Namyšlená ega
Jiří Vacek
Občas dostávám dopisy, ve kterých přímo křičí přesvědčení: „Já vím vše nejlépe a naprosto jistě, ty se mýlíš“. Z většiny těchto dopisů je cítit nepřátelství a dávají jasně znát, že oni jsou NĚKDO! Občas dokonce i přidají nějakou neslušnost. Současně poukáží na můj naprostý nedostatek lásky a soucítění s podtextem, že oni tyto vlastnosti mají na rozdávání. Skryti anonymitou nicku si myslí, že vše je dovoleno.
Do této skupiny patří i následující dopis stoupence Tomášových. Uvádím jej celý:
Od: jackal4@centrum.cz
Komu: <rpettinger@iol.cz>
Odesláno: 30. dubna 2006 3:00
Předmět: Krišnamurti
Vážený pane sat-guru Vacku,
čistě náhodou jsem na internetu narazil na váš komentář o Jiddu Krišnamurtim, že Jiddu Krišnamurti neustále dokola lidi vábil svým popisem absolutna, ale nikdy jim nedal žádnou metodu, jak ho dosáhnout. Já si myslím, že jste Krišnamurtiho nikdy nepochopil. Krišnamurti říká jen to, že mysl, která touží nalézt metodu, ve skutečnosti hledá iluzi, únik a že pravda se vyjeví jen mysli, která vnímá bez jakéhokoliv pokřivení a překroucení, bez iluze. To, co na svých internetových stránkách udáváte jako duchovní stezku, není nic jiného než jen vaše vlastní iluze, která se skutečným duchovnem nemá absolutně nic společného. Můžete si hrát na duchovního guru a balamutit se iluzí, že kráčíte k pravdě, nebo snad že jste jí už nadosah, ale ve skutečnosti v tom hledáte jen požitek pro své vlastní ego, našel jste v tom svůj vlastní únik, svou vlastní realizaci. Nebo to tak není? Lpíte na té iluzi, jste na ní závislý a můj komentář se vás jistě dotkne, protože vám jistotu té iluze podryje.
anonymní uživatel internetu, Jackal.
Nezaujatý čtenář postřehne, že vše, o čem píši v úvodu článku, v dopise nalezne: obrovskou jistotu ega, že vše ví, nepřátelství i neslušné osobní útoky. Veškerá věcná diskuse žádná.
A jak je to se znalostmi pisatele? Zřejmě si ani můj text pořádně nepřečetl. Vyjádření, které připisuje mně, cituje přesně názor lamy Oleho Nydahla na Krišnamurtiho. Můžeme se oprávněně ptát, zda Jackal vůbec někdy něco slyšel o Ramanovi Mahárišim a jeho átmavičáře? Myslím, že nikoliv. Stezka, kterou učím, není totiž mým výmyslem, jak Jackal tvrdí, ale stezkou átmavičáry Ramana Mahárišiho i dalších velkých mistrů. Připisovat ji mně je jen dokladem naprosté neznalosti základních poznatků. Pokud se týče mysli, o jejích záludnostech jsem toho napsal víc než dost. Krišnamurti není zdaleka prvý ani jediný, kdo před úskoky mysli varuje. Není naprosto původní. Všichni mistři na ně upozorňují. Například Ramana Maháriši říká: „Mysl je zloděj, který volá chyťte zloděje“. Proto, jak znovu a znovu zdůrazňuji, mysl musí být očištěna jak od zla tak od nesprávných názorů a nakonec v meditaci zastavena. Zcela jasně říkám, že, ač je vše toto nezbytné, samo o sobě nestačí, protože mysl poznání nemůže dosáhnout. To, co hledáme je vědomí, ve kterém je mysl činná nebo nečinná. Toto vědomí jsme my sami. Není to mysl, ale naše pravé Já, Skutečnost, která se nachází nad myslí. Tvrzení: „Pravda se vyjeví jen mysli, která vnímá bez jakéhokoliv pokřivení a překroucení, bez iluze“, je velmi a velmi nepřesné. Vnímání je ryze smyslový proces, jedno zda zevní či vnitřní, který je plně činností mysli. Je zde však něco, co není mysl, ale uvědomuje si, že pozoruje tuto duševní činnost, ale také její nepřítomnost, což jsme my, pozorující, sebe si vědomé vědomí, princip uvědomovací. Plně platí, že Boha, Skutečnost, nikdo neviděl, protože je Duchem. Jako takový je naprosto mimo dosah mysli a jejího vnímání.
