Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Na Štěpána – 26. prosince jsme udělali změnu. Středeční vánoční meditaci u nás doma jsme přeložili do klubovny na dopoledne, aby se mohlo zúčastnit více přátel. Bylo plno, 60-70 meditujících.

Silvestra jsme doslova přetrpěli sami doma u televize – nedalo se téměř na nic koukat. Je pravda, že za komunistů byly Silvestry v televizi lepší. Jinak se mi samozřejmě po komunistech vůbec nestýská.

Nový rok jsme tradičně zahájili společnou meditací, nikoliv u nás doma, ale opět již v klubovně odpoledne. Začali jsme ve tři odpoledne a zůstali do šesti. Na delší sezení mně se již nedostává sil. Opět bylo plno a přátelé pokračovali jako vždy dále i po našem odchodu.

Pak nastalo velké balení na Morávku, které trvá téměř celý den. Odjíždíme v úterý dopoledne s naší Fabií, Jirka s Evou a tuším s Petrem S. s jejich vozem. Jako pomocného řidiče bereme Pavla Dymanuse. Řídit celých 400 km je na mne již moc. Dojedu za Brno a tam předávám řízení Pavlovi. Cestu zvládáme dík prodloužení dálnice za o něco více než čtyři hodiny. Zvýšená rychlost zvýšila spotřebu benzínu tak, že jsme dojeli téměř s prázdnou nádrží, ač měla původně vydržet přes 500 km.

Na Morávce je všude sníh a led, včetně schodů a cest u penzionu. Ty nikdo nikdy neuklízí, takže chůze ze schodů na jídlo do druhé budovy je doslova často o život. Již jsem na nich vícekrát upadl. Ve středu pátého ledna tentokrát důkladně. Dopad byl tak tvrdý, že se mně okamžitě udělalo zle od žaludku a přepadla mne hrozná slabost. Naštěstí jsem se neuhodil příliš do hlavy. Za to pravá ruka to odnesla naplno. Bolela tak šíleně, že jsem myslel, že je zlomená. Zkoušel jsem hýbat s prsty, což naštěstí šlo i když s bolestí. Na předloktí byla otevřená krvavá rána a celé začalo natékat, červenat, růžovět, fialovět a modrat. Celé předloktí byl jeden hematon.

Když v jídelně Leošek zavolal pana Bučka, který je povinen cesty ve svém penzionu udržovat, jen se na mou ruku podíval, zamračil se a beze slova odešel. To byl jeho celý zájem o tak vážný úraz po celý náš pobyt.

Přátelé lékaři – Hanka a Pepa Zákopčan se mne obětavě ujali. Začali jsme ruku ledovatět, což značně pomohlo. Asi 2 dny jsme měnili ledové obvazy několikrát za den a ruku mazali. Zlepšovala se jen pomalu. Návštěvu lékaře jsem odmítl, tak alespoň dojeli pro mast na hematony do lékárny.

Ruka samozřejmě bolela celý seminář, takže tu bolest jsem měl k celkové námaze s meditací nádavkem. Ruka bolí dodnes – v půlce února a hematon tam  stále je i když menší. Návrh na jeho odstranění chirurgickou cestou jsem odmítl.

Právě pro tento stav těla, který doléhá v určité míře i na tělo, ať se s ním ztotožňujeme nebo nikoliv, vyvolává obavy, jak těch dlouhých 14 dnů trvalého zápřahu na Morávce vydržím a zda vůbec za těchto podmínek mám jet.

Takto zdravotně dopadají i největší mistři. Mahářiši si láme klíční kost, když zachraňuje veverku (!); o jeho dlouhém utrpení ze sarkomu paže nemluvě. Rámakrišna umírá hlady, protože pro rakovinu hrdla není schopen přijímat potravu. Vivékananda umírá v nejlepším věku na cukrovku. Mistr  Hejhal umírá na rakovinu. I mé tělo s ní zápasilo a přežití bylo velmi těsné. I  tak lékař se vyjádřil k v tomto ohledu uspokojivému stavu: „Co to udělá za dva, tři roky, nevím“.

