Lama Ole Nydahl - Jízda na Tygrovi aneb jak se buddhové dostali na západ
Jiří Vacek
Knížka známého šiřitele tibetského buddhismu má 448 stran, ale přesto je velmi kusá. Je téměř jen telegrafickým záznamem činností tohoto energií překypujícího buddhisty: jeho cest, návštěv a dění v buddhistickém západním světě. Je jakousi obdobou mých pamětí „Jak jsem hledal Boha“, ale, jak jsem řekl, až příliš stručnou. Lama se naprosto nevyhýbá kritice nejrůznějších učitelů a lámů; pokud se mu jejich chování nelíbí, neváhá s ostrým, ale věcně a bez sprostoty vyjádřeným odsudkem. Přesně tak, jak tomu má být. Pro stručnost podání bohužel neznalý čtenář asi nepochopí, oč v uvedených sporech a nedorozuměních jde.
Pro českého čtenáře skýtá kniha hned několik poučení. I mezi příznivci buddhismu, a to i těmi vysoce postavenými, nalezneme lidi s horším i lepším charakterem i skupiny navzájem znepřátelené. Často jde podle O. Nydahla i o velké sumy peněz a o nepříliš etické způsoby jejich získávání a používání na účely, pro které byly poskytnuty. Nová snad je otevřená kritika: zřejmě autor netrpí nesmyslnou představou, že kritizovat se nesmí a již vůbec nehovořit o vlastních nedostatcích. Z knihy bohužel nezasvěcený čtenář se na rozdíl od mých pamětí nedozví nic o podstatě učení a hlavně praxe tohoto směru tibetského buddhismu. Někoho možná zarazí zmiňované záliby autora ve veselí typu diskoték a jízdy autem nebezpečnou rychlostí.
Autor sám někde upřímně přiznává, že není osvícený a dodává, že právě pro uvedené záliby včetně adrenalinových sportů, kterým se věnuje víc než meditaci, jak sám říká. Slyšel jsem, že se při jednom z nich právě někdy teď vážně zranil.
Co mě u O. Nydahla potěšilo, je názor na Krišnamurtiho a jeho působení na žáky. Jeho postřeh se plně shoduje s mým. Měli by si jej přečíst ti, kteří tak hlasitě, ale ze své nevědomosti povykují: „Vacek dehonestuje mistry“.
Proto jeho vyjádření ke Krišnamurtimu ze str. 150 cituji: „Mým úkolem v Americe bylo učit soustředěnosti (meditaci) a způsobit, aby lidé neměli chuť jenom na pouhá slova (účast na přednáškách!), ale také na výsledky. To poslední nemělo být jednoduché. Vliv Ojai, blízkého hlavního centra Krišnamurtiho, byl velmi silný. Krišnamurti dlouhá léta obšťastňoval své lidi nejkrásnějšími slovy o absolutnu, aniž by jim dal jedinou metodu, která by ho umožnila také prožít. A teď museli (jeho žáci), již v pokročilém věku od tohoto Vikinga vyslechnout, že nestačí jen umět popsat cíl, nýbrž že ho také každý sám musí dosáhnout. Byla to pro ně těžko stravitelná zpráva, kterou jsem musel všude opakovat. Snad se mě to podařilo s dostatečným množstvím humoru“. Konec výňatku.
To, co říká O. Nydahl o Krišnamurtim platí pro všechny mistry, kteří nepodávají jasné a všeobecně použitelné návody k dosažení nebo dokonce učí neúsilí. Žáci nepotřebují vzletné řeči, neustálé víření mysli v nekonečných rozmluvách, dotazy a přednáškami. Potřebují jasné návody „jak na to“, přesné duchovní kuchařky. Prostě rady na cestu a pro cestu. V tomto směru mě osobně například pomohl mnohem víc velmi nedoceněný a pomlouvaný Karel Weinfurter než realizátor Krišnamurti a jemu podobní. Weinfurterův praktický návod k soustředění buď na duchovní Srdce nebo písmenkovým cvičením je něco, s čím je možné začít stezku a dosahovat skutečných výsledků. To se o Krišnamurtim a jemu podobným říci nedá. Bohužel mnoho hledajících raději poslouchá hezké řeči, než aby opravdu něco se sebou dělali. To je přece tak namáhavé. Poslouchat přednášky o tom, že jsou božští a nemusejí se o nic snažit, je naopak tak příjemné. Jenže řeči ještě z nikoho mudrce neudělaly.
Lama Nydahl na str. 189 kritizuje i velmi ostře mistra Radžniše a jeho vystoupení v televizi. Neváhá mluvit o tom, že „říká emotivní nesmysly“.
Taková kritika je v civilizovaném světě, kde vládne demokracie, naprosto běžná a není chápána jako nepřátelství ani se na ní neodpovídá lhaním, sprostotou a vymýšlením osobních pomluv. U nás se mnozí duchoborci budou muset ještě dlouho učit věcné diskusi bez urážek, lhaní a nepříčetných citových výbuchů. Zatím se chovají jako ti stoupenci islámu, kteří vraždí jinověrce jen proto, že se doslechli o karikaturách jejich proroka, které ani neviděli. Jde o přesně stejnou mentalitu, která v Evropě ve středověku upalovala jinověrce. Od pravé duchovnosti ji dělí obrovská propast.