Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

KV staví proti sobě mé dvě neslučitelné citace. Uvádím je tak, jak je otiskl (8. 3. 2011):

„Nevěřte učitelům, kteří soucit s trpícími a pomoc jim prohlašují za naši nejpřednější povinnost. Není pravda, že trpí nespravedlivě a že jsme povinni tuto nespravedlnost napravovat. Pravda je přesně opačná: utrpení každé bytosti je dáno její vlastní karmou…Rozhodně není naší povinností vzdát se vlastního oprávněného prospěchu ve jménu pomoci druhým.“ (Jiří Vacek – Rady na cestu, str. 236 – 237)

„Divím se, že ani nikdo z přátel, ač to samozřejmě není jejich povinnost, se údržby schodů neujal. Všichni přitom věděli, jak obtížné pro mé staré tělo jsou. Opět ta láska k bližním nějak zaspala. Každý o ní mluví, vzdychá a básní, ale vzít koště a škrabku do ruky a tak pomoci bližním – to přece není láska.“  (Jiří Vacek - článek Nový rok 2011)

Tomášovci vyrobili další demagogii. Raději se pod ní nepodepsali, aby si autor neudělal ostudu. Druhá možnost s prvou se nevylučují: běžný projev zbabělosti.

Se slušnou diskuzí nechtějí mít nic společného. Nikoliv věcný, slušný dotaz na zdánlivé nesrovnalosti, ale rovnou hulvátství „Vacek si nevidí do úst“. Takové vyjádření je přiměřené bulváru a tomášovci se jím do něho sami zařazují.

V rámci své logiky by mohli tomášovci rovnou napsat: „Ježíš si nevidí do úst“. Posuďte sami na základě toho, co říkají evangelia.

Na jedné straně podle Ježíše máme milovat své nepřátele, činit jim dobro a odpouštět jim do nekonečna a na straně druhé čteme tvrdé a nekompromisní odsouzení: „Běda vám, farizeové“ a naprosté odsouzení. Žádná láska, činění  dobra, odpouštění.

Jiný příklad. Synovi, který chce dosloužit otci do smrti, Ježíš tvrdě říká:  „Ať mrtví pochovávají své mrtvé, ty mne následuj“.

Proti tomu stojí pokárání kněze v příběhu milosrdného Samaritána, který neposkytl pomoc zraněnému, kterého viděl ležet na ulici, protože nechtěl zmeškat bohoslužbu.

Vzato mechanicky páry těchto postojů jsou zcela neslučitelné. Pouze však do té doby, dokud je nezačneme uplatňovat ve správném duchu, ve správné době a za určitých podmínek.

Všeobecně a stále má naše stezka k Bohu přednost před záchranou lidí a světa. Pokud nás okolnosti postaví před nutnost pomoci právě teď, tak ji samozřejmě poskytujeme.

Tak jednoduchou zásadu rozhodování nejsou někteří lidé schopni pochopit. Jejich vlastní zlé sklony jim zastírají schopnost rozumně myslet.

V těchto případech nepomáhá logika, ale výhradně očista celé bytosti od zla. To je i další vysvětlení, proč je očista nevyhnutelná. Zlo nám kalí rozum.

Za duchem – to zdůrazňuji – obou citací si stojím. Obě jsou za daných určitých okolností správné. Kdo v nich vidí rozpor, tak postrádá základní duchovní předpoklad, jímž je rozlišování, jak učí apoštol Pavel podle Ducha a nikoliv podle litery.

Kdo má Ducha zastřeného zlem, nemůže samozřejmě podle něho rozlišovat. Vidí jen literu a proto i rozpory, kde nejsou.

Obě citace jsou pravdivé a vůbec se nevylučují. Také nikde neučím, že se máme rozhodovat výhradně podle jednoho či druhého hlediska, které citáty vyjadřují. Vždy říkám: „Rozhodujte se podle Ducha a nikoliv mechanicky, dogmaticky podle litery“.

To, že platí výhradně božská, karmická spravedlnost a nespravedlnost neexistuje neznamená, že neexistuje a neplatí přikázání lásky k bližním. Když je uplatňujeme moudře, s rozlišující moudrostí – což je podstatné, v jeho duchu, pomáháme druhým v nouzi a neštěstí, které si lidé sami zavinili.

Co zdůrazňuji je, že vlastní duchovní osobní stezka má celkově přednost před cílevědomým zachraňováním světa. Nikdo není oprávněn na nás požadovat, abychom se vzdali vlastního duchovního prospěchu a obětovali jej mechanicky zevní záchraně druhých.

V souladu s Ježíšem: přikázání lásky k Bohu, jejímž nejvyšším projevem je duchovní, vnitřní cesta, má vždy přednost před zevním zachraňováním a pomáháním druhým neboli před přikázáním druhým.

To, že někdy, když to okolnosti vyžadují, pomůžeme druhému, prvé přikázání neruší a není s ním v rozporu, ale dokonce je doplňuje.

Tyto poklady duchovního rozlišování proto tolik zdůrazňuji, že někteří nevědomí učitelé nás vedou k pravému opaku: zanechat stezku k Bohu a věnovat se pouze charitě. To je velká nevědomost, kterou jsem již mnohokrát vyvrátil a nebudu se zde proto se zdůvodněním opakovat.

Poslední výtvor KV je opět jen dalším plodem zla, ke zlu používaná demagogie a nic víc.

Obdobnou demagogií je neustálé otiskování mých výroků, že nikoho nekritizuji atd. a stavění je do protikladu s poukazováním na rozpor, když vytýkám duchovní nepravdy.

