Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Tomášovci se snaží vytvořit dojem, že jedinými a nejvyššími mistry u nás byli a jsou manželé Tomášovi a jejich vzor Fráňa Drtikol. Eda Tomáš přece jednou pro vždy a neomylně: „U nás žádný Maháriši neučí“. Ze všech sil proto pěstují kult jejich jedinečnosti.

Je proto dobré připomenout, že zdaleka nebyli a nejsou jediní učitelé, kteří u nás působili nebo působí. To, že neplnili lucerny, protože nechtěli a raději se věnovali neokázale, ale té nejdůležitější mistrovské práci, což je vedení žáků, jejich velikost nesnižuje ani v nejmenším. Plná Lucerna ještě z nikoho mistra nedělá.

Všimněme si vztahu našich mistrů ke komunistům.

Jaroslav Kočí byl před rokem 1948 sociálním demokratem. Po svém puči komunisté obě strany násilím sjednotili. Tak se Jára stal komunistou proti své vůli. Mohl členství v KSČ odmítnout, ale z obav z pronásledování, které vždy po takovém kroku následovalo, tak neučinil. Nikdy však komunistům, na rozdíl od svého mistra F. Drtikola neuvěřil, ale byl, jak se říká „reakcionářem“. Nezapíral své náboženské přesvědčení, ale projevoval je veřejně. Proto mu hrozilo i vyloučení ze strany. Jakmile odešel do důchodu, ze strany utekl. Nevydával svá díla ve strojopisných opisech, ale rozdával je jako rukopisy. Nebylo nás mnoho, kdo je dávali opisovat.

Pan Makoň určitě jako věřící křesťan komunistou nebyl, ani jim nevěřil.

Nevím, zda Bedřich Hejhal byl ve straně, ale komunista nebyl. Byl si plně vědom nebezpečí, které mu a celé skupině pro jeho duchovní činnost hrozilo a choval se tak, aby toto nebezpečí co nejvíce zmenšil.

Schůzky i členství se držely ve velké tajnosti stejně jako veškeré písemnosti, které byly označovány pseudonymy. Radil všem, aby se vyhnuli pronásledování StB tím, že se „pokryjí tamasem“. Jeho žáci se měli chovat tak, aby režim neprovokovali a zevně se mu podřizovali.

Míla Tomášová byla svými názory rovněž protikomunisticky zaměřená, ale nikdy proti režimu veřejně nevystupovala. Nezapojila se ani do jara 1968. K volbám, které samozřejmě volbami ani nebyly, chodila jako všichni. Rozhodně netoužila se stát „mučednicí“. Právě naopak. Věděla, jako většina duchovních zájemců, o mém pronásledování StB a vyjádřila se při mé návštěvě zcela jasně: „Pane inženýre, doufám, že k nám nepřitáhnete pozornost StB“.

Postoj E. Tomáše ke komunistům byl ještě vyhraněnější, protože byl jimi pronásledován a vyhozen z práce. Nikdy jsem jej neslyšel mluvit o vznešených úmyslech komunisty F. Drtikola. Poznal na vlastní kůži, co jsou zač. Vlastně se nepamatuji, že by někdy o Drtikolovi mluvil vůbec. Jako vzdělaný právník a inteligentní člověk věděl dobře na rozdíl od svého syna, že Drtikol jako člen strany spolupracoval na svržení demokracie komunisty v roce 1948, a že tím se i podílel na vytvoření systému, který umožňoval své odpůrce beztrestně vraždit, věznit, olupovat o majetek a vyhazovat z práce. To nebyly výstřelky jednotlivců, ale komunistický systém, který nejen tyto zločiny umožňoval, ale které vedení strany přímo plánovalo a nařizovalo.

Eda si svou bezpečnost před StB pojistil tím, že získal průkaz cvičitele jógy. Cvičení jógického tělocviku bylo povoleno a v případě nutnosti se jím chtěl krýt. Jako každý, tak i on se před StB chránil, jak mohl. Oba – Eda i Míla, nevydávali žádné samizdaty, proč, nevím, snad z obav před postihem. Za jejich vydávání šlo sedět hodně lidí, a dokonce celé skupiny, jako okruh paní Heranové.

Nejjasnější názor na komunisty jako zlo měl Květoslav Minařík. Psal o nich pod svým jménem naprosto otevřeně a také proto byl StB sledován, podezírán až mu hrozilo zatčení. Také on se všemi dostupnými prostředky bránil, aby jej StB nedostalo.