Jen některým se tak velké utrpení vyhne jako Muktanandovi – umírá úplně náhle na zástavu srdce asi ve věku šedesáti let.

Spadnout na schodech na hlavu bych asi nepřežil. Po mém pádu jeden zaměstnanec pensionu schody poněkud upravil, ale víckrát se o ně již nikdo dále nestaral po celý seminář.

Divím se, že ani nikdo z přátel, ač to samozřejmě není jejich povinnost, se údržby schodů neujal. Všichni přitom věděli, jak obtížné pro mé staré tělo jsou. Opět ta láska k bližním nějak zaspala. Každý o ní mluví, vzdychá a básní, ale vzít koště a škrabku do ruky a tak pomoci bližním – to přece není láska.

S podivem jsem se také od Leoška dozvěděl, že když chtěl, abychom měli opravdu teplo, musel připlácet navíc a zvlášť. S topením dříve byly neustále velké problémy. Na pokojích byla zima. Michal mi vyprávěl, že když si jednou na ni stěžoval, pan Buček mu řekl: „Jděte se ohřát k panu Vackovi. Ten tam má teplo.“ Často ovšem jen proto, že jsme si přitápěli elektrikou.

Jiní účastníci, kteří potřebovali pro výkon svého zaměstnání internet, si stěžovali, že ač na něj připláceli (jinde prý je zdarma), tak nefungoval. Jeden přítel, který chtěl závadu odstranit, dostal za to od pana Bučka ostré pokárání a dokonce si Leoškovi na něho stěžoval. Teprve později si pan Buček vzpomněl, že opravu příteli výslovně dovolil. Ten za dobrou snahu dostal vynadáno.

Zdá se, že někteří lidé se ještě neprobudili ze socialismu, ve kterém jsme měli dovoleno jedině být rádi, že za své peníze něco vůbec dostaneme, do kapitalismu. V něm totiž platí: „Náš zákazník, náš pán“. Kdo to neví, o zákazníky přichází.

Počet účastníků kolísal opět mezi 70-80. Jako vždy přijelo několik manželských párů s malými dětmi, kteří střídavě meditovali  a hlídali děti.

Meditace byla zejména po „rozběhu“ dobrá; pokrok účastníků je zřetelně znát.

Já sám jsem byl zejména na 2. běhu již velmi unaven a musel jsem častěji zůstat na pokoji a sbírat síly.

Cesta zpět proběhla hladce.

Doma jsem musel opět nahrazovat několik dní vydanou energii. Nic nového. Vyčerpání se objevuje po každém semináři a po dvou týdnech je vždy ještě silnější.

Podobný přístup jako na Morávce jsme zakoušeli i v Jedlových Kostolanech. Když jsme nechtěli sedět v meditačce v zimě, která měla sklepní teplotu, museli jsme si topit sami v krbu. Nejlepší pokoj pro hosty, ve kterém  jsme byli pravidelně ubytováni, si nakonec zabral pan správce pro sebe.

V pokoji v patře, kde jsme byli později, nedoléhaly dveře na balkon. Velkou škvíru jsme ucpávali ručníkem. Ani po roce dveře nebyly spravené.

Přitom současně kolem vyrostlo několik nákladných dřevěných pavilonů.

Nakonec jsme proto přesídlili z Kostolan do Modré, kde je o nás dobře postaráno. Paradoxně z Prahy je to blíž než na Morávku.

V době, kdy ubytovací zařízení prodělávají velkou krizi způsobenou poklesem návštěv a podstatně snižují ceny, jen aby se udržely, je nevhodné chování k zákazníkům, zejména k těm stálým, řekněme velmi neprofesionální.

To, že jsem ze svého úrazu, který byl způsoben zledovatělými schody, nevyvozoval žádné požadavky, je jen moje benevolence. Že se na těchto schodech již nestal ještě vážnější úraz, je jen velké štěstí pro všechny. Jako varování, jaké nebezpečí na nich hrozí, pochopen nebyl.