Již dávání do přímé souvislosti výrok, že „nekritizuji osoby“, který se vztahuje k jedné časově omezené, určité události, s událostí jinou, která se udála v jiné době a týkala se něčeho jiného, je důmyslný, ale nepoctivý demagogický trik.

Někdy dá skutečnou práci, tyto úskoky prohlédnout a odhalit jejich nepatřičnost. Důvěřivý, ale neznalý čtenář nemá proti obratným lhářům naději je prokouknout. Jsou to skuteční mistři v klamání druhých.

Opravdu: nekritizuji ve smyslu neposuzuji obvykle osoby jako dobré a zlé, jako mistry a nemistry, nezatracuji nikoho jako osobu – tento soud ponechávám Bohu, ale poukazuji na nepravdy a na chování neslučitelné s duchovní etikou. Tento výklad jsem zveřejnil několikrát a podrobně. Tomášovci jej ze zlého úmyslu klamat druhé zatajují.

Takže znovu a stručně: kritizovat výroky a činy není totéž jako posuzovat nebo dokonce odsuzovat bytosti. Nekritizuji „nikoho“, ale kritizuji „něco“ – výroky a činy.

Vidím a uvádím i dobré přínosy těch, s jejichž názory nesouhlasím. Nenávist a nepřátelství, jaké tomášovci na KV provozují, je mně cizí. Pomáhám místo toho lidem rozlišovat podle Ducha a nikoliv podle litery, to, co na stezce k Bohu pomáhá i to, co škodí.

Každému pak ponechávám svobodu, aby se rozhodoval sám za sebe. Kdo se dobrovolně rozhodne, že chce patřit mezi nás, musí se s tím samozřejmě chovat v souladu nebo odejít.

Navíc celý případ je zcela výjimečný tím, že v něm jde o mistra, který doslova za žáky pokládá svůj život a o vztah k němu. Jelikož bez mistra není možné dosažení a mistr „je beránek snímající hříchy světa“ – rozpouští karmu a zlé sklony žáků, má tomu odpovídat i chování žáků.

Pokud tomu tak není, žáci se chovají nesprávně a škodí sami sobě. Duchovní spravedlnost na takové prohřešky je velmi přísná. Proto mistr v zájmu samotných žáků na takové nesprávnosti je upozorňuje.

Jak říká Swami Ramdas: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu“ a proto je neustále nezbytné na tento jev upozorňovat, varovat před ním a to v zájmu žáků samých.

Jen závist mohla stvořit lež o „lukrativních meditačních seminářích“. Semináře jsou buď dobré a pomáhají nebo nikoliv. Ty druhé jsou drahé i zadarmo. Nekončící zájem o účast na nich mluví jasnou řečí.

Když nabízím jen nenávist, závist a lži, nemohu se divit, že o něco takového není zájem.

Ceny našich a cizích seminářů jsou snadno srovnatelné s jinými. Inteligentní čtenář tak určitě učiní a zjistí, že v mnoha případech co zájemce zaplatí jinde za víkend, u nás platí za celý týden.

Navíc seminář se mnou pořádají jiní a mne na ně zvou. Já je nepořádám.

Právě na takto snadno ověřitelných faktech je dobře vidět, jak tomášovci lžou. Z toho si soudný člověk snadno učiní správný úsudek, že nejvíc lžou tam, kde je „nelze chytit za ruku“. Proto se jejich výplody jen hemží obecnými tvrzeními, které není možné právě pro jejich nekonkrétnost vyvrátit, ale pouze popřít.

Slušný, samostatně myslící člověk by měl být schopen s touto demagogií se vypořádat. Především ve vlastním zájmu. Když mě někdo obelhává, určitě nemá se mnou dobré úmysly. Proč by jinak lhal?

Ten, kdo má dobré úmysly, lhát nemusí.

Neodpovídám KV proto, abych se bránil. Kdo věří KV, je duchovní nevědomec a podstatně zlý člověk, kterému není pomoci. Tuto pravdu musí pochopit každý, kdo si přečte pár jejich článků.

Oni nestojí o dobírání se pravdy. Jejich pohnutkou je nenávist a touha ničit Vacka.

Již jejich způsob vyjadřování „Vacek si nevidí do úst“, prozrazuje jejich pokleslou úroveň.

Píšu pro pravé hledající, aby byli schopni samostatně myslet a rozlišovat a to podle Ducha a nikoliv podle litery.

Pro jistotu ještě dodám. Přikázání lásky k bližním nespočívá v zachraňování světa a jeho bytostí a nejméně v upřednostňování těchto činností na úkor naší stezky k Bohu.

Stavět tato přikázání proti sobě i obracet pořadí jejich důležitosti je nevědomostí a nepochopením. V rámci stezky k Bohu i očisty od všeho zlého, řídíme své chování i myšlení k druhým zásadou: nedělejme druhým to, co by se nelíbilo, kdyby dělali nám a pokud je to moudré, dělejme jim i to, co bychom měli rádi, kdyby dělali nám oni.

Kdyby se tím řídili všichni, velmi rychle by nebylo třeba svět a druhé vůbec zachraňovat. Dokud všichni takto nezachrání sebe, nemůže být utrpení světa konce a veškeré zachraňování je podstatně neúčinné, protože řeší jen následky a nikoliv příčiny.

Při způsobu myšlení, který je zaměřen výhradně na zevní stav světa, nemá vítězství dobra ve světě naději a s ním i každý jeho obyvatel.

Nejvíc k bídě světa přispívají nenávistníci typu KV.