Jak taková přízeň StB vypadala a jak se pod její mocí žilo, Květoslav Minařík líčí ve své knize „Kéčara, autobiografie mystika“. Měl by si ji přečíst každý, aby dobře pochopil obludnost a prolhanost tvrzení pánů Dostála, Paříka a M. Tomáše, jak StB a komunisté byli hodní a nikomu za projevy nesouhlasu nehrozilo žádné nebezpečí. Komunistické lágry jako Jáchymov a jim podobné věznice, byly určeny doslova k likvidaci odpůrců komunismu. To nebyly dnešní pohodlné vězeňské penziony s televizí, psychology a s možností kulturního vyžití. Vězňové byli likvidováni těžkou, namáhavou a životu nebezpečnou prací a hladem. Nezadaly si příliš s německými koncentráky. V komunistických lágrech a vězeních zemřelo několik tisíc vězňů na vyčerpání, hlad, nedostatkem lékařské péče, na následky mučení i radioaktivního ozáření. Někteří byli zastřeleni na útěku. Jiní se vrátili s podlomeným zdravím a až do konce života se neuzdravili. Pan Dostál docela vážně doporučuje takové prostředí k realizaci. Jak tak zlý nebo pouze nevědomý, i když  mezi obojím není vlastní rozdíl. Na celém světě chodí lidé pro uskutečnění do klášterů, ášramů nebo do osamělé přírody, já jsem zbabělý, že jsem se nedal zavřít do podmínek komunistického kriminálu. Nemá pan Dostál vztek, že mě komunisté nedostali a nezlikvidovali jako tisíce jiných? Myslím, že ano. To jak mu obránci manželů Tomášových přizvukují, je tragedie i komedie současně.

Jako existuje osvětimská lež, existuje i Jáchymovská lež. Obě popírají existenci těchto hrůz. Pokud pan Dostál tvrdí, že jsem se měl nechat zavřít, že bych ve vězení realizoval, hlásá Jáchymovskou lež. Záměrně vytváří dojem vězně, který sedí v pohodlí a bezpečí a má ideální podmínky pro svůj duchovní život. Ve skutečnosti každý vězeň jen neustále bojoval o holý život.

Kdo nevěří mému líčení života za komunistů v mých pamětech „Jak jsem hledal Boha“, nechť si přečte „Kéčaru“. Jen předem podotýkám, že ke své velké lítosti jsem se s tímto mistrem nikdy nesetkal, takže nejsme domluveni. To je totiž oblíbená lež M. Tomáše a dalších, kdykoliv se objeví něco, co jim hatí jejich pěstování kultu Tomášových.

K. Minařík, na rozdíl od Drtikola jasně věděl, co jsou komunisté zač. Cituji z  „Kéčary“, str. 226, vydáno Praha 1997.

„Ostatně znám smýšlení skutečných vůdců komunismu, resp. oligarchie komunismem se ohánějící, takže dobře vím, že všechno kromě jejich světovlády je pouze epizodou, která v nich nevzbudí nejmenší hnutí soucítění, i když  znamená krvavou lázeň, nad níž se i nejotrlejší „muž ulice“ pozastaví. – „Co je na tom, když při vyhlazování třídního nepřítele bude zabit milion lidí z našeho národa a mezi nimi desetina nevinných?“, řekli mi. A to bylo v době, kdy u nás „dělali pořádek“ Němci. Proto jsem již tehdy dobře věděl, kam kráčí náš národ, který se nechal obalamutit hesly vypočítanými na jeho chtíče. A nejhorší přitom bylo, že jsem věděl, že mohou mít a pravděpodobně budou mít úspěch.

