteří pěstují kult jeho osoby jako neomylného a na nikom závislého mistra, jsou tyto skutečnosti nepřijatelné a reagují nenávistí.

Na konec rozhovoru jsem trochu litoval, že jsem Společnost tak ostře odsoudil podle některých článků v tisku. Až později jsem měl poznat, že jsem se v metodách Společnosti nemýlil. Jejím cílem je poškodit každého, kdo se odváží duchovně žít mimo státem schválené, to jest křesťanské církve.

Jinak máme společné to, že on svůj časopis a já své knihy vydáváme, jak se říká, „na koleni“ a převážně za své prostředky. Byl spokojen, že jsem odpovědi zpracoval písemně, a že mu ušetříme práci s přepisem na disketu.

A. Duchková se rozhovoru nezúčastnila. Pouze se zeptala na spor kolem zádušní mše za E. Tomáše, a jak to bylo s „hospodskou atmosférou“ v Lucerně. Vysvětlil jsem jí, že Lucerna je restaurace neboli lidově hospoda a vlivy, které v ní návštěvníci zanechávají, jsou s tím v souladu. Pokud se v takovém prostředí nemedituje, tak tam převládnou. Na nic jiného neměla zájem se zeptat.

V průběhu rozhovoru jsem se nechal panem Vojtíškem přesvědčit, že přišel s přátelskými úmysly a s jediným cílem otisknout rozhovor se mnou. Jak se záhy ukázalo, velmi jsem se mýlil.

Prvé nepříjemné překvapení bylo, že jsem rozhovor marně urgoval k slíbené autorizaci. „Je již v tisku“, zněla odpověď. Navíc mě čekalo nečekané překvapení. Můj rozhovor vyjde v Dingiru společně s článkem o mně od A. Duchkové a bude velmi kritický. Pan Vojtíšek článek četl a schválil. To bylo najednou úplně něco nového. O něčem takovém nepadlo dříve ani slovo. Hned mě napadlo, kde A.Duchková získala podklady pro svůj článek, když při návštěvě neprojevila ani nejmenší zájem se na něco zeptat, kromě oněch dvou naprosto nepodstatných otázek. Záhy jsem získal odpověď.

Dva z našich přátel žili s A. Duchkovou delší dobu ve společném bytě, takže ji dobře poznali. A. Duchková, které je 24 let a nestuduje žádný obor, který by se zabýval náboženskou problematikou, je věřící evangelík. Ti, jak je známo, věří neochvějně v jedinečnost a výjimečnost Ježíšova zjevení a vše ostatní je pro ně škodlivé pohanství. Odsuzují i křesťanskou mystiku, neuznávají světce ani vnitřní duchovní, řeholnický život. Nepěstovala a nepěstuje ani křesťanskou mystiku, natož jógu. Jaké má takto vybavený člověk předpoklady k odborné a nezaujaté kritice jógy? Žádné!

U této studentky přátelé zpozorovali díly mých pamětí „Jak jsem hledal Boha“. Měla je půjčeny z Avataru od pana Paříka, včetně jeho poznámek a podtrhaných stránek, které ji upozorňovaly na mé „dehonestace“ Tomášových. Když jsem si vzpomněl na informaci M. Tomáše o návštěvě „fundovaného sektologa“ v Avataru, začalo mně být vše jasné.

Podezření se plně potvrdilo, když vyšlo č.1/2006 Dingiru. Nevyšly dva články, ale jeden článek Z. Vojtíška a A. Duchkové, do kterého bylo přiřazeno pouze 10 z 30-ti mých otázek a odpovědí, a to ještě ty, které se autorům „hodily“.Odpověď, ve které kritizuji zaměření Společnosti pro studium sekt, samozřejmě chybí. Oni kritizovat mohou, já ne. Článek jen opakuje výlevy představitelů Avataru, které autoři připravili podle jejich informací.

Teď je již možné odhalit, jak článek vznikl.