Přímo se také nabízí námitka: Jak mysl, která hledá iluzi, únik, se změní v mysl, která vnímá bez pokřivení? Sama od sebe? Nikoliv. Nejprve musí být očištěna a zastavena, aby nepřekážela hledání naší božské podstaty, pravého Já. To se děje tak, že opouštíme mysl a chápeme se pozorností samotného vědomí, kterou obracíme na vědomí, které není myslí, ale jejím pozorovatelem. Tím rozpouštíme klam, že jsme myslí, neboli ono pokřivení, nevědomost mysli, že jsme s ní totožní neboli, že jsme egem. Tím jednak rozpouštíme ego, totožnost s myslí a současně obnovujeme vědomí svého pravého Já, vědomí Já jsem. Varovat před úskoky mysli, jak činí Krišnamurti, je jistě správné, ale k její nápravě zdaleka nestačí. Je nezbytné ukázat, jak se z tohoto neblahého stavu také dostat: ukázněním mysli, její očistou a hlavně rozpuštěním totožnosti s myslí a poznáním pravého Já. A právě toto Krišnamurti neučí a otázku, jak se zbavit vlády mysli neřeší. Říká „A“, ale neříká „B“. Jeho rady jsou správné, ale neúplné. Chybí „know how“. Teorie jsou jistě užitečné, ale pokud chybí technologický, spolehlivý postup, samy o sobě nestačí ani k výrobě hrnce. V józe a v mystice je tomu přesně tak.
Jackal se stal obětí toho, před čím Krišnamurti varuje: pokřivení své mysli. To, co říká, pramení ze ztotožnění s jeho pokřivenou myslí. Považuje se vlivem její – své – nevědomosti za mysl neboli žije egem a v egu. Jeho nepřátelství a neslušnost s jakou tak činí, dokazuje, že nezačal ještě ani s prvým požadavkem na ty, kteří nastupují stezku: s očistou.
Takovými výplody, které dokazují naprostou neznalost duchovní nauky, mně stoupenci Tomášových zahrnují neustále. Nemají ani rozumové pochopení nauky, nic nestudují, nečtou a již vůbec nepraktikují.
Čím méně toho znají, tím víc je v nich falešného sebevědomí. Zřetelně dávají znát své opovržení těm, kteří s nimi nesouhlasí. Místo důkazů lžou, pomlouvají a urážejí. Postačí minimální nezaujaté pozorování a příslušná míra slušnosti, abychom věděli, kam tyto lidi zařadit.
Myslím, že se nezmýlím, když řeknu, že Jackal je jedním z těch, kteří chodili na Tomášovy přednášky. Jeho případ potvrzuje pravdivost Mahárišiho výroku o neúčinnosti přednášek: „Lidé chodí na přednášky a odcházejí z nich takoví, jací přišli“. Žádný daršan nepůsobil, a proto se ani nekonal. Kdo chce vědět, jaké účinky má skutečný daršan, ať si přečte vzpomínky uctívatelů Ramana Mahárišiho například v mé knize „Život a učení Ramany Mahárišiho“.
Již mě skutečně unavuje a nebaví neustále odpovídat na takové a podobné výplody zcela nepoučených a také, jak se ukazuje, nepoučitelných duchoborců, kteří si myslí, že jsou rovni těm, kteří skutečně něco znají a hlavně dosáhli dlouhým a vytrvalým úsilím skutečné zkušenosti, která není z mysli, ale z vědomí, které poznává sebe. Mám na práci mnohem důležitější věci. Z nich nejdůležitější je pracovat společně s přáteli v tichu a klidu mysli na poznání toho, co je za a nad myslí. To však Jackaly a jim podobné neláká ani v nejmenším. Oni touží jen předvádět, jak jsou sami chytří a ti druzí hloupí. Ať si nechají svou chytrost, my máme raději svou hloupost.
Tento typ lidí dobře zná i Ježíš. To jsou jeho lišky na vinici Páně, kteří škodí vinaři (mistrovi) i dělníkům na vinici, kteří pilně pracují, usilují na stezce. Lišky samy nepracují, ale škodí jako šelmy. Místo poctivé práce na sobě se domnívají, že dosáhnou, aniž by se namáhaly, jen svou chytrostí. Ošálit sebe mohou, některé druhé i svést, ale oklamat Boha nikoliv. To se doposud nikomu nepodařilo. Veškerá námaha je v tomto směru marná.