Dnes mi ovšem ctitelé tohoto režimu nedůvěřují tak, že by mě rádi viděli v žaláři. Nevědí ovšem vůbec, komu slouží a že tančí se šílencem rozhodnutým zničit svět nad propastí, která i je může pohltit. Ale co konečně na tom záleží. Je to výsledek činnosti uzrálé karmy světa, která se dosud zcela nevybila…“

Dále na stranách 248 a 249 přesně vystihuje záměry a působení komunistů. Cituji:

„Tato nepředstavitelná politická situace byla vyvolána natrvalo. Lidé se musejí hlídat navzájem a režim vyvolává znamení hrůzovlády, aby si udržel moc. A nejhorší přitom je, že tomuto režimu vydatně pomáhají lidé nejchudší, ti, na něž režim také nedbá, nýbrž jich jen využívá předstíráním, že je to režim jejich. – Kolik to vábivých lží jim přednáší, aby uvěřili, že kapitalismus je nezbytně provázen nezaměstnaností, kdežto socialismus nezadatelným právem na práci. A zatím celý hospodářský problém je řešen zbrojením, za něž se platí tak, že za dřinu do úpadu může pracující člověk uživit sotva sám sebe. Kromě toho národní majetek mizí a lidé tupě myslící jásají: „Ha, berou jim majetek, budou chudí jako my, dobře jim tak, ať to také poznají“.

Vypadá to tedy tak, jako by lidé zešíleli a tančili nad tím, že každý bude žebrákem. A vláda národní majetek rozdává jen za tím účelem, aby jinde vznikla revoluce, která by měla stejný výsledek.

Měl pravdu kterýsi ředitel továrny – komunista, jenž mi řekl: „Co „národ“, jemu vláda hodí něco jako psovi kost, a zatím co se o ni bude rvát, bude „strana“ dělat svou politiku“. To řekl ještě v době, kdy se „strana“ dělila o vládu s několika jinými politickými stranami. Proto to znamenalo, že „kádry“ této strany byly informované o všem, co se později uskutečnilo, takže o vládě lidu se opravdu neuvažovalo. Přesto však dnes mnozí svedení lidé na „stranu“ přísahají, zatím co již tu a tam na tuto přísahu doplácejí. Pracují totiž také hodně za málo peněz. A až budou zotročeni, dá se i jim poznat „strana“, která je vlastně několika oligarchy, kteří mají zájem pouze o sebe. Ale tehdy bude pozdě…“

O estébácích, které tak brání jako „hodné“ pan Dostál, Pařík a další a hodlají mě na základě jejich zpráv „kádrovat“, K. Minařík píše, str. 263.

„A nyní ještě doplněk za rok 1956 – 1957. Policie na mě nepřestává dohlížet. To nasvědčuje tomu, že žiji ve státě, v němž každý jeho občan je pod tak přísným osobním dohledem, že vlastně nesmí mít soukromí. Úlevu v tomto směru mají jen ti, kdo až nepříčetně horují pro tento režim nebo jsou příliš bezvýznamní pro své životní názory nebo dobrovolně špehují každého, kdo nepatří do prvních dvou kategorií.

Co se nás týká, pozoruhodné pro státní bezpečnost je to – jak se vyjádřil jeden její člen – že se stýká několik inteligentních lidí. Z toho nechť čtenář soudí, že za podpůrce režimu jsou považováni pouze lidé inteligenci postrádající, ti, kteří se nechají obalamutit líbivými vládu nic nestojícími hesly a sliby, nebo též oportunisté, kteří jí slouží ve strachu o skývu chleba, již národu dává tak poskrovnu.

Připomíná se nám neustále, že kapitalismus, který prý vládl v první republice, byl pravou příčinou nezaměstnanosti, která by byla naším údělem hned, jakmile by se její režim opět vrátil. A zatím „socialismus“ a „komunismus“ otázku zaměstnanosti řeší týmž způsobem jako „Třetí říše“, totiž zbrojením. Lidé jsou honěni do práce jednak za malý plat, jednak zadarmo v přesčasech a brigádách. Přitom nemají kde bydlet, protože domy chátrají a nespravují se ani nestavějí v dostatečné míře. Zboží má špatnou jakost a je ho nedostatek, protože veliké procento výroby jde pod cenou za hranice v zájmu pochodu komunistické moci za světovládou. A to všechno je prý znamením historického vývoje, jenž ukazuje na nové společenské uspořádání, a to prý formou revoluce, jak tomu musí být vždycky, protože nás o tom poučil Marx a dříve i Stalin, dnes opatrně zapomínaný….“

A co říká K. Minařík na adresu těch, kteří nás vytrvale přesvědčují o hodných komunistech a jejich vznešených úmyslech, to jest pánům (a skrytým soudruhům) Dostálovi, Paříkovi a M. Tomášovi? Jeho vyjádření je na straně 294.