Avatar a autoři se spojili, aby napsali odsuzující kritiku. Podklady k ní předával pan Pařík autorům při jejich návštěvách v Avataru. Ti neměli nejmenší zájem získat informace od nás, ač jim v tom vůbec nic nebránilo. Jejich chování na návštěvě byla jen přetvářka, která měla zastřít jejich skutečné úmysly. Ještě, že jsem na ní současně pozval v jakési předtuše J. Šťastného i V. Cepka, kteří se nechali rovněž chováním pana Vojtíška oklamat jako já. Pan Vojtíšek neměl nikdy v úmyslu otisknout rozhovor se mnou. Jinak by tak učinil. Zmrzačený rozhovor měl pouze přesvědčit neinformovaného čtenáře, že jsem i já dostal příležitost k vyjádření. Navíc otázky, které pan Vojtíšek předal, se zřejmě záměrně netýkaly hlavního námětu článku, jímž byl - nevím proč - spor s Avatarem. Moje zaměření a skutečné duchovní činnosti je vůbec nezajímaly.

V článku jsou i hrubé věcné chyby. Na straně 12 v rámečku s nadpisem „Cílem duchovní stezky je “, viz pozn. 4, uvedeno, že jde o můj citát; což není pravda. Jde o autorčin vlastní a nesprávný výklad mých slov. Pravda je přesně opačná, než jak autorka uvádí. Patrně nezná ani rozdíl mezi poznáním a vysvobozením. O pravdě se čtenář v mé knize může snadno přesvědčit: Samo poznání vysvobození nepřináší.

Autoři také svévolně, když mluvím o pomoci mistra na duchovní stezce a zcela neoprávněně, dosazují za mistra mé jméno. Mistr není osoba ani není na ni omezen. Jejich snaha vnutit čtenářům názor, že mistr je moje osoba, je buď velká neznalost nebo zlý úmysl.

Tvrzení autorů, že jde o osobní spor, je polopravda. Vyjádřil jsem nesouhlas s některými výroky M. Tomášové například, že ego je neškodné až božské a není je třeba rozpouštět, ještě za jejího života. Odezvou byly emocionální a nevěcné útoky přímo na mou osobu, což pokračuje dodnes. Nejslušnější nadávku, kterou Tomášovci na mne používají je „lžiguru“. Oni naprosto neuznávají práva druhých na vlastní názor. Pokud je jiný než jejich, je zle: je nepřítel a lžiguru, proti kterému je každý prostředek dobrý.

Výňatky z „Jak jsem hledal Boha“, které autoři používají k podepření svých názorů, jsou převážně rady určené tazatelům, kteří se ke mně obrátili o pomoc. Jsou proto ryze osobně a pedagogicky zaměřené. Tím, že je autoři vyjmuli pro své účely z  jejich souvislostí, vyvolávají dojem samostatných poučení. Samozřejmě zcela neprávem. Tyto věcné a naprosto prokazatelné chyby jasně vypovídají, s jakou pečlivostí a odborností byl článek napsán. Jeho autoři zřejmě také trpí selektivní slepotou, když si v dílech „Jak jsem hledal Boha“, nedokázali všimnout ničeho, co by jen trochu hovořilo v můj prospěch. Ponechávám na čtenářích, aby si tuto skutečnost ověřili sami.

Článek není nic jiného než kritika na objednávku Avataru, která posloužila i křesťanskému zaměření autorů a jejich „Společnosti pro studium sekt“. Kdyby byli upřímní, přejmenovali by se na „Společnost pro potírání sekt“.

Oba autoři naložili s mým rozhovorem v rozporu nejen s novinářskou etikou, ale i se zákonem o autorských právech. Souhlasil jsem s otištěním v Dingiru pouze za podmínek, že bude samostatným článkem a pouze po jeho autorizaci. Oba požadavky nebyly dodrženy. Zásah do textu rozhovoru bez mého souhlasu navíc jej naprosto znehodnotil a zničil jeho vypovídací hodnotu, když z 30-ti odpovědí otiskli pouze 10. Otištění rozhovoru na internetu se mnou nikdo ani nemluvil a souhlas jsem k němu nedal. Toto počínání, které porušuje jak novinářskou etiku, tak autorský zákon, plně Společnost, jejímž mluvčím Z. Vojtíšek je, plně charakterizuje. Na její kritice nemám co měnit.