Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(k článku na www.kauza-vacek.blogspot.cz)

Soudruh Popov tvrdí, že každý, kdo za komunistů volil, podporoval vládu komunistů, což platí plně i o Tomášových.

Snaží se nám tím namluvit komunistickou lež, že šlo o skutečné demokratické a tajné volby, které rozhodovaly o tom, kdo nám bude vládnout. Pravda je přesně opačná. Tyto volby byly pouhou komunistickou akcí, a nebyly ani demokratické ani tajné. Každého, kdo šel například volit za plentu, si komunisté znamenali a při nejbližší příležitosti mu to v posudku od uličního výboru spočítali. Nedostal byt, děti nemohly na školu atd.

I podle komunistické ústavy tyto volby neurčovaly, kdo bude vládnout. Podle ústavy vládla komunistická partaj a ta se nevolila.

Volby jen zakrývaly fakt, že u nás vládla Moskva a její tanky s pomocí našich komunistů včetně soudruha Drtikola, StB, milice, SNB a soudů. Za sebemenší nesouhlas se chodilo do vězení a dokud se SSSR díky USA nezhroutil, jakýkoliv pokus byť i v poněkud slušnější vládu neměl proto šanci na úspěch. Osud pražského jara 1968 je toho jasným důkazem.

Pan Popov úmyslně tuto vinu a zodpovědnost komunistů našich i ruských zakrývá a přesouvá ji na nestraníky, jako jsou Tomášovi a další. Komu tyto lži pomáhají? Komunistům. Koho obhajuje: komunisty. Kdo je Popov? Propagátor komunistických lží. Možná byl i u komunistů, když tak dobře komunistické lži ovládá.

K podepisování literárních prací – samizdatů. Po celém světě je běžná praxe, že autoři často nepodepisují své práce svým jménem, ale pseudonymem. U nás například Vrchlický či Bezruč. Jiní zůstávají v anonymitě. Někdy až do své smrti i déle. Někteří je nepodepisují vůbec, což se zejména dříve považovalo za ctnost skromnosti.

Za vlády komunistů jsem svá díla nepodepisoval proto, abych se neoctl ve vězení jako mnozí, a to samozřejmě zcela neprávem, protože i komunistická ústava zaručovala svobodu přesvědčení.

Svým uvězněním bych jen pomohl komunistům. Docílili by toho, že by mé duchovní samizdaty přestaly vycházet. Také bych ohrozil vězením opisovatele samizdatů i jejich příjemce. Poškodil bych těžce svou manželku i děti.

Slušní lidé mně byli a jsou za mé samizdaty vděční a tuto práci oceňují. Komu se nelíbí, jsou samozřejmě komunisté, jako je pan Popov a drze mně vyčítají, že jsem jim neudělal tu radost a nenechal se uvěznit. Skutečně otřesné.

Své samizdaty jsem vydával někdy od roku 1957. Když jsem od Tomášových odcházel asi v roce 1969, nevydali jediný samizdat. To vím zcela bezpečně. Pokud něco vydali později, nevím. Ke mně se nikdy nic takového od nich nedostalo, ani mně o tom nikdo neinformoval. Myslím, že svou vydavatelskou činnost začali až po roce 1989, když již za ní nic nehrozilo, ale naopak se na ní dalo vydělat.

Eda v období uvolnění v roce 1968 přednášel v Unitarii, ale jeho přednášky byly zcela legitimní. Byl chráněn jako kazatel státem uznané církve Unitáři. Nic neriskoval.

Právě duchovní samizdaty, jejich vydávání, bylo vysoce účinným ideologickým bojem proti komunistické propagandě, která odlišné názory vůbec nepřipouštěla, ale krutě pronásledovala. Samizdaty byly jediným tehdy možným zdrojem duchovního poučení.

Proti režimu jsem se veřejně aktivně postavil v roce 1968 v Tesle Holešovice, kde jsem byl tehdy zaměstnán. Podrobnosti viz Paměti. Byl jsem tak aktivní, že jsem dostal v rámci normalizace výpověď a v jejím průběhu jsem nesměl ani docházet do podniku, jak jsem byl nebezpečný.