„18.6. je z hlediska normálního rozumu možno těžko pochopit, že jsou ještě pořád lidé, kteří buď aktivně, nebo pasivně přijímají dnešní režim jako sociálně dobrý a do jisté míry spravedlivý. Jsou to zejména dělníci a řemeslníci, kteří tím nebo oním způsobem vyslovují souhlas s tímto režimem, a tento souhlas je opírán především o nezaměstnanost dávných již let. Ti lidé nedovedou pochopit, že dnešní režim stejně jako Hitlerův odstraňuje nezaměstnanost zbrojením, a jsou dokonce vzdáleni i jednoduché národohospodářské skutečnosti, že tento režim obětoval na skrovné živobytí celého národa obrovský národní majetek, jehož zničení představuje zbídačení národa, jakého nikdy nebylo. Jsme dnes národem, který se podobá chuďasovi, jenž žije z ruky do úst, přičemž nemá ani nejmenší jistoty, že zítra bude mít další sousto. – Ale co ty dělníky a řemeslníky zajímá tato skutečnost. Nežili nikdy jinak než z ruky do úst a je jim naprosto vzdálené pomyslit na to, že režim živí národ z několika rolnických rukou a ruce všech ostatních, že pracují na věcech naprosto zbytných a že z tohoto zaměření státu ke snaze zaměstnat lidi vyplývá předzvěst nezaměstnanosti. Neboť co režim nedovede, je dát lidem možnost obživy za jakési minimum práce nebo zcela bez práce, když výkonnost vzbujela tak, že je schopna zásobit národ potřebnými věcmi s nepatrnou částí výkonných strojů a rukou. Ostatně režim utkvěl na představě, že volný čas lidí je jeho duchovním nepřítelem. Musí lidi zaměstnávat, i když  se dusí v přebytcích některých výrobků, neboť on sám je několika lidmi, kteří si osvojují absolutní moc rozhodčí ve všem.“ Konec výňatku.

Zločinnost komunismu byla i před válkou zjevná všem, kdo neměli rozum zastřený zlem. Stalin nechal zemřít v třicátých letech více než 10 milionů rolníků, jejich žen i dětí hlady, protože nechtěli vstoupit do kolchozů.

O.Nydahl píše ve své knize „Jízda na tygrovi“, str. 346, jak komunisté v SSSR vraždili buddhistické mnichy. Cituji: „V třicátých letech vtrhla tajná policie do východoasijského institutu, protože nedokázala přečíst písma, kterým byly jejich texty napsány, prohlásili zaměstnance za špiony a polovinu jich na dvoře zastřelili. Zbytek vyfasoval 20 let na Sibiři. Z 5000 buddhistických učenců přežilo jen dvacet, když je v polovině 50. let pustili na svobodu“.

I před válkou bylo toto zacházení s věřícími v SSSR dobře známo. Zprávy o tom nejsou ničím novým.

SSSR se v roce 1939 spojil s Hitlerem a zabral Polsku napadenému Němci polovinu území, kterou již nikdy nevrátil. V době, kdy Anglie bojovala sama proti Němcům, SSSR denně posílal Němcům desítky vlaků zboží, které potřebovali ke svému vedení války, aby porazili Anglii.

To jsou fakta, které každý znal a měl znát. Dobří lidé proto věděli, co jsou komunisté zač. Tím spíše je měl znát mistr jako F. Drtikol. Jestliže je neznal nebo spíše nechtěl znát, vysvětlení je jen jedno. Byl postižen duchovní slepotou pod vlivem zla, které způsobilo, že viděl zlo jako dobro a dobro jako zlo. Jiné vysvětlení nenacházím. V době, kdy se jiní mistři věnovali za cenu osobního ohrožení vedení svých žáků a mnozí riskovali vězení za své samizdaty. Drtikol místo toho hlídal komunistický sekretariát, chodil na komunistické schůze, zdravil: „Čest práci soudruzi“ a nosil komunistický odznak, což bylo tehdy povinné. O nějakém jeho duchovním působení v té době není nic známo. Pokud vím, nic nenapsal, tím méně vydal jako samizdat. Pouze usiloval stát se členem komunisty ovládané organizace Svazu čsl výtvarných umělců a za tím účelem sepsal vlastnoručně životopis, ve kterém představuje sám sebe jako kovaného soudruha, plného spravedlivé nenávisti k nekomunistům. Dobré úmysly nejsou dobré, ale zlé, jsou názorem zla, a proto nikoho neomlouvají.