Do sametové revoluce jsem se plně zapojil na Městské správě státní banky. Hned na jejím začátku, když ještě vůbec nebylo zřejmé, zda bude úspěšná, jsem riskoval opět vyhazov z práce nebo ještě něco horšího. Postavil jsem se na odpor stranické organizaci a přes její odpor jsem zorganizoval například účast na tehdejší hodinové stávce. Shromáždění bylo ve Vysočanech. Chodil jsem manifestovat i na Václavské náměstí. Vše je v pamětech a Popov, jako správný komunista, ač paměti dobře zná, lže, že jsem se odporu proti komunistům neúčastnil.

Tomášovi se neangažovali v roce 1968 a nic není známo o tom, co dělali ve dnech sametové revoluce. Nebyli vyslýcháni StB, nebyli souzeni MLS ani vyhazováni z práce s výjimkou Edy někdy v padesátých letech.

O zločinech komunistů má právo a dokonce povinnost psát každý, ať proti nim viditelně vystupoval nebo ne. Upírat lidem a zejména obětem komunismu toto právo a ještě je za to lživě napadat, jsou přesně komunistické, totalitní způsoby.

Takové odhalování je důležité zejména dnes, kdy mladí lidé s komunisty nemají vlastní zkušenost a jsou vystaveni komunistické propagandě, jakou šíří i jejich soudruh Popov, že to za komunistů nebylo tak zlé, že si za komunisty mohou sami, protože je volili, že nikoho nepronásledovali, že si jejich oběti vše vymýšlí a podobně. Kdo takové lži hlásá a komu prospívají, je zřejmé: komunistům a jejich přátelům.

Typické pro tyto lži je, že se vina svaluje na oběti a o jejich utlačovatelích se nemluví nebo se dokonce vychvalují jako příklady ušlechtilosti. To je příznačné i pro tomášovce: chválí komunismus i komunisty – viz ušlechtilý straník Drtikol, haní oběti komunistů, ale ani slovem neodsoudí komunisty, natož aby psali o jejich zločinech a líčili je takové, jací jsou. Podle nich je třeba nestraníky posuzovat a straníky vychvalovat jako vzor duchovní ušlechtilosti. Vydatně lžou při tom všichni. Pan Pařík, když napsal o komunismu, jaká je to ušlechtilá idea. Kde a kdy to napsal, čtenář nalezne v mých pamětech. Dnes vlastní slova zapírá. Komunisté z nich však musí mít radost. Lepší spojence si již přát nemohou. Škoda, že si nepamatují komunistickou upřímnost, ve které Lenin prohlásil: „Ty užitečné kapitalistické idioty budeme věšet na provazech, které nám prodají.“ Tomášovci jim těch „provazů“ nikoliv prodali, ale přímo darovali, již hodně. Jaká odměna je za to čeká, je zřejmé.

Až jim komunisté, kterým takto pomáhají, ve spojení se socialisty napaří takové daně, že se jim nevyplatí podnikat, budou se divit a rozčilovat. Dostanou však to, co si zaslouží, lépe co si vysloužili. Jen ženou voliče do náruče „hodných komunistů.“

Kolik jen lidí si asi řekne: „Když mistr Drtikol, který je tak ušlechtilý, byl komunista, ti komunisté přece nemohou být zlí, tak je budu volit!“ Skutečně jsou tak nevědomí, že nevědí, co činí?

Nikoliv mlčící nestraníci, ale pseudointelektuálové nejvíc pomohli komunistům k moci, a dnes jim pomáhají stejně zdatně jako dřív. KV a spol mezi nimi mají čelní místo.

Pokud si někdo myslí, že přeháním, ať si přečte název článku od Popova: soudruh Jidáš jsem já, nestraník, ten ušlechtilý je soudruh Drtikol, člen podle platného zákona zločinecké komunistické strany z přesvědčení od roku 1945 až do své smrti v šedesátých letech, který pomáhal v puči v roce 1948 komunistům svrhnout demokraticky zvolenou vládu. Koho ten Jidáš zradil – komunisty? Tak komunisté běžně nazývali své odpůrce. A jsme doma a víme, kdo je kdo. I slovník má Popov komunistický.

Podrobně popisuji náš život za komunistů ve svých pamětech „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“. Kdo chce znát pravdu, tam ji nalezne.