Stoupenci komunismu jsou zřejmě postiženi nějakou duševní chorobou nebo neduhem, který jim nedovoluje pochopit, jakému zlu propadli a slouží. Názorně je tato pravda zřejmá na osudech některých jeho čelných představitelů.

Deník Právo 18.3.2006 přinesl článek o jednom z nich, E. Goldstückerovi z jeho vlastních pamětí vyjímám.

Vstoupil do strany 1936 a dosáhl postavení komunistického velvyslance i čelného představitele strany. Dne 12. prosince 1951 byl bezdůvodně zatčen a držen 18 měsíců na samotce. Svou výpověď, kterou sepsali jeho vyšetřovatelé se musel naučit pod jejich dohledem nazpaměť. Prokurátor mu 26. května navrhl trest smrti; dostal doživotí. Jeho žena se o soudu a rozsudku dozvěděla až z novin.

A teď pozor. Když si po velkém úsilí vymohla návštěvu manžela E. Goldstücker píše doslova: „Je k neuvěření, co jsme si tehdy řekli jako první slova – že naše stanoviska ke straně se nezměnila“. Nebyli sami, kdo takto věřili straně. Jinému komunistovi, který později napsal: „Svědectví o procesech“, jeho vlastní žena nevěřila, že by byl nevinen. Strana přece nelže. Ze SSSR jsou známy případy, že KGB vysvětlila soudruhovi, že strana potřebuje, aby se přiznal k nepřátelské činnosti. Aby pomohl straně, tak se jako uvědomělý soudruh přiznal. Tak je pověsili nebo zastřelili.

Právě takové chorobné slepotě propadl Drtikol, který do konce svého života neprozřel. V tomto směru zemřel ve své tragické nevědomosti. To nebyly vznešené ideály, jejichž se stal obětí, ale obyčejné zlo, které neprohlédl. Logika pana Dostála, Paříka, Tomáše a dalších, je skutečně zvrácená a odporná. Drtikol, který byl straníkem z přesvědčení a pomáhal komunistům dostat se k moci a zavést svůj zločinný režim a až do smrti jej podporoval, je hodný, duchovní člověk, který uskutečňoval své vznešené ideály. Tam, kde druzí byli utlačováni a občany druhého řádu, on se těšil výsadám, které měli všichni komunisté. Dokonce si své postavení „předvoje národa“ uzákonili: „Strana je vedoucí silou ve státě“. Prostě strana rozhodovala vše a o všem a nikdo jiný neměl právo do ničeho mluvit.

Podle stejné logiky Dostála a spol, ti kteří se nedali pozavírat nebo dokonce popravit, byli zbabělci a vlastně udržovali komunisty u moci. Ne StB, ne milice, ne komunistické soudy a sovětské tanky, ale nestraníci jsou vinní, že ve státě vládli komunisté. To se nám snaží nasugerovat obhájci Tomášových. Jaká ubohost a úpadek. S jakou nestydatostí se tito lidé, kteří něco jako mravnost ani neznají natož, aby se jí řídili, posuzují druhé, zda jsou mistry či ne a vytrvale zpochybňují duchovní pokrok všech, kteří nedrží s nimi, je neuvěřitelné. Něco takového dokáží jen lidé plně v  moci zla.

Ne nadarmo je Auro, který se veřejně vyznal, že nevěří v Boha a chválí komunisty, jak se nám dobře pod nimi žilo, chválí. Takové spojence lidé jako on přece potřebují.

To, co nám p. Dostál, Pařík a jim podobní představují je obdiv ke komunistům a neúcta k jejich obětem a 8 milionům nestraníků, kteří se nedali zavřít.

Případ Drtikol jen potvrzuje, co neustále zdůrazňuji. Nikdo není dokonalý ani neomylný a dokud žije na této úrovni, je vždy ohrožen zlem. Jakákoliv jistota, bezpečí před mocí zla neexistuje. Právě naopak jsme jím stále ohroženi a běda tomu, kdo zpychne tak, že ztratí bdělost a ostražitost ve falešném přesvědčení o své dokonalosti.

Dobře si uvědomme, že jméno jednoho z nejhorších ďáblů je Lucifer neboli světlonoš. Bible uvádí, že z nositele světla se stal odpadlíkem od Boha a jeho nepřítelem. Co jiného je buddhista, který se přidá k vrahům buddhistických mnichů a nejen jejich? Takových selhání, celkových i dílčích, zná bible celou řadu. Například legendární král David a vysoký zasvěcenec tak zatoužil po krásné manželce svého vojevůdce, že jej poslal na jistou smrt do boje daleko od domova, aby měl volné pole. David na rozdíl od mnoha ostatních se kál. Stejně se kál i Petr, když 3x zapřel Ježíše. Jiní, ti co jsou plně v moci zla, neprohlédnou ani do smrti.

Mimochodem, K. Minařík dobře ví, že spásu je možné ztratit i v okamžiku odchodu z těla, pokud nejsme na smrt dobře připraveni, viz str. 249 Kéčary. Jakékoliv siláctví a představy o vlastní dokonalosti typu: „Já, Drtikol, drtím kola samsára“ jsou jen pošetilost a nadutost, které ve svých důsledcích vedou k pádu. Drtikol drtil kola samsára tak dlouho, až jej podle M. Tomášové vrátila zpět mezi nás. Vynechávat ze stezky Boha, sílu, která nás přesahuje, je přesně totéž jako si připravovat vlastní pád. Jestliže pýcha předchází v pád, pak duchovní pýcha tohoto typu již pádem je. Takové vychloubání nemají „nahoře“ rádi, což by si měli dobře uvědomit všichni ti neomylní soudci a znalci, kteří vědí lépe než Bůh, kdo je mistr a kdo ne. Měli by se spíše starat o sebe a ne o druhé, aby sami nedopadli jako záchrance světa Drtikol a jeho soudruzi.

Na případu uvedených mistrů, zejména pak K. Minaříka, je vidět jednoznačné prohlédnutí a odmítnutí komunismu, což Drtikol nedokázal. Postavil se tím skutečně na druhou stranu barikády. Nepracoval proti zlu, ale stal se jeho vědomým a přesvědčeným spolupracovníkem. Nestál na straně pronásledovaných, ale pronásledovatelů, kterým sloužil. Nehájil dobro, ale zlo. Nevěřil spravedlivému Bohu, ale nevěřícím komunistům a jejich třídní spravedlnosti, ke které nás vedli cestou vražd a ničení svých odpůrců skutečně všemi prostředky. Nevydal se cestou Ježíšovy lásky ani pravého buddhistického soucitu, ale cestou třídní nenávisti. Právě to jej oslepilo.

Nikdo z těchto mistrů se také nenechal zavřít ani po tom netoužil. Naopak dělali vše, aby vězení unikli, včetně zevního podřízení, kde jakýkoliv odpor by byl jen neúčinným gestem, které by zničilo nejen je, ale i jejich okolí. Podle komunistických měřítek, které tak horlivě pan Dostál obhajuje, byli všichni zbabělci včetně Tomášových. To, co vytýká mně, že jsem se nenechal zavřít, platí plně i o nich.

Radím dobře všem, kteří čtou výlevy pana Dostála, ať je čtou pozorně a hlavně, ať je domýšlejí. Ať se jej zeptají, proč se nedal zavřít on, jak přišel ke svým kolegům z Ministerstva vnitra a co vlastně dělal on sám za komunistů. Lidé jako on, kteří nás neustále přesvědčují o hodných komunistech, jsou nesmírně nebezpeční, protože zakrývají nebezpečí, které nám od nich hrozí. Nepřipravují nic jiného než jejich cestu k moci. Co by to znamenalo, víme dobře z dob útlaku a můžeme vidět ještě dnes na Kubě, v Číně nebo v Severní Koreji. Svoboda není zdaleka samozřejmostí. Je nutné se o ní starat. Částí tohoto starání je i odhalování lží o hodných komunistech se vznešenými ideály, kterými nás častují páni (nebo soudruzi?) Dostál, Pařík a M. Tomáš. Jejich snaha svalit zodpovědnost za zločiny komunistů na nestraníky je velmi průhledná. Dělat z obětí viníky a zbabělce je vrchol posedlosti zlem a nic jiného. Je stejnou slepotou, jakou trpěli soudruzi E. Goldstücker a spol. Pokud se tito lidé kryjí přetvářkou duchovnosti, jsou o to nebezpečnější. I pro ně však platí plně biblické: vlci v rouše beránčím!

Myslím, že by bylo dobré, kdyby čtenáři Jitřní země, kteří mají své zkušenosti s „hodnými“ komunisty, se o ně s p. Dostálem